Mlčoch, Lubomír OFS

Příspěvek připravený pro Plenární sněm a přednesený 7.7.2005 na 2. zasedání na Velehradu

Bratři a sestry,

modlitba za Plenární sněm, kterou nám svěřili naši otcové biskupové, a k níž nám přidali své požehnání, má skvělé úmysly: oživení a růst Božího království, evangelizaci a obnovu v naší zemi. Přání našich pastýřů, abychom se stali – jako církev - živým nástrojem, světlem světa, kvasem a solí země, není v naší lidské moci: proto se modlitba dovolává síly milosti a pomoci Boha Otce, Syna i Ducha svatého, je prosbou o moudrost poznání Boží vůle a cest, po kterých máme jít, a dokonce prosbou o Boží požehnání pro každý náš krok. Snaha z naší lidské strany je však nezbytná, proto hovoří modlitba o „velikém úsilí“, jímž sněm měl být.   

    Početně vzato se tyto intence nenaplnily: statistiky hovoří o umenšování církve (církví). Jsme „živým nástrojem“, stali jsme se světlem světa? Jsme solí země – více než před sněmem? Opak se zdá pravdou. Hovoří se o nás jako o jedné ze zemí nejvíce odpadlých od Boha, jako o misijním území. Modlili jsme se za sněm málo anebo špatně? Nebyli jsme s to rozpoznat Boží vůli, a šli jsme proto po špatných cestách? Nebo nám snad Bůh odepřel milost a pomoc a přestal žehnat našim krokům?   

    Odpověď na tyto vnucující se otázky záleží na teologii žité víry v dnešním světě. Dr. Jan Evangelista Urban zemřel krátce po znovunabytí svobody, ale jeho „živá teologie“ promyšlená, promodlená a protrpěná ve vězení (a publikovaná v krátkém uvolnění 1968-69), poskytuje odpověď na tyto otázky. Stať „Křesťan v současném světě“ má sedm stránek, ale je prorocká, je vizí církve budoucnosti, hrozí riziko, že předběhne dokonce i naši dobu. Tím by však náš sněm znamenal zmarnění příležitosti dané Bohem, a naše opovržení moudrostí vzešlé z velkého utrpení mnohých: ne každý z těchto martyrů měl dar od Boha tuto zkušenost přetavit do síly proroctví.   

    Jsme a budeme – podle otce Jana Evangelisty - „církví diaspory“, „početní velikost církve nepatří k jejímu náboženskému principu, ... její velikost je hodnotná, ne kvantitativní“. Po třinácti letech komunistického věznění říká otec Jan: „Pronásledování patří ke křesťanství tak podstatně, že je jeho údělem provždy, protože jeho zdroj, lidská povaha je stále stejná.“ Nemáme se lekat náboženského úpadku, nemáme si dokonce ani přát jiný průběh, lidsky příjemnější. Nejde zřejmě o počet věřících, nýbrž o obrácení těch, které Bůh omilostnil, povolal a přivedl do církve. …Víra vítězí v milosti – zázracích obrácení jednotlivců. … Nemáme se lekat ani pokračujícího úpadku a marností našich snah mu zabránit – na poli kulturním, politickém, sociálním, mravním. … Apoštol musí počítat s tím, že nemůže všechny obrátit, i s tím, že nemusí zvítězit. Kritériem je oslava Boha, ne lidský úspěch.

   Tolik otec Jan. Těch jeho sedm stránek má v sobě velikost prorockého ducha, překračuje rámec i našeho českého synodu, odpovídá na úzkosti celé naší západní civilizace. Zasloužila by si reedici a překlad do světových jazyků. A poselství sněmu by mělo být jen domyšlením této vize: jaké impulsy pro futuro z ní plynou. A ještě na závěr otec Jan: „Nezapomeňme pokorně vědět, že mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev, a mnohé, které má církev, nemá Bůh.“ Povzbuďme se k činnosti pro Krista, protože tato činnost není zoufalá a zbytečná a beznadějná, neboť jde o člověka a o Krista v něm, a ne o moc a slávu počtu.

Lubomír Mlčoch OFS