Čapek, Bonaventura OFM a d.
Nápad jít na pouť se zrodil už dávno. Začalo to vlastně tak, že jsem asi ve dvanácti letech dostal po tátovi sošku svatého Jakuba z Francie. Šlo o malou ručně vyřezávanou sošku sv. Jakuba staršího, s knihou v ruce, kloboukem s mušlí na hlavě a v druhé ruce svíral hůl. Tato soška se mi tedy stala inspirací, abych se svatému Jakubu svěřil v jedné zvláště veliké těžkosti a Bůh mě skutečně vyslyšel. To se psal rok 1999. Tehdy mi také padla do rukou kniha Kolmana a Šťourače Cesta do Compostely (možná by se řeklo shodou náhod, ale vy asi víte jak to s těmi „náhodami“ vlastně bývá) a přitom mě napadlo, že bych měl sv. Jakubu poděkovat obdobnou poutí, jako tito dva dobrodruzi. Pro svoji myšlenku jsem získal jednoho ze skautů – Prófu a věc byla jasná: Půjdeme pěšky z Prahy do Compostely! Když jsem pak v roce 2001 odešel do řádu, plány se nám nemírně zkomplikovaly. Bylo jasné, že mě nikdo na tři měsíce ven z kláštera nepustí. Na druhou stranu se ale ke mně přidal bratr Jakub, který se chtěl podívat za svým patronem a také mě podpořit v mých vizích. Když jsme tedy vloni s bratrem Jakubem zažádali řádové vedení o pouť, přiznali nám 4 týdny.
Kromě Prófy se k nám přidala ještě Denisa, vdaná dívka z farnosti u Panny Marie Sněžné, která plánovala pouť do Compostely také asi už pět let, ale dosud jí to nevyšlo. Pak jsme přibrali do party ještě Jirku, FrMoláka z Plzně, a Mariánku, skautku a Prófovu dlouholetou spolužačku. Takže nás bylo celkem 6 – dvě holky a čtyři kluci (z toho dva bratři), všichni mezi
Cestou jsme psali deník, každý úsek cesty zapisoval někdo jiný:
Ještě než začnu deník, pár velmi stručných informací, které většina z vás stejně zná: Santiago (Jakub) de Compostela (z pole hvězd) bylo ve středověku spolu s Jeruzalémem a Římem nejznámější a nejnavštěvovanější křesťanské poutní místo. První datovanou pouť zde vykonal asi Alfons II. v 10. století, který původně putoval na Finis Terae (konec světa) a který na podnět místního biskupa zbudoval poutní místo nad údajným hrobem s ostatky svatého Jakuba, které sem byly dle legendy zázračně přeneseny. Asi do 12. století se putovalo převážně severní cestou podél moře, která vede přes města Bilbao, Santander, Oviedo, Lugo, a od 12. století se vzestupem města Leon se začalo putovat více jižněji cestou, která je dnes nejfrekventovanější a je nazývána Francouzskou cestou. Putuje se většinou z Francie, ale ne všichni jsou toho schopni a mají tolik času, a tak pro vydání glejtu poutníka je třeba ujít alespoň sto km. My jsme se vydali severní původní cestou (Cammino primitivo) z důvodu mírnějšího podnebí, hor a menší frekvence spolupoutníků. Naše cesta vedla přes tři španělské kraje Kantábrii a Asturii do Galicie, ve které leží Santiago. Mezi jinými poutníky do Santiaga také putoval údajně svatý František nebo Dante či současník Paolo Coelho, který ji proslavil zvláště mezi Brazilci.
14.8. 2005
Svoji pouť začínáme na svátek sv. Maxmiliána Kolbeho, který byl velikým ctitelem Panny Marie, jejíž slavnost budeme slavit zítra. Zahajujeme mší svatou u Panny Marie Sněžné, kterou slouží speciálně pro nás br. Dominik v 7.45 ráno. Navrhuje nám, abychom po cestě rozjímali evangelium sv. Matouše, které vychází z židovského prostředí okolo Jeruzaléma, kde byl biskupem sv. Jakub (i když ne ten starší apoštol), který je pravděpodobně pohřbený v Jeruzalémě. I když jsme původně chtěli číst evangelium na den, rádi přijímáme.
Rozhodli jsme se, že si nebudeme brát tolik jídla a peněz, aby to vystačilo na celou cestu, abychom mohli zakusit dobrodiní Boží i lidí.
Letadlo, které mělo letět v 10.30, má zpoždění a odlétáme 12.20. V Madridu jsme asi v 15.20. Po zkušenostech z naší vlasti zkoušíme nejdřív stopovat. Když to nejde, jdeme pěšky asi
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, 15.8.
Vstáváme v 6.00. Začínáme rozjímat evangelium sv. Matouše a zakončujeme společnou reflexí. Vnímáme Boží blízkost, ale zároveň si uvědomujeme, že to Marie s Josefem také neměli tak úplně bez problémů. Druhou nabídku na stop přijímáme a necháváme se svézt asi
Na mši během kázání ve své farnosti, která je jednou z nejbohatších příměstských čtvrtí Madridu, jejíž vstupní silnice je střežená vlastní policií, vyhlašuje, že kdo chce, může nám nějak pomoct. Po mši ke cti Panny Marie nám Maria s Ježíšem připravují překvapení. Jedna rodina nám platí večeři, další nás jsou ochotni odvést do Madridu na autobus a padre nám platí jízdenku až do Santanderu na sever Španělska, odkud máme začít naše putování. Ještě jiná paní, co je nemocná, nám posílá 50 EUR na cestu. Po tomto dni velikých kontrastů a neuvěřitelného dobrodiní Boha i lidí a po dobré večeři jdeme s vděčností spát.
16.8.
Každý den se snažíme modlit za všechny, se kterými se setkáme, i za ty, kteří nás prosili o modlitbu doma. Padre Francesco nám ještě nabízí 100 EUR, které už odmítáme. Dva ochotní farníci nás vezou do Madridu na BUS mercedesem a ještě jednou károu. Kolem 16.00 dorážíme do Santanderu, kde nás jeden ochotný Španěl dovede přes celé město do kláštera k našim bratřím. Vyřídíme si poutnické pasy, jdeme na mši, povečeříme a popovídáme si s bratry. Nádobí po všech myje mezi jinými jeden pokorný pětaosmdesátiletý františkán.
17.8.
Ráno nás z města vyprovodí místní kvardián, který byl donedávna zodpovědný za misie v celém řádu, měl na starosti poutě do Svaté země a 20 let žil v Japonsku. Poprvé vidíme na cestě moře. Poobědváme, co jsme dostali u bratří, a děláme tentokrát polední meditaci nad Matoušem. Cestou potkáváme několik spolupoutníků, mezi nimiž je nejzajímavější jeden Francouz, který šel z Francie (z Vézelay) přes Santiago na Konec země – Finis terrae a zpět jedinou poutní cestou – asi
18.8.
Večer jsme zjistili, že jsou ve městě klarisky, a tak je ráno jdeme pozdravit. Nejprve sestra na vrátnici nerozumí, co chceme, a když vysvětlíme, že jsme je přišli jen pozdravit a že jsme z Prahy, která není v Jižní Americe, ale že to je tam, co mají pravou sošku El nino Jesus (to je Jezulátko), vyvine se z toho nakonec krásné setkání. Ze sester vyzařuje úžasná radost. Bohužel nemají už moc vlastního dorostu, a tak nové sestry přicházejí většinou z Indie. Pak společně zazpíváme a sestry se zeptají, jestli něco nechceme, a to my zase, že chleba, a jdeme dál.
Dnes máme odpočinkovější den, a tak urážíme necelých
19.8.
Vstáváme o šesté a zjišťujeme, že noc pod střechou byla opravdu Boží prozřetelnost, protože venku dost pršelo. Máme rozjímání, ranní chvály a mši společně s bosými karmelitkami, což se člověku jen tak nepoštěstí. Po rozloučení scházíme k moři. Počasí je dnes příjemně chladné pro pochod. Celé tři dni se živíme po cestě ostružinami, které jsou lahodné a je jich dostatek. Také jsme v jednom hotelu prosili o starý chleba a nabízeli jsme práci a mile nás obdarovali, že si dnes vystačíme. Večer jsme se vykoupali v řece a zabydleli na staré železniční zastávce. Teď se jdeme ještě pomodlit za dobrodince a blízké, ty, co nás prosili o modlitbu a za sebe navzájem. Bohu díky za krásný den.
20.8.
Protože zjišťujeme, že máme mírný skluz, přidáváme na tempu a vyrážíme na město Llanes. Cesty od začátku jsou značeny žlutými šipkami a od minulého stanoviště i santiágskými mušlemi ukazujícími směr. K obědu jsme dostali jednu velikou bagetu, kterou si dáme se salámem z domova. Dnes jdeme většinu cesty po silnici, což je dost únavné, ale nakonec docházíme do Llanes a máme v nohách
21.8.
Ještě jsem zapomněl včera dodat, že jsme plynule přešli z kraje Cantabrie do Asturie. Dnes je neděle, tak slavíme: spíme déle, máme víc jídla a vyrážíme až kolem jedenácté. Jdeme asi jen 10-
Popisky k obrázkům: