Holota, Benedikt OFM

Podívejme se do života některých kněží a na jejich vztah k eucharistii, jak o tom oni sami svědčí. Čísla za svědectvím znamenají: první číslo věk, druhé ve kterém roce svého věku byli vysvěceni a třetí kolik let jsou kněžími:

 

 

 

Africký kněz:

 

 

 

 

Mou nejmocnější pohnutkou mého setkávání s Kristem je eucharistie. Při ní skutečně plním svůj úkol kněze. V ní se přináší Kristus skrze mne svému Otci a daruje se mi i přítomným věřícím. Může být intimnějšího setkání mezi Kristem a jeho knězem?

(32, 29, 3)

 

 

 

Trapista:

 

 

 

 

Okamžik konsekrace je jedním z těch nejcennějších v našem kněžském životě. Při ní poslouží Ježíši naše vůle, smysly, gesta k tomu, aby spolu s námi učinil skutečností svoji přítomnost a svou oběť. A když koncelebrujeme, je to příležitost, abychom ještě lépe porozuměli slovům: „Sacerdos non consecrat nisi in persona Christi“ (Kněz konsekruje jedině v Kristově osobě) a „Multi sunt unum in Christo“ (Mnozí jsou jedno v Kristu).

(42, 26, 16)

 

 

 

Kazatel:

 

 

 

 

Mše, na které mám účast „in persona Christi“: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ – (škoda, že nebyl pojat do liturgie celý text svatého Lukáše). Slova: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá…“ „to čiňte na mou památku“ – jsou pro kněze tou nejlepší příležitostí, která se denně znovu nabízí, aby opět obnovil svoji mladost v očekávání druhého příchodu Páně.

(61, 24, 37)

 

 

 

Učitel náboženství:

 

 

 

 

 S Kristem se nejmocněji setkávám ve mši. Především když ji slavím ve společenství, které se se mnou alespoň modlí. Připadá mi velmi těžké být sám před Bohem, jeho tajemstvím, být sám před Kristem, kterého člověk nalézá v mlčení. Ze strachu? Z vlažnosti?

(35, 27, 8)

 

 

 

Městský vikář:

 

 

 

 

Jsou dvě činnosti, ve kterých se skutečně setkávám s Kristem: slavení mše a svátost smíření. Také vnitřní modlitba je často cesta namáhavá, těžké, temné setkání, které však, jak se domnívám, je velmi hluboké… a je nezapomenutelné.

(29, 27, 2)

 

 

 

Trapista:

 

 

 

 

Domnívám se, že Krista můžeme nejlépe potkat při návštěvě Nejsvětější svátosti. Setrvávám v neděli rád dlouhé hodiny před Ježíšem, abych u něho mlčky zůstával. Cítím, že jsem ve svém chování vůči Ježíši starý člověk a tak trochu poznamenaný protireformací. Když ke mně promlouvá od oltáře, je to Kristus. Když se mi říká, že Kristus je v mých bratřích a že Kristus zvláště při chórové modlitbě přichází, pak myslím, že to všechno souhlasí, ale mojí zamilovanou myšlenkou je, že Ježíš je ve svatostánku přítomen zcela zvláštním způsobem. Rád k němu spontánně přicházím, zatím co mi mladí říkají, že přebývá v mé duši a že je to sentimentální chodit ke svatostánku, abychom ho vyhledali. A já zjišťuji, že to mají ti mladí těžké, když mají vykonat návštěvu Nejsvětější svátosti. Mají při tom dlouhou chvíli a věří, že by bylo lépe věnovat se některé z teologických lekcí nebo lekcí vzdělávacích.

Dávám přednost – a nejsem tak málo intelektuálně nadaný – jít do kostela, i když tam chvílema zdřímnu. Vůbec to není tak špatné, spát v Ježíšově blízkosti a v jeho blízkosti se probudit. On mi přece přirozené nedobrovolné slabosti odpustí. Nejdu se přece do kostela vyspat, nýbrž abych byl u Něho. To mi stačí, a věřím také, že tento živoucí pohled na Ježíše v eucharistii nás přetvořuje a posvěcuje.

(48, 33, 15)

 

 

 

Spirituál:

 

 

 

 

Mezi příležitosti setkání s Ježíšem Kristem zařazuji podle důležitosti, jak to vidím, na prvé místo eucharistii, mši a klanění Nejsvětější svátosti. Zvláště miluji noční klanění. Protože sousední společenství má privilegium jednou v týdnu držet noční adoraci, těžím z toho a trávím s nimi večer jednu hodinu před Nejsvětější svátostí.

Na druhé místo kladu vnitřní modlitbu a čtení evangelia.

(42, 24, 18)

 

 

 

Kdy se nejčastěji setkávám s Kristem já?

 

 

 

 

Samozřejmě v eucharistii.

To, co mi padne nejdříve do očí, je Jeho diskrétnost. Ta je jiná než naše.

Bratr tě vyprovokuje k výroku o bratrovi – pravdivému – a hned mu to běží říct.

Tak se připravujeme o vzájemné bratrství. Ale On? Ježíš?

 

 

 

Vidí – a mlčí!

Slyší – a mlčí!

Myslí si – a mlčí!

Mlčení Kristovy lásky.

*

Eucharistie a naše farnosti? Eucharistie v životě kněze? Co na to říct?

„Bratři, prosím vás, nešaškujte u oltáře!“– tak nás napomínal otec Antonín Hýža při kněžských exerciciích v Železné Rudě za hluboké totality. Být pravdivě v souladu se svátostným znamením a vžívat se do tajemství, jak to dělal Jan Pavel II.

*

Když se dívám na hostii, někdy mě napadne: „Nikdo nezná Syna než Otec a ten, komu by to chtěl Otec zjevit.“ Kolika z těch, kteří přistupují, to asi doopravdy zjevil…

*

Člověk přistupuje k promlouvání ke kněžím s čím dál větší bázní, protože dotýkat se slovem kněžských srdcí je asi tolik, jako dotýkat se eucharistie. Jsou přece Kristovo tělo: „Hoc est enim corpus meum“ (Toto je moje tělo…).  Identita v určité rovině a stupni tu je.

Srdce člověka, a zvláště kněze, je bodem, kde člověk už svým vlastním původem, a kněz také svým svěcením, bezprostředně hraničí s Božím tajemstvím.

Byl jsem na mši biblisty dr. Škrabala OP:  Ta pokora! Ta víra! Ta lítost! - Vzdělal mne.

*

Jsou chvíle, kdy se člověk eucharistie svatě bojí, kdy prožívá agonii svého vstahu k ní.

Agonie v eucharistii.  

Agonie víry.

Agonie Mariina i moje.

Obětní smýšlení.

*

Při sv. přijímání jde o to, aby On stravoval mne v sebe, a ne naopak.

Abych se ztrácel já v Něm – a ne On ve mně.

„On musí růst – já se však se menšit“ (Jan 3,30).

 

 

 

 

*

 

 

 

Jazyk promluvil, jak uměl. Ostatní ať pochopí srdce.

Benedikt Holota OFM