Beneš, Petr Regalát OFM
1. Eucharistická úcta Kláry z Assisi
Jako v jiných věcech, také v eucharistické úctě je Klára autentickou vykladatelkou a věrnou kopií sv. Františka. V jejích spisech sice chybí učení zvláštní důležitosti o eucharistickém tajemství, ale její život podle svědectví těch, kdo jí byli blízko, byl mimořádnou lekcí jejího vědomí o ústřední roli eucharistie, o její zářivé víře a o její velké lásce ke Svátosti oltářní: to jsou stejné rysy jako u Františka.
V procesu svatořečení, který se konal velmi krátce po její smrti, se její dcery předhánějí v tom, jak připomínají její velkou víru a pohnutí smíšené s bázní, když přistupovala k eucharistickému stolu. „Řekla také, že paní Klára se často zpovídala, a s velkou zbožností a bázní přijímala Nejsvětější svátost těla našeho Pána Ježíše Krista tak, že při přijímání se celá chvěla“.[1] „Blažená Matka měla zvláštní milost hojných slz a měla velký soucit se sestrami a s ubohými. A zvláště vylévala mnoho slz, když přijímala tělo našeho Pána Ježíše Krista“.[2]
U Kláry se projevuje se známkou typicky ženské něžnosti stejná úcta eucharistická jako u Františka, včetně zájmu o bohoslužebné věci a nádoby. „Jak velkou oddanost a lásku měla blažená Klára ke Svátosti oltářní, dosvědčují její plody. V oné těžké nemoci, která ji připoutala na lůžko, nechávala se posadit a podložit si záda, aby mohla sedět zpříma a tkát jemná plátna. Z nich zhotovila více než padesát korporálů, vložila je do hedvábných a purpurových burs a určila je pro různé kostely po horách a údolích kolem Assisi. Když se chystala přijmout tělo Páně, rozplývala se nejdříve v horkých slzách, potom k němu přistupovala s chvěním a před Spasitelem skrytým ve svátosti se třásla neméně než před Vládcem nebe a země“.[3]
V Řeholi sv. Kláry je ustanoveno sv. přijímání 7x za rok.[4] Tento zdánlivě omezující předpis je považován v kontextu doby za značný krok vpřed. Na rozdíl od sv. Františka jsou Kláře připisovány dva zázraky spojené s eucharistií, ne nepodobné zázrakům známým z jiných spisů poloviny 13. století. První se týká vidění dítěte nad hlavou Kláry, když právě přijímala: „Svědkyně viděla nad hlavou Matky svaté Kláry velikou zář a zdálo se jí, že tělo Páně je malý a velmi krásný chlapeček. A potom co ho svatá Matka přijala s velkou zbožností a v slzách, jak vždy byla zvyklá, řekla tato slova: Takové dobrodiní mi dnes Bůh dal, že nebe a země by se mu nemohly vyrovnat.“[5]
Druhý zázrak opakovaně popisovaný se vztahuje na Klářinu modlitbu před Nejsvětější svátostí, aby zahnala Saracény při oblehnutí kláštera S. Damiano a města Assisi. Tento zázrak se stal typickým pro Klářinu tradici a ikonografii; Klára je zobrazovaná s monstrancí nebo pyxidou, jak zastavuje nepřátele. Zatímco některá svědectví mluví pouze o Klářině přímluvné modlitbě,[6] jedno popisuje, že světice „se nechala přivést až do vchodu do refektáře a nechala přinést před sebe schránku s Nejsvětější svátostí těla našeho Pána Ježíše Krista. V modlitbě se vrhla tváří k zemi a se slzami prosila: Pane, chraň tyto své služebnice, protože já je nemohu ochránit…“.[7]
Jestliže v obojím vyprávění se připisuje zázrak přímluvě světice, ve druhém je zdůrazněna Klářina adorující víra v podobě (prostrace před Svátostí), která ukazuje pokrok a rozšíření eucharistického kultu v klášteře S. Damiano. Událost totiž odhaluje pravděpodobně zvyk světice, který se zařazuje svou velkou vírou do duchovního hnutí své doby.
Jak tuto eucharistickou spiritualitu sv. Františka prožívala františkánská rodina během staletí? Jsou o tom studie, které zdůrazňují u františkánů živou pozornost ve zbožnosti, myšlení, pastoračním úsilí na eucharistické tajemství v běhu staletí. Rozdělme téma nyní do tří oblastí:
a) Teologie
Je v jistém smyslu překvapující, že intuice Františka, který o sobě říká, že je nevzdělaný, přijali, rozvíjeli a prohlubovali s inteligencí a láskou už první teologové řádu.
Především je třeba si povšimnout, že ve františkánské teologii nenašla podporu teze o rovnocennosti mezi viděním eucharistie a svatým přijímáním. Názor, podle něhož Alexandr Haleský byl společně s Vilémem z Auxerre jedním z hlavním zastánců tohoto názoru, nemá opodstatnění. Oddíl v jeho Summě, kde se o této otázce pojednává, patří jeho žákům a ne jemu samému, jak vyplývá z kritického vydání. Podobně nelze říct o některém kazateli ze 14. stol. – zvl. o Bernardinovi z Bustis – že vynáší vidění eucharistie a odvolává se na předpokládané zázraky a efekty pověrčivého rázu.[8] Jak Alexandr, tak Vilém trvají na mimořádnosti a ústřední roli eucharistie vzhledem k ostatním svátostem a shodují se v tom, že ji definují jako svátost lásky a jednoty křesťanů mezi sebou i v Kristu a neopomíjejí tedy fakt jednoty mystického těla Kristova.
Velký učitel františkánské školy svatý Bonaventura spojuje v sobě hlubokost teologické nauky s živou láskou a mystickou inspirací. Ne pro nic za nic se jeho texty o eucharistii pohybují mezi teologií, asketikou a mystikou. Považuje v podstatě eucharistii za velkou svátostnou cestu, která vedle cesty kontemplace Ježíše ukřižovaného vede ke spojení. [9] Ke speciálním pojednáním v Komentáři k Sentencím je třeba přidat jeho mystické reflexe v Breviloquiu, jeho Sermones (promluvy), mezi nimiž vyniká jeho řeč o Nejsvětějším těle Kristově, a asketické dílko Příprava ke mši.
Mezi body, které charakterizují tuto teologii Serafického Doktora připomeňme:
- aplikuje na eucharistii princip vlastní františkánské škole, že dobro tíhne k tomu, aby se šířilo a sdělovalo (v tomto případě jde tedy o nejvyšší dobro, Ježíše Krista).
- Odvolávka na motivaci víry však není oddělena od naděje a lásky.
- Trvání na Kristově přítomnosti jako cíli, tj. svátostné nasycení, výživa. V tomto ohledu se Bonaventura liší od teologů scholastiky, když klade důraz na lidský a antropologický charakter svátosti a dochází k tomu, že předkládá tezi, i když pak opuštěnou, že Kristova přítomnost zůstává, dokud si eucharistické způsoby uchovávají charakter výživy.
Sv. Bonaventura je pak posledním velkým teologem, který v patristické, a zvlášť augustiniánské, linii zachovává spojení mezi eucharistií a církví, a brzdí rozdělení mezi eucharistickým tělem a tělem církevním (dnes naštěstí obnovené): církev je res ultima eucharistie, je plodem a cílem eucharistie.
Jednou z velkých zásluh Bonaventury je, že považoval eucharistii za svátostnou cestu k mystickému spojení s Kristem, za velkou svátost křesťanské a mystické zkušenosti. To byla intuice a myšlenka, která byla bohužel velmi brzy zapomenuta, ale objevila se znovu ve 14. stol. u Rudolfa z Biberachu.
Další velký učitel Jan Duns Scotus přebírá a zdůrazňuje s jemností svých úvah zjevený fakt a mystické aspekty eucharistického tajemství podle františkánské tradice. Svátosti, jak píše Scotus, jsou největší Boží pomocí k tomu, aby člověk obdržel milost[10] a mohl zachovávat nový zákon, totiž zákon lásky.[11] Mezi svátostmi je však jedna, která je středem všech: eucharistie.[12] Neboť kromě toho, že nám dává milost nebo habituální lásku, zpřítomňuje v nás esenciální lásku, jež živí každou lásku, tzn. samého Krista,[13] který se stává naší duchovní výživou ve formě materiálního pokrmu a tím nás přeměňuje v sebe.[14] Jeho trvalá přítomnost pod způsobami chleba a vína dělá z eucharistie svátost jednoty církve.[15]
Stejně jako František, i Scotus považuje eucharistii za pokračování tajemství Vtělení. Důsledkem tohoto ústředního postavení eucharistie v životě církve i každého křesťana, viděno z pohledu projevu Kristovy lásky, byli v 17. století skotisté, kteří považovali eucharistii včleněnou soupodstatně do tajemství Vtělení, a tudíž ji Bůh předvídal, že se stane ve stvoření projevem Boží lásky bez podmínek.[16] Jejím prostřednictvím se podle nich jaksi dokonává povznesení, přijetí celého stvoření v Kristu a ukazuje se tak novým způsobem div jeho lásky. Kristova přítomnost v eucharistii není pro Duns Scota ponížením, je to naopak povýšení hmoty ke službě lásky.[17] A to proto, že Kristus má v eucharistii působnost, kterou by neměl, kdyby v ní nebyl přítomen.[18]
Eucharistie pak představuje osu celé Boží ekonomie, kolem níž se točí všechny ostatní svátosti a z níž bere svou výživu celý duchovní život církve. Píše: „Je vhodné, aby se Kristus nacházel uprostřed nás pod viditelným znamením, aby byl každý více podnícen k úctě a zbožnosti ke Kristu: a ve skutečnosti každá zbožnost v církvi je v řádu (podřízena) této svátosti“.[19] „Kdyby Kristovo tělo nebylo přítomno v eucharistii, byla by pak malá péče o ostatní svátosti, v církvi by se vytratila všechna zbožnost a nevzdával by se náležitý akt adorace Bohu.“[20]
Jak říká Scotus, bez eucharistie by všechno zůstalo duchovně zkamenělé jak v církvi, tak v životě člověka. Eucharistie je životem a duchovním pokrmem nejen u jednotlivců a komunit; není jen památkou Kristova utrpení, ale také principem jednoty církve: „Sacramentum unitatis ecclesiae“. Jako oběť a jako svátost sjednocuje mystické Kristovo tělo v klanění kolem Nejsvětější Trojice a uskutečňuje dynamickou duchovní jednotu církve.
Ve Scotově spiritualitě zásadnost eucharistie není v nadpřirozeném řádu a v řádu církve náhodnou věcí, ozdravným prvkem. Je podstatnou skutečností a časovým pokračováním samotného Vtělení. Tato dedukce je pak v dokonalém souladu s liturgií, neboť mše je účastí na liturgii nebeské a eucharistické oběti se přímo účastní andělé. V tom smyslu je dobře pochopitelné tvrzení, že eucharistie je oficiální modlitbou církve nebe a země. Jako by se řeklo: duchovní svět se klaní Nejsvětější Trojici skrze eucharistii. Jinými slovy, eucharistie byla ustanovena a chtěna kvůli Kristu a církvi a ne podmíněná prvotním hříchem a jeho následky. V eucharistii se tak stále vrací pojetí univerzálního Kristova primátu, což je „srdce“ celého Scotova teologického a duchovního vidění.
Jak jsme řekli, pro Scota je eucharistie mezi svátostmi jistě tou nejvznešenější a nejvyšší. Protože ji může zprostředkovat pouze kněz, Scotus přisuzuje kněžství vrchol nejvyšší důstojnosti v církvi. Píše: „Absolutně nejvznešenějším aktem církve je konsekrace eucharistie; a tak nejvyšším a nejvznešenějším stupněm právě pro vznešenost aktu, ke kterému uschopňuje, je kněžství“.[21] Na širokém horizontu Scotova pojetí eucharistie se tedy tyčí obřím způsobem, ba dalo by se říct bez hranic, duchovní postava kněze. Kněžství je pro něj tou největší mocí, které může člověk dosáhnout. Má totiž dva hlavní úkoly: proměňovat pravé Kristovo tělo a budovat mystické Kristovo tělo (tedy budovat církev).[22] Scotus kněze chápe jako vikáře Kristova, který Krista reprezentuje v církvi. Kněz však také reprezentuje církev před Kristem: jedná v osobě církve a jako přítel Nevěsty před Ženichem. Je tedy podle Scota prostředníkem mezi Bohem a církví, Bohem a lidstvem.
Sympatický je také obraz, jakým Scotus charakterizuje funkci kněze v církvi. Přirovnává kněze k srdci, jež nejen přivádí život ke všem údům těla, ale je i důležitým centrem duše: „Jako duše uděluje ostatním údům její ctnosti prostřednictvím srdce, které je jejím hlavním sídlem, tak je logické, že tato schopnost konat a rozdělovat eucharistii sídlí v tom, který je nejvyšším v církevní hierarchii, tj. v knězi.“[23] A v této citlivé službě by kněz měl být spíše usmiřovatelem hříšníků než napravovatelem, korektorem: „V církvi není tolik potřeba kněží, kteří korigují, jako kněží, kteří skrze modlitbu a eucharistii usmiřují hříšníky.“[24]
Na pozadí primátu lásky a dalších základních rysů myšlení a spirituality Duns Scota není těžké pochopit, že se v tom všem zrcadlí žár a láska sv. Františka. Ne náhodou je bl. Duns Scotus považován za autora, který systematicky a vědecky uspořádal intuice Františka z Assisi.
b) Apoštolát
Apoštolskou aktivitu františkánů v této oblasti můžeme shrnout do tří věcí: obrana katolické nauky proti bludným hnutím, kázání o eucharistickém tajemství a příspěvek k šíření její úcty.
Spíše orientačně vzato: mezi obránce eucharistie proti katarství je počítán sv. Antonín z Padovy, který působil slovy a dokonce zázraky. Mezi nimi je nejznámější onen proti nevíře jednoho bludaře, příhoda o mezku, který se postí dva dny a pak veřejně na náměstí poklekne před Svátostí. Snad nejslavnější stránku ovšem napsala františkánská komunita v Gorcum, kde bylo 11 bratří umučeno 9. července 1572 holandskými kalvinisty kvůli tomu, že stvrzovali svou víru v Kristovu eucharistickou přítomnost a v primát papeže.
V oblasti kázání je možné připomenout některá jména jako Berthold z Řezna, kazatel Nejsvětější svátosti; sv. Bernardin Sienský slavil eucharistii obvykle na náměstích, kde kázal, aby opět probudil v posluchačích liturgické vědomí (tj. v období hlubokého rozkladu společnosti po papežském schizmatu skončeném na koncilu v Kostnici 1418), a vybízel k častému přijímání; Bernardin da Feltre, Giovanni Navarreto a sv. Leonard z Porto Maurizio, Skrytý poklad, v němž lidem vysvětluje hodnotu svátostné oběti.
[1] ProcCan 2,11: FF 2954.
[2] ProcCan 3,7: FF 2973.
[3] LegCl 28: FF 3209-10.
[4] RegCl 3: 2767.
[5] ProcCan 9,10: FF 3068.
[6] ProcCan 2,20: FF 2963; 3,18: 2984; 4,24: 3012; 10,9: 3077; 12,8: 3092.
[7] ProcCan 9,2: FF 3060.
[8] V. Natalini, Il mistero eucaristico nel pensiero teologico francescano, in Quaderni di Spiritualita francescana 3 (1962), 54nn.
[9] S. Bonaventura, Sermones in Coena Domini, v Opera Omnia, t. IX, Quaracchi 1898, 247-259. Srov. E. Longpré, Eucharistie et expérience mystique, v Dictionnaire de spiritualité ascétique et mystique, t. IV, Paris 1961, col. 1586-1621; E. Longpré, Eucharistie et l’union mystique selon la spiritualité franciscaine, v Revue d’ascétique et mystique, 25 (1949), 306-333.
[10] Ord. IV, d. 2, q. 1, n. 2; XVI, 239b.
[11] Tamtéž, nn. 2-3; 239b.
[12] Rep. IV, d. 25, q. 1, n. 9; XXIV, 363b.
[13] Ord. IV, d. 8, q. 1, n. 5; XVII, 9a.
[14] Tamtéž, q. 3; 75b.
[15] Ord. IV, d. 9, q. un. n. 3; XVII, 131a-b; IV, d. 24, q. un. n. 5; XXIV, 351a; III, d. 9, q. un. n. 5; XIV, 388b; IV, d. 8, q. 1, n. 3; XVII, 7b; tamtéž, 4a.
[16] Nejznámější z těchto skotistů je kardinál Lorenzo Brancati de Laurea, kterého spolu s dalšími cituje E. Longpré, L’Eucharistie, sacrement du corps mystique selon l’école franciscaine, in La Eucaristía y la Paz (Sesiones de estudio del XXXV Congreso Eucarístico Internacional), Barcelona 1952, t. I, 290n. Srov. V. Natalini, Riflessi di spiritualita eucaristica in Giovanni Duns Scoto, in La vita spirituale nel pensiero di Giovanni Duns Scoto (Quaderni di spiritualita francescana, 12), 66n.
[17] Ord. IV, d. 10, q. 5, n. 5; XVII, 261a.
[18] Ord. IV, d. 10, q. 6, n. 7; XXIV, 80b.
[19] Ord. IV, d. 8, q. 1, n. 3; XVII, 7b-8a.
[20] Tamtéž, XXIV, 9b-10a.
[21] Ord. IV, d. 24, q. un., n. 7.
[22] Ord. IV, d. 2, q. 1, n. 5.
[23] Ord. IV, d. 13, q. 2, n. 20.