Kubíček, Inocenc OFM

Velké Meziříčí

Energie nás neopouštěla, a tak dva měsíce rychle uplynuly. Jednoho dne nás najednou vyvedli ven do auta a jeli jsme pryč z Jihlavy, zase se zavázanýma očima. Pak zastavili, my jsme vystoupili, dovedli nás na nějaké budovy, pak jsme zase jeli asi půl hodiny, zase jsme vystoupili a zavedli nás do jiné budovy, kde byly ještě menší cely, ale bylo tam teplo – tehdy byla velká zima už od začátku října. Nevěděli jsme, kde jsme, nikdo nám nic neřekl, ani žádné výslechy jsem za celou dobu neměl. Pak jsme objevili, kde jsme. Tonda Kavka jednou vylezl nahoru na okno, když já jsem hlídal dveře, a vyhlédl dolů do dvora a uviděl tam auto se značkou VM – Velké Meziříčí. Číslo auta bylo hodně vysoké, tak bylo asi pana starosty. Tak jsme byli v okresním vězení na soudu ve Velkém Meziříčí. Teprve později jsem se dozvěděl, proč jsme tam byli. Oni totiž v Jihlavě dělali adaptace samotek, proto nás odvezli sem. Dávali nám lepší jídlo, ale nezpozorovali jsme, že ho bylo málo, on si člověk na to postupně zvykne. Tam jsem asi za dva měsíce, co jsme tam byli, nejvíc zhubl. Byla doba říjnová a Tonda se ode mne naučil modlit růženec, měl velký zájem a byl za všechno moc vděčný. Jednoho dne slyšíme klepání na zeď. Byli jsme zvědaví, kdo to může klepat, protože člověk musel být opatrný, jestli to není provokace. Morseovku jsem znal ze skautingu, ovšem musel jsem se přeorientovat na morseovku vězeňskou, kde čárka se dělá dvěma tečkami a tečka jednou. A zjistil jsem, že tam je nějaká žena, která se mi přiznala, že pracovala pro kapucína otce Eliáše, co byl u svatého Josefa u Tadeáška, který byl z našeho procesu, a tak jsem se dozvěděl, kdo další z naší party je zavřený. Ona byla medička ve třetím ročníku, tedy v šestém semestru, když ji zavřeli. Zatkli ji už dvaadvacátého, týden po našem zatčení. Byla to Andula Švecová – byli jsme s ní v kontaktu celé dva měsíce, které jsme byli ve Velkém Meziříčí. A od adventu, od 1. prosince už jsme zase byli zpátky. Na tuto dobu mám hezké vzpomínky.

Jednou tam přijel někdo z Jihlavy, který přinesl protokoly a říkal, že je všechno připravené k soudu a řekl nám: „Měli jste to zapotřebí?“ Řekl jsem mu: „Představení rozhodli, tak jsme je poslouchali.“ „Vidíte, tohle všechno jste si mohli ušetřit.“ Potom se už o mne moc nestarali.

Uplynul listopad a začátkem prosince, myslím 2. prosince nás zase vrátili i s Toníkem, s kterým jsem byl skoro až do konce ledna. Tehdy se u mne začínala projevovat jakási psychická labilita.

Nemoc

Fatální situace se podepsala trochu i na  stavu mé psychiky. Měl jsem  sny. Jeden vám vylíčím, byl zvláště zajímavý: Najednou jsem byl na Náměstí Republiky a tam byly světelné reklamy, takové zprávy, jako byly kdysi na Melantrichu, a tam bylo napsáno: Kardinál Montini navštíví krále Baudouina – to jsem věděl, že v Belgii vládne Baudouin, ale o Montinim jsem nevěděl, kdo to je, a to bylo prosím v roce 1953, a on se pak stal papežem Pavlem VI. Jednou jsem viděl u oltáře starého kněze, měl dlouhé šedivé vlasy a sloužil requiem za oba mé rodiče, a najednou jsem poznal, že ten kněz jsem já. úplně jsem cítil, že jsem to já. To mě utvrzovalo v přesvědčení, že se už tady nedočkám setkání se svými rodiči. Jednou jsem se zase propadal do nějaké hluboké jámy, cítil jsem, že tohle je nebezpečné a že je to možná nějaké varování pro mne.  Můj psychický stav mohly způsobit nějaké drogy, protože ráno nám dávali šálek černé bryndy, v které mohlo něco být.

Po Vánocích jsem byl zavolán ke svému referentovi. Řekl mi, abych si sundal ty kožené brýle a povídá: „Člověče, co jste dělal? Vždyť jste jako bič!“ Já jsem mlčel, protože jsem věděl, jak vypadám. „Jak to, že jste nepsal domů k Vánocům?“ „Copak já vím, že se smí psát?“ „A nemohl jste požádat, abyste napsal?“ „Mne to nenapadlo.“ „Tak vidíte.“ A hodil mi dopis. Byl psaný rukou mé matky. Ta nikdy nepsala, bylo to takové školácké písmo: „Drahý synu, napiš nám, co s tebou je, my myslíme, že již nejsi naživu. Tatínek za tebou byl dvakrát a nesl ti balíček, ale vůbec ho nepustili dovnitř, ani neřekli, že tam jsi, a my nevíme, co s tebou je, ani na jeho dopisy neodpovídáš,“ jenže já jsem nikdy žádný dopis nedostal.  „No dobře, tak jim tady napište,“ a dal mi papír a já jsem musel napsat, že jsem živ a že nemají mít starosti. On dopis vzal a odeslal. To byl můj první kontakt s rodinou. To bylo asi v polovině ledna. Po celou dobu jsem neměl ani jednu knížku, ani jednu vycházku, stále jsem byl spolu s Tondou Kavkou jen v té kobce, ve které byla malinká sklápěčka pro větrání, takže jsem na tom nebyl moc dobře ani po stránce tělesné.  Potom Toníka odvedli někam jinam, asi šel k soudu, a mne dali do společné cely, která byla větší a prostornější. Protože můj psychický stav nebyl v pořádku, začal jsem tehdy říkat různé exorcismy proti zlým mocnostem.

Ještě jednu skutečnost bych chtěl připomenout: celou dobu jsem dokonale ovládal kalendář. Denně jsem věděl, který je den. Denně jsem se modlil breviář v otčenáších, takže jsem věděl, že jsem byl zatčen ve čtvrtek, nikdy jsem nezapomněl, který je svátek a vždycky jsem vykládal tomu, kdo byl se mnou na světnici, o tom světci. Hodně jsme si toho napovídali, zvláště s tím Rakušanem, kterému jsem vyložil celou scholastickou filozofii a on mi zase pověděl něco o pěstování brambor, že nejlepší odrůda je Krasava, a jak veliké úspěchy měli s bramborami agrárníci na Českomoravské vysočině. Tonda mě zase učil pekařinu, protože byl vyučený pekař.

V únoru za mnou přišel prokurátor a přečetl mi obžalobu. Žádný právník ke mně nepřišel, ani obhájce, jen ten žalobce.

Soud

Generálka před soudem se blížila. Začátkem března mě najednou přivedli do jedné světnice, kde bylo asi dvanáct esenbáků v uniformách a jeden civil, a začali se mnou hovor, aby vyzkoušeli, jestli jsem normální. Asi půl hodiny mi dávali různé otázky a já jsem jim rozumně odpovídal. Kdybych byl chtěl, tak jsem to mohl zahrát tak, že bych k soudu ani nepřišel, ale já jsem šel za svým cílem. Zřejmě to byla poslední generálka, ale neučili jsme se protokoly  nazpaměť, ale měli jsme vše říkat tak, jak to tam bylo napsáno.

Začali nám dávat lepší jídlo, před soudem jsem měl několik půlhodinových vycházek na dvůr, byl jsem na něm úplně sám, ale trochu vzduchu jsem nabral.  Tam jsem sám poznal místo, kde byla šibenice, kde popravovali odsouzence.

Na soudu nás bylo všech třináct, z toho bylo pět kněží, čtyři ženy a čtyři laici – akademici. V první lavici seděli dva saleziáni, pater Dvořák a pater Hnila. V druhé lavici jsem byl já, a pak tam byl myslím kapucín Eliáš, v dalších lavicích byli laici a pak děvčata. Přečetli žalobu a pak prohlásili, že to je důležité státní tajemství a vyklidili sál. Pak odvedli i nás a nechali tam vždycky jen toho, kdo byl vyslýchán, po výslechu pak každý už zůstal v sále a sledoval proces. Pak se soudci šli poradit.

Můj otec tam byl od začátku, ale vrátit do sálu se mohl až na rozsudek. Já jsem to vše bral pro sebe jako pokání, zpytoval jsem svědomí, taky jsem nebyl vždycky nejlepší, takže mě Pán Bůh nechal takhle odpykat něco už tady na zemi. Při soudu nedorozumění způsobilo moje poslední slovo. Měl jsem připravené říci, že přijímám trest, který si zasloužím, ale že poslední slovo bude mít ten, který je nejvyšší soudce a ten ukáže pravdu, ale to mě nenechali domluvit, já jsem tedy akorát přiznal, že jsem viník. Zajímavé bylo, jak nás hájili. Obhájce citoval sv. Petra, buďte poddáni jakékoliv vrchnosti, neboť ona má povinnost hájit pravdu, a že máme být prostě poddaní, ale my jsme se vzepřeli tomu poddanství.

Hned po soudu mě odvedli. Soud skončil v pátek 27. března před Květnou nedělí  a již ten den jsme se všichni sešli na jedné cimře. Tam nám dali společný oběd a pak nás nechali ještě jeden týden v Jihlavě, kde jsme dělali pomocné práce na dvoře. V Jihlavě jsme ještě prožili Velký pátek a Boží hod velikonoční. Tehdy jsme se  poprvé viděli všichni pohromadě a mohli jsme spolu mluvit. Za týden nás auta odvezla do Mírova.

Mírov

Hned příští týden po soudu nás vězně společně odváželi policejním vozem.  Jel s námi sice jako doprovod jeden příslušník, ale nechal nás i trochu potichu mluvit. Seděl jsem vedle Wiliama Kramra, to byl jeden z těch postižených akademiků, byl také odsouzen myslím na 18 let. Než jsme dojeli na Mírov, jsme ještě nevěděli, kam jedeme. Pater Stanislav Juřík, který byl pražským kvardiánem v době, když nás v Praze přepadli a on šel rovnou do Bartolomějské a do vězení, mi později řekl, že se dívali z oken, když jsme přijeli, a když viděl u brány zase člověka ve františkánském hábitu, nemohl mě poznat, protože jsem byl jako tyčka hubený. Ale měl velkou radost, že vidí hábit.  Potom nás přivedli do převlékárny, dostali jsme obyčejné plátěné civilní šaty. Byl jsem přijat na společné ubytování, kněží nebyli úplně izolováni, a dělali jsme na dílně tak zvané loubky. To se pletou lýkové pásky, které se splétají dohromady v kotouč, a z toho se dělaly vložky do bot. Někteří vězni dělali barevné širší pásky, splétali je v kotouč, natočili na veliké kolo, a z toho se v továrně dělaly klobouky pro ženské. Jiní zase dělali skládací dřevěné metry. Dva vězni to kontrolovali a když byl metr špatný, tak se zahodil a musel se dělat další. Práci jsme měli všichni normovanou.

Já jsem dělal loubky, na víc jsem neměl. Byl jsem dost vyhladovělý a když mi někdo dal třeba kousek sádla, tak jsem ho i bez chleba snědl. Má nemoc ještě pořád doznívala, proto mě šetřili v práci a ve všem. Na vycházky se chodilo v zástupu, a to se pochodovalo dokola dole na nádvoří. Do kantýny se chodilo nakupovat jednou týdně za vězeňské poukázky, ten, kdo si nevydělal, si toho moc nenakoupil. Byla to doba koncem dubna a květen. Tehdy jsem měl jeden zážitek, který se týkal patera Toboly, který však s námi vůbec nebyl. Byl jsem tehdy vnitřně nesvůj a málo jsem spal. Když všichni usnuli, jsem si klekl a modlil se potichu třeba hodinu a zase jsem zalezl do postele. Pak mě pater Cukr, který spal vedle mne, vyhuboval, abych to nedělal a raději spal. Ale já jsem měl pořád vědomí, že je třeba svět napravovat modlitbou. Jednou jsem v noci ležel v posteli, všechno oddychovalo, a já jsem najednou cítil, že vedle mne někdo je. Poznal jsem, že to je pater Tobola. Bylo mi tehdy, jako by byl vedle mne. A je zajímavé, že koncem dubna měl pater Stanislav Juřík návštěvu ze Slovácka a ta mu přinesla zprávu, že Ambrož zemřel 14. dubna, a toho dne jsem měl v noci pocit jeho přítomnosti. Asi mi to přišel říct. Takové věci se stávají.

Koncem jara tam přivezli sociálního demokrata Laušmana, kterého unesli z Rakouska. Hlásili to slavnostně v místním rozhlase, že zradil a že je teď na Mírově.

Pak se situace trochu změnila. Dostal jsem se na cimru s paterem Janem Ev. Urbanem a Bernardem Říským, kterého znám jako studenta, byl za mne v koleji. Ostatní byli také kněží, z dalších jeden byl kasař a jeden byl od kolotočů. Tam jsem prožíval čas celkem velmi pěkně. Na Mírově byli také lékaři, prof. Koch nebo pan doktor Borovec. Jednou jsem byl na důkladné prohlídce a řekli mi, že mám tuberkulózu.  Dali mě do nemocnice na oddělení, kde byli vězni s touto chorobou. Velmi dobře se o nás staral  doktor Lhota, byl to Čech, ale přestoupil na islám. Strava tam byla dobrá, dávali nám dvojité porce. Když zjistili, že  tuberkulózu nemám, dali mě na zvláštní cimru už ne v nemocnici, ale na jiném oddělení, které mělo okno  na dvůr, kde se pochodovalo.  Byl už letní den koncem června, krátce po tom, co jsme slyšeli o Laušmanovi, že byl přivezen na Mírov. Právě začínala vycházka oddělení, do kterého jsem také patřil. Jeden esenbák si stoupl na kašnu a začal velet: levá, levá, levá, on říkal lieva, a všichni pochodovali ve čtyřstupu kolem dokola, pak čelem vzad. A tehdy, ani nevím, jak mě to napadlo, jsem šel k oknu a dívám se dolů, jak tam pochodovali podle hudby. V pauze, když jim jedna písnička skončila a než začala hrát ta další, jsem zakřičel: „Zastavit stát,“ a celý ten kordon vězňů udělal raz dva a zůstal stát. Bylo úplné ticho a já jsem jim začal hlásit, že v Praze nastala změna, že arcibiskup se stal předsedou vlády a že zase nastane pokoj, a začal jsem zpívat silným hlasem Kde domov můj?, a když jsem začal Nad Tatrú sa blýska, začal nějaký povyk a viděl jsem z okna, jak vyběhla četa esenbáků, ale já jsem dozpíval a přidal jsem ještě orelskou hymnu Vzhůru, orle strahovský, a do toho už ke mně vpadla četa esenbáků, popadli mě a dovedli do umývárny, pustili na mne studenou vodu a potom mě dali na cimru do postele s ohradou, abych nemohl ven. To už se jednalo o tom, že mě převezou do Prahy na psychiatrii. Později jsem se dozvěděl, že doktor Borovec tehdy velmi ostře protestoval, že se mnou zacházeli velmi neopatrně, ale žádné postihy nikdo neměl.