Jáchym, Radim OFM

Někdy v padesátých létech, kdy nás ohrožovali kapitalisticko-imperialisticko-vatikánští rozvratníci, chodili jsme v létě povinně ve dvojicích na protipožární noční žňové hlídky. Jednou jsem takto vyšel určenou trasou se starším klempířem-pokrývačem, a když jsme se čtvrtí rodinných domků dostávali do polí, kde jsme měli bdít nad mandlíky čili panáky obilí, aby je někdo nezapálil (dnešní střední a mladá generace už ovšem neví, co to bylo), ukazoval mi na jednotlivých domech: „Taky je od mne celá střecha, tady jsem dělal okapy...“ Záviděl jsem mu. Po něm tu zůstane něco trvalého, i když si ho sestra smrt odvede. A co já? Po mně tehdy zůstávaly jen popsané papíry v zaměstnání, které se v předepsaných lhůtách skartovaly.

 Můj pradědeček Antonín byl nádeník (opět pojem dnes neznámý: pomocný dělník, který byl najímán „na den“ a dostával výplatu každý večer), a měl tak zdravé silné zuby, že do nich vzal za „ouvazek“ pytel s obilím a odhodil jej. Zemřel způsobem, který by si zasloužil zapsání do učebnice o kapitalistickém vykořisťování: bylo to na sv. Františka 4. října 1914, dělal tehdy u stavitele Š. v lomu, vedle lomu bylo pole, které mu také patřilo, a tam ženské motyčkami vykopávaly brambory a v košíkách je nosily na vůz tažený koni. Pole bylo v podzimních deštích rozmoklé, dřevěná kola vozu se zabořila do hlíny a vůz nemohl dál. Volali tedy na pomoc dělníky z lomu, ti se opřeli do loukotí vozu a vůz vytlačili. Ale pradědeček byl po zápalu plic, a když se zesláblý opřel do předního kola vozu, uklouzly mu nohy, upadl a okované kolo mu přejelo přes krk. Prababička po něm důchod („rentu“) nedostala s odůvodněním, že to nebyla jeho práce, on byl zaměstnán v lomu. Mohl však nádeník odmítnout jinou práci pro svého zaměstnavatele? Stavitel jí poslal jako odškodné pytel brambor: ve Starém zákoně byla cena člověka 30 stříbrných... Prababička se živila v létě sbíráním borůvek a hub v lese, které pak prodávala na trhu. Děti ji podporovat moc nemohly, měly samy daleko „z ruky do úst“, jen svobodný nejmladší syn zaměstnaný ve Steyeru v Rakousku jí posílal na přilepšenou; když pak narukoval do války, prababička na základě pečlivě schovaných poštovních stvrzenek konečně dostávala válečnou rentu. Ještě ji pamatuji, zemřela, když mi bylo pět let. Když hrobník pro ni vykopal pradědečkův hrob, obdivoval, jaké měl ještě 18 let po smrti krásné zuby. Snad jsou takové dodnes v půdě zrušeného hřbitova, který mladší generace zná už jen jako park.

Co po nás zůstane? V mojí lebce zůstane jen perfektní práce pana doktora S. Zůstane víc? Něco, co jsem napsal či přeložil? Jen vzpomínka těch, pro něž jsem byl i knězem? Pro ty, kdo se oženili či vdaly, jejich děti, vnoučata, pravnoučata? Vím však, kdo byl před mým pradědečkem a prababičkou? Jména na starých křestních listech, která o svých nositelích už nic neříkají. Víc nic?

Bylo by to málo, kdybychom neměli víru.

Víru Jobovu: „Věřím, že můj Vykupitel žije, věřím, že v poslední den z prachu vstanu. Vstanu z mrtvých a uvidím Boha, svou spásu. Já ho uvidím, uvidím na vlastní oči. Hluboko do srdce vložil mi naději“ (Pohřební obřady; srov. Job 19, 25 – 27).

Víru Makabejské matky: „Nevím, jak jste se objevili v mém lůně, neobdařila jsem vás duchem a životem. ... Proto Stvořitel světa ... vám znovu ve svém milosrdenství dá ducha a život“ (2 Mak 7, 22 – 23).

Víru Marty, která řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá. ... Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den“ (Jan 11, 21 – 22.24).

Bylo by to málo, kdyby po nás jen něco zůstalo. Ale zůstaneme my.

Radim Jáchym OFM

Obrázek libereckých farností 4/05