Šváček, Augustin OFMCap.

Eucharistie tvoří církev také kontemplací (dokončení)

3. Dívám se na něho a on se dívá na mne

Ale co to konkrétně znamená „eucharistická kontemplace“? Sama o sobě není eucharistická kontemplace nic jiného než schopnost, nebo lépe dar, navázat kontakt od srdce k srdci s Ježíšem přítomným skutečně v hostii a jeho prostřednictvím se pozvedat k Otci v Duchu svatém. Toto všechno pokud možná v mlčení jak vnějším, tak vnitřním. Mlčení je milovaný snoubenec kontemplace a chrání ji, jako chránil Josef Pannu Marii. Kontemplovat znamená upoutat se intuitivně na božskou skutečnost (kterou může být Bůh sám, některý jeho přívlastek nebo některé tajemství Kristova života) a kochat se v Boží přítomnosti. Při meditaci převládá hledání pravdy, při kontemplaci však požívání Pravdy nalezené (píšu zde „Pravda“ velkým písmenem, protože kontemplace tíhne vždycky k osobě, k celku, a ne k částem).

Velcí duchovní učitelé definovali kontemplaci takto: „Svobodný, pronikavý a nehybný pohled“ (Hugo od sv. Viktora) nebo: „Láskyplný pohled na Boha“ (sv. Bonaventura). Proto nejlepší eucharistickou kontemplaci konal venkovan z arské farnosti, který trávil celé hodiny bez pohnutí v kostele s pohledem upřeným na svatostánek. Když se ho svatý farář ptal, co takto dělá celý den, odpověděl: „Nic, dívám se na něho a on se dívá na mne!“ Toto nám říká, že v křesťanské kontemplaci není nikdy jediný směr ani není obrácena k „Ničemu“ (jako v jistých východních náboženstvích, a zvláště v buddhismu). Vždycky se tu setkávají dva pohledy: náš pohled na Boha a Boží pohled na nás. Jestliže někdy slábne náš pohled, Boží pohled nezeslábne nikdy. Eucharistická kontemplace se někdy omezí na to, že prostě děláme Ježíšovi společnost, že prodléváme před jeho zrakem a poskytujeme i jemu radost, že může hledět na nás. Vždyť jsme sice nicotní a hříšní tvorové, ale jsme plodem jeho utrpení, za nás položil svůj život! „On se dívá na mne!“

Eucharistické kontemplaci tedy nepřekáží sama o sobě vyprahlost, kterou můžeme někdy zakoušet, ať je zaviněna naší roztěkaností nebo ať ji dopustí Bůh pro naše očištění. Stačí dát jí smysl, zříci se i svého uspokojení, jaké by nám dávala vroucnost, obšťastňovat jeho a říkat, jako říkával Charles de Foucauld: „Stačí mi tvé štěstí, Ježíši!“ To znamená, stačí mi, že jsi šťastný ty. Ježíš má na to celou věčnost, aby nás oblažoval, ale my máme jen tento krátký časový úsek, abychom oblažovali jeho. Jak bychom měli ztrácet tuto příležitost, která se už nikdy nevrátí? Někdy se může zdát naše eucharistická adorace jednoduše jako promarněný čas, hledíme, a nic nevidíme. A zatím, jaká síla a jaké svědectví víry se v ní skrývá! Ježíš ví, že bychom mohli odejít a dělat sto jiných věcí, které by se nám mnohem víc „vyplatily“, ale my zůstáváme zde a vyloženě promrháváme čas.

Když pohlížíme na Ježíše ve Svátosti oltářní, plníme proroctví vyslovené o Ježíšově smrti na kříži: Budou hledět na toho, kterého probodli (Jan 19,37). Ano, taková kontemplace už je sama proroctvím, protože předjímá to, co budeme věčně dělat v nebeském Jeruzalémě. Je to nejeschatologičtější a nejproročtější činnost, jaká se může vykonávat v církvi. Na konci už nebude obětován Beránek ani nebudeme požívat jeho tělo. To znamená, přestane konsekrace i přijímání, ale nepřestaneme kontemplovat Beránka obětovaného za nás. Toto dělají svatí v nebi (srov. Zj 5,l n). Když jsme před svatostánkem, tvoříme již jeden chór s nebeskou církví. Oni jsou, abychom tak řekli, před oltářem, my jsme za ním; oni v patření, my ve víře.

V knize Exodus čteme, že když Mojžíš sestupoval z hory Sinaje, ... nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři (Ex 34,29). Mojžíš to nevěděl, a ani my to nebudeme vědět (protože je to takto dobré). Ale snad se stane i nám, že až se vrátíme k bratřím po takových chvílích, uvidí někdo, jak se naše tvář rozzářila, protože jsme hleděli na Pána.

Augustin Šváček OFMCap.(podle Eucharistie – naše posvěcení od R. Cantalamessy, pokračování)