Schiopetto, Daris OFM
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.
Tato strofa patří mezi poslední činy Františkova života a, jak praví Písmo, člověk se pozná podle posledních okamžiků svého života (srov. Sir 33,24). I když mu zbýval jen kousek života, neupadal v lítostivý pláč nebo nesmyslné zoufalství, ale opěvuje a vzývá smrt jako sestru. Jen člověk úplně odloučený od světa, s pohledem zcela obráceným k věcem tam nahoře, a který ví, že nic neztrácí, ale mnohem více získává, může takto zpívat. Poslechněme si vyprávění o této epizodě: „Bylo zřejmé, že blažený František je zachvácen větší slabostí než obyčejně. Byl však naplněn novou radostí, když slyšel, že sestra smrt je již tak blízko. A takto začal chválit Pána: ,Když je to tedy vůle Boží a brzy již umřu, zavolej bratra Lva a Angela, ať mi zazpívají o sestře smrti.´ Ti dva bratři přišli, stanuli před ním plni smutku a bolesti a se slzami v očích začali zpívat Píseň o bratru slunci a jiných tvorech Páně, kterou světec složil. A tu on před poslední slokou té písně přidal několik veršů o sestře smrti: Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla…“ (ZrcDok 123 – FP 1823).
František odlišuje dvojí smrt, první jako neodvratitelné dědictví každé lidské bytosti, a tu nazývá sestrou, protože vede do věčnosti. Ta by však mohla být předpokojem druhé smrti podle Zj 20,6: Blažený a svatý je ten, kdo má účast na prvním vzkříšení! Nad takovými druhá smrt nemá moc… Píseň se uzavírá požehnáním a zlořečením: blažení ti, kteří zemrou v poslušnosti vůle Pána, neboť se nestanou obětí druhé smrti, které, jak praví Pavel, nemá žádnou moc nad člověkem vedeným milostí. Zlořečení však postihne ty, kteří zemrou ve smrtelném hříchu, neboť se definitivně vzdálili Bohu. Tato jistota je vyjádřená Františkem také v Listu věřícím obrazem člověka, který umírá nekajícně: Vězte všichni: Zemře-li kdekoli a jakkoli nějaký člověk v těžkém hříchu bez usmíření, ačkoliv mohl vykonat zadostiučinění a neudělal to, pak mu ďábel vyrve duši z těla za takových bolestí a úzkostí, jaké nemůže pochopit nikdo než ten, kdo to sám prožívá. A všechny schopnosti a moc, vědomost a moudrost, o kterých si „myslel, že je má, budou mu odňaty“ (Lk 8,18). A on zanechá své jmění příbuzným a přátelům, a ti to odnesou a rozdělí mezi sebou a po čase řeknou: „Zlořečena buď jeho duše, poněvadž mohl nashromáždit víc a dát nám, ale neudělal to.“ Tělo sežerou červi. A tak ztratí v tomto krátkém pobytu na zemi tělo i duši, a přijde do pekla, kde bude trápen bez konce.
Daris Schiopetto OFM
VITA MINORUM 2-4/2004