Generální kapitula menších bratří františkánů
(dokončení)
Radost evangelizace
„Neboť proto vás poslal do světa, abyste slovem i skutkem vydávali svědectví jeho jménem a všem dali vědět, že nikdo není mocný kromě Něho“(Dopis celému řádu 9).
37. Evangelizace je milostí a vlastním povoláním řádu (srov. Evangelii Nuntiandi 1975, Pavel VI. 14). Má svůj původ v nezničitelné solidaritě Boží s lidským rodem a s dějinami: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). Křesťanství se snaží v každém časovém úseku tvořivě předávat poslání Syna, který působením Ducha svatého přinesl radost Božího království. S poukazem na podstatu naší františkánské spirituality jsme připomněli, že „náš klášter je světem“ (srov. Sacrum Commercium 63) a že je naším úkolem svým hlasem zvěstovat Boží království. Proto bychom chtěli mít své srdce tam, kde je náš jediný poklad: Boží království (srov. Mt. 6,21; Poust 3). Uznáváme Ježíše jako paradigma každé evangelizace a misie. Proto si osvojujeme jeho programovou řeč: „Duch Páně na mně spočívá, protože mě pomazal, poslal mě hlásat radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu, vyhlásit milostivý rok Páně“ (Lk 4,18-19). Jako Menší bratři bychom nechtěli postupovat svým vlastním jménem, nýbrž jako vyslanci Pána, který k nám hovoří skrze bratrství ve společenství církve. Nechtěli bychom místa, kde bydlíme, vybírat nahodile; chtěli bychom jít tam, kde jsou zapomenuté potřeby, kde je nelidská nouze, kde krása a důstojnost člověka jsou neustále zohavovány (srov. Nepotvrzená řehole 9,2). Chtěli bychom rozšířit prostor našeho stanu (srov. Izaiáš 54,2), abychom radosti a smutky nejchudších a těch, kteří trpí nejvíce, učinili svými. Církev nám svěřila zvláštní úkol, „aby totiž podporovala vzrůst spirituality společenství, nejprve u sebe, potom ve svém církevním společenství i za jeho hranicemi, a aby nastolovala dialog lásky, v největší míře tam, kde jsou v dnešním světě místa etnických konfliktů či jiných vražedných sporů“ (Vita Consecrata 51a). Nechceme vystupovat jako pánové, nýbrž jako skromní služebníci pravdy (srov. Nepotvrzená řehole 23,7), kterou přijímáme a předáváme zdarma (srov. Gal 3,18). Naše srdce by chtělo zvěstovat všem a každému jednotlivci zvlášť, že v nich vidíme syny a dcery téhož Otce, své sourozence, nositele jedné a téže naděje, a že bychom chtěli přijmout praktickou náplň této zvěsti stejným způsobem. Co jsme učinili nejmenším v tomto světě, to jsme učinili samotnému Pánu (srov. Mt 25,31-46).
38. Náš nejdůležitější úkol je „zapsán uprostřed“ našeho způsobu života v bratrství a v poníženosti (srov. Vita Consecrata 24a). Náš život jako Menších bratří má být eschatologickým znamením, podobenstvím Božího království. „Čím niterněji se spojí s Pánem Ježíšem, čím více bude mít život společenství bratrské rysy a čím horlivější bude oddanost vlastnímu poslání“ (VC 72d) Menších bratří, tím autentičtěji budeme evangelizovat.“ Člověk může tím lépe sloužit Kristu ve svých bližních, čím více z Krista žije, tím, že stojí v prvních řadách misie a je ochoten podstoupit i ta největší nebezpečí“ (VC 76).
39. Na základě této hluboké shody mezi osobou a dílem Ježíše Krista zveme, abychom oslavovali různorodost charismat, která působí Duch sv. mezi bratry a která se jeví v nových formách naší přítomnosti a evangelizace. Nic není františkánskému duchu vzdálenější než uniformní a homogenní způsob evangelizace. Naopak: odpovídá našemu charismatu, abychom objevovali, podpořili a slavili takové iniciativy, které chtějí uskutečňovat evangelium tvořivým a radikálním způsobem. V kontextu evangelizace lze použít slov sv. Františka, která řekl svým druhům: „A bratři, kteří mohou pracovat, ať pracují a vykonávají řemeslo, kterému rozumí, není-li proti spáse duše a lze-li je vykonat počestně“ (Nepotvrzená řehole 7,3). Též my jsme zváni, abychom prorocky ukazovali znamení plurality a prohlubování evangelizací, která se uskutečňuje bok po boku s laiky, s muži a ženami, s mladými a starými.
40. Zvláště důležitá jsou dnes mezinárodní společenství, která uprostřed kultury systematické negace druhého vydávají svědectví o pospolitosti mezi národy, rasami a kulturami. Máme pevnou vůli, abychom svým životem - ať jsme kdekoliv - zřetelně zvěstovali, že je možný svět laskavý, spravedlivý, tolerantní a mírumilovný.
41. My Menší bratři se cítíme hluboce zavázáni, abychom přezkoumali skromně a pravdivě celý svůj život, naše struktury a svou práci pokud jde o evangelizaci, abychom zjistili, zdali přesvědčivým způsobem svědčí o duchu blahoslavenství a v pravdě přispívají k přebudování světa v Bohu. Víme, že přes naši nevěrnost nám Pán důvěřuje a neustále nám říká: „Přijď“ (Jan 1,39) a „Jdi“ (Mk 16,15). Nechme se jim znovu uchvátit (srov. Flp 3,12).
