Slotwiński, Tadeusz OFM
Následování Krista představuje střed duchovní cesty muže z Assisi. Je nepochybné, že toto téma leželo papeži zvlášť na srdci. Učinil je předmětem mnoha svých vystoupení, zvláště když se stýkal s členy velké františkánské rodiny, jak se sekulárními, tak s řeholníky. Jan Pavel II. byl přesvědčen, že dívá-li se svět nadále na Františka s údivem, pak za to vděčí tomu, že v něm vidí „pravou, věrnou, a proto věrohodnou ikonu Ježíše Krista? Dne 12. března 1982 mluvil papež k italským biskupům v Assisi: „Chceme se od tebe (Františku) naučit tomu, jak patříš Kristovi (srov. Gal 6,14), vždyť celý tvůj život představuje pro to tak dokonalý vzor a příklad... Nazývali tě Chudičký z Assisi - a ty jsi byl a zůstal jedním z lidí, kteří nejštědřeji obdarovávají druhé. Měl jsi tedy nesmírné bohatství, ohromný poklad. Tajemství tvého bohatství však v sobě ukrýval Kristův kříž.“
František je příkladem lásky a věrnosti církvi. Všichni víme, jak početní jsou, kdo kontestují církev, zevnitř i zvenčí. Předmětem odporu je instituce církve, její hierarchie; církev vnímaná jen jako středisko moci, jež neponechává mnoho prostoru pro svobodu projevu, odlišnosti, nesouhlasu s Učitelským úřadem církve všeobecně a papežským učením zvlášť. Mnozí, i pokřtění, ostře oddělují víru v Krista-Boha od příslušnosti k církvi, věrnost evangeliu od věrnosti tradici církve, shodu s evangeliem od podrobení se autoritě Učitelského úřadu vykládajícího evangelium.
Jak velice tím trpěl Jan Pavel II.! Nikdo víc než on nepozoroval nebezpečí, která plynula z takového stavu věci pro církev. Takové postoje nedělají nic jiného než vytvářejí a rozmnožují rozdělování a stávají se záminkou ospravedlňující nedostatek zájmu či přímo odchod od církve. Když si nyní pomyslíme, kolik mluvil a dělal František pro církev, hned si uvědomujeme, jak skvělým příkladem disponoval Jan Pavel II., když vyzval věřící, jistěže i řeholníky, aby byli vždy a všude věrnými služebníky církve založené Kristem.
Chudičký chtěl být v církvi a chtěl církev obnovit, protože o to ho žádal Kristus. Věnoval své síly dílu její obnovy, tato obnova však spočívala v nekompromisní poslušnosti papeži a pastýřům církve bez jakýchkoli výhrad. Než se pustil do jakékoli činnosti, chtěl nejdřív její schválení. Miloval církev, a to takovou, jaká byla!
Dne 4. října 1981 v rozhlasové promluvě papež řekl: „Syn Petra Bernardona byl člověkem církve, zasvětil se církvi a pro církev, kterou nikdy neodděloval od Krista, obětoval jí - i v utrpení - každý záchvěv své duše, utvrzen v tom výzvou, které se mu dostalo z kříže v kostele sv. Damiána: »Jdi a oprav můj dům!« Takovou láskou se vyznačovalo jeho povolání reformátora, a předtím ještě obráceného nového člověka... Charismatem a prorockým posláním bratra Františka bylo ukázat konkrétním způsobem, že evangelium je svěřeno církvi a musí být prožíváno a vtělováno především tak, aby sloužilo za vzor v církvi, s jejím souhlasem a na její podporu. V tichosti pokorné poslušnosti vytvořil sv. František ušlechtilou podobu vykoupeného člověka, který se vzepřel době.“
Jan Pavel II. poučil nás katolíky, že církev musí být milována, třeba jí sloužit s toutéž horlivostí, s jakou se chce milovat Kristus a sloužit mu. Stává-li se František příkladem, třeba to připsat tomu, že na rozdíl od mnoha jiných tak zvaných reformátorů své doby nikdy neodděloval Krista od církve. Církev byla založena Kristem a jemu patří. Papež prosil františkány o důkazy jejich přilnutí, lásky a věrnosti Františkovi. Takovým důkazem se má stát praktická, „úplná a velkomyslná věrnost církvi“. Ne nějaké církvi existující jen v představách či abstraktně zidealizované, ale církvi katolické s jejími cíli, zákony, prostředky spásy a strukturami.
„František a Kateřina - psal papež 31.5.1989 - upřímně milovali církev jako věrné a oddané děti, přes lidské slabosti, které v ní museli pozorovat. Oni chápali, že právě z tohoto důvodu je třeba být ve službě církve, aby lidská slabost nezacláněla to, čím ona skutečně je ve svém svátostném poslání spásy. Chápali dobře, že církev je tajemným tělem Kristovým, zdrojem milosti a svátostí spojení s Bohem, a proto je třeba milovat ji ze všech sil.“
Papež neměl ani trochu v úmyslu minimalizovat nebo dokonce nevšímat si nevěrností zatemňujících tvář církve kvůli hříchům spáchaným jejími členy. Naopak, podle názoru Svatého otce je dnes víc než jindy třeba účinně pracovat pro vážnou obnovu církve. Církev podle papeže není jen subjektem, ale i objektem obnovy. V průběhu věků, a zvláště v dobách, v nichž žil Chudičký, sama hierarchie navrhovala a nadále navrhuje programy umožňující hluboké změny. Například papež Inocenc III. při zahájení IV. lateránského koncilu (1215) stal se věrohodným zastáncem právě takového programu. Sv. František se ze své strany k němu připojil a uskutečňoval jej pod vedením Ducha sv.
„Chudičký s Boží inspirací - jak běžně sám tvrdil - to jest nucen žárem Ducha sv., uskutečnil všechno, všude hledal »Ducha života«, neboť toto slovo sv. Jana si s radostí osvojil. Odtud právě plynula podivuhodná a účinná síla obnovy, obsažená v jeho osobě a životě. A tak se stal skutečným obnovitelem církve, ne cestou napomínání a kritiky, ale cestou svatosti.“ Tento směr vyznačil František, a Jan Pavel II. jej potvrdil.
V modlitbě vyslovené v kapli Stigmat na La Verně Jan Pavel II. prosil Františka, aby otevřel „brány naděje“ těm, kdo ji ztratili nebo ztrácejí, ujařmeni břemenem utrpení, které dnes, tak jako vždy, nabývá tolika různých tváří. Františkáni, všichni, pro které životní inspirací je život, duchovnost, charismata ztělesněná ve Františkovi z Assisi, jsou vyzváni stát se „strážci naděje“. Mají být horlivými strážci, a proto musí být rovněž aktivními a odvážnými svědky právě tak, jak jím byl on. To je úloha, kterou papež Jan Pavel II. vyslovil několikrát nám, všem františkánům. Svěřil nám ji slavnostním a úředním způsobem, když přišel do Papežského Atenea Antonianum 16. ledna 1982:
„Chtěl bych, aby se Řád menších bratří prostřednictvím Antoniana postaral zvláštním způsobem o uspokojování potřeb naděje díky svému autentickému poslání inspirovanému sv. Františkem. Doufám, že učiní všechno, aby různorodou činností vlastní akademickému učilišti mohl a dokázal v současné společnosti dobýt více místa hodnotám obsaženým v evangeliu, neboť jedině ty mohou probouzet a oživovat naději, která by nebyla klamná.“
Tato úloha je naléhavější než kdy jindy, nelze se jí zříci. Třeba ji splnit, se zrakem upřeným nejen na poselství Františka a Kláry, ale i na poselství a příklad Svatého otce Jana Pavla II., jenž nám tolik přibližoval naše svaté zakladatele při poutích za modlitbou do Assisi, když nám odkazoval poslání Františka a Kláry a prohlašoval za blahoslavené a svaté tolik bratří a sester ze serafické rodiny.
Tadeusz Slotwinski OFM
Trwala lekcja Asyžu
Glos sw. Franciszka 10/2003
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM