Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 Když se blíží slavnost Narození Páně, františkánská rodina většinou vzpomíná na události z Greccia, kde svatý František chtěl vlastníma očima vnímat pokoru a chudobu Božího Syna, který se narodil v prosté stáji, a tak dal základ stavění jesliček. Jak to ale bylo se slavením Vánoc v prvních staletích? Existuje nějaká inspirace, podle níž se František při svém počínání řídil?

 V první řadě musíme konstatovat, že od počátku se ve společenství pokřtěných slavily Velikonoce jako hlavní slavnost a zpřítomnění událostí, na nichž závisí naše spása. Dále je třeba podotknout, že Vánoce, jak je slavíme dnes, jsou velmi úzce spojeny se slavnosti Zjevení Páně – Epifanií. Již ve druhém století slavily některé gnostické sekty na Východě dne 6. ledna připomínku křtu Páně. Pravá Kristova církev na to reagovala tak, že téhož dne křesťané slavili slavnost Příchodu Páně a připomínali se skutečnost vtělení a narození Pána Ježíše. Písemné doklady o tomto svátku máme z druhé poloviny 4. století z Antiochie a z Egypta. Když se tento svátek objevil o něco později v západní církvi, dostal novou náplň: křesťané v Itálii si připomínali zjevení Páně pohanům, což bylo spojováno s epizodou klanění tří mudrců, o níž nás zpravuje evangelista Matouš. Tím si věřící připomínali skutečnost, že spása pohanů není samozřejmostí a že se jedná o velkou Boží milost. Tři mudrcové byli chápáni jako prvotina křesťanů ze všech národů světa.

 Víme, že kolem roku 336 se v Římě slavila připomínka narození Páně právě dne 25. prosince. Svatý Augustin dokládá, že v prvních desetiletích pátého století se v severoafrických církvích slavily Vánoce ve stejný den jako v Římě. Na konci 4. století se 25. prosince liturgicky připomínalo Kristovo narození také v severoitalských církevních obcích. Totéž platilo i o církvi ve Španělsku. Rozhodně není bez zajímavosti, že z jednoho kázání svatého Jana Zlatoústého můžeme usuzovat na slavení Vánoc po římském vzoru také v Antiochii. Ve čtvrtém