„Ó, jak je svaté a milé, mít tak laskavého, pokorného, mírumilovného, sladkého a nade všechno vytouženého bratra a takového Syna: našeho Pána Ježíše Krista!“ (1 Dopis věřícím 13)
42. Během této kapituly jsme několikrát opakovali: „Naše životní forma je přednostní formou evangelizace (srov. GK 87, §1-2). Jsme bratrstvím v misii, která ukazuje viditelným způsobem víru ve svatost Boží, který je milujícím společenstvím ve třech osobách. „Prokazujte se svatými a buďte svatí, protože já jsem svatý“ (Lev 11,44; 1Petr 1,15-16). Jsme stvořeni podle obrazu Božího. A v tomto obrazu existují harmonicky společně jednota, individualita a společenství. Uskutečnění tohoto obrazu je naším evangelním projektem bratrství v misii: „Jako Otec miloval mne, tak i já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). „Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. …Všechno, co má Otec, je moje“ (Jan 16 13-15). V kontextu našeho bratrského sdílení s druhými na cestě víry, dialogu a putování máme vydávat svědectví o Bohu, který je společenstvím v rozdílnosti a rozdílností ve společenství.
43. Podle zkušenosti Františka a jeho bratří a sester přijímáme v Ježíšově modlitbě výzvu, abychom byli svatými, jako Bůh je svatý. S Ježíšovou milostí a v jeho šlépějích zůstává náš život otevřený pro budoucnost. Máme se zavázat, abychom léčili rány světa a všem sdělovali jednotu, která vychází z našeho původu a z našeho společného určení. „Svatý Otče, prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,20-21; srov. Nepotvrzená řehole 222, 43-55). Naše odpověď na otázku: „Kdo jsi ty, Pane?“ a: „Kdo jsem já?“ (srov. s.o.č. 22) má své jádro a svůj smysl v praxi svatosti, která se prožívá v bratrství.
44. Tato životní forma neboli conversatio vyžaduje víru, která nás vybízí, abychom šli cestou setkávání a dialogu; vede nás k místům sociálních zlomů, kde se spojujeme se svými sestrami a bratry ve společném projektu pokoje a spravedlnosti (srov. GK 69); má se proměnit v „příklad a zrcadlo pro všechny, kteří žijí ve světě“ (Závěť Kláry 20); má se uskutečňovat v daných událostech a strukturách, na lokální, provinční a mezinárodní úrovni, ve kterých žijeme jako „členové jedné rodiny“; stane se symbolem a příkladem budoucího života, dáme-li na ni důraz (Nepotvrzená řehole, 3, 1-4;6,7-9;5,1;10,1.5; Odk 16-22):
* naším způsobem společné modlitby (GK 23 §§ 2-3);
* naším způsobem spolužití a spolusdílení, co jsme a co máme (GK 39-42);
* tím, že jsme „sluhy a poddanými všech“ (GK 649);
* způsobem, jak se ujímáme nemocných (GK 44);
* tím, že se hluboce radujeme ze „šťastného výsledku práce druhých“ (GK 42,§ 1);
* tím, že zdravíme všechny tvory a veškeré tvorstvo slovy „Pán vám uděluj pokoj“.
45. „Hleďte, jak je dobré a krásné, když bratři bydlí svorně pospolu!“ (Žl 133,1).Tak jsme objevili, že úkol, přeměnit se v bratrství misie, naléhavě vyžaduje obrácení. Hledejme možnosti ve svých srdcích a myšlenkách, svýma rukama a ve svých jazycích, abychom zviditelnili své povolání: „Misionářská metoda, která je nejrobustnější, je právě evangelní, a to: procházet světem smířeni a v bratrství“ (G. Bini, Shrnutí zprávy určené kapitule III.5).
46. Na závěr své reflexe činíme předsevzetí - a k tomu zveme všechny bratry - abychom šli solidní cestou základního výcviku a stálého vzdělávání, které počítá učení ke svým podstatným prvkům (srov. RC Ratio studiorum „In notitia veritatis proficere“ 31), cestu k obrácení, týkající se všech oblastí našeho života (srov. RFF Ratio Formationis Franciscanae 45). V době krize víry a etiky, ve které žijeme a ve které pátráme po odpovídajících odpovědích, se musíme navracet k pramenům svých tradic, které byli tvořeny jejich světci, vedoucími osobnostmi, duchovními, intelektuálními a evangelizačními učiteli. Nechť jednáme ve své době tak, jak to dělali oni. Budou doprovázet a osvětlovat naši cestu.
Slova a výzvy vypadají docela prostě. Jde o cestu evangelia. Slovo přicházelo v radosti a prostotě, formou dialogu a putování. Přicházelo v poníženosti, aby kázalo Dobrou Zvěst. Pán, Slovo, které se stalo tělem, nepohrdl být naším bratrem. Dal svůj život za své přátele. Vstal z mrtvých, aby rozptýlil naše pochybnosti a naše obavy.
Jednoho dne jsme slíbili Bohu, že „budeme těsněji následovat evangelium a stopy našeho Pána Ježíše Krista“ (Nová profesní formule; GK 5, § 2). Nechť nám Pán dopřeje, abychom stále znovu opakovali své malé „Ano“ k velkému daru Boha, který se stal člověkem.
Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe dělali to, o čem víme, že ty to chceš, a abychom chtěli vždy to, co se tobě líbí. Abychom vnitřně očištěni a osvíceni a ohněm Ducha svatého rozníceni mohli následovat stopy tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista a abychom se jen tvou milostí dostali k tobě, Nejvyšší, jenž v dokonalé Trojici a jednoduché Jednotě žiješ a kraluješ a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků. Amen (Dopis generální kapitule 50-52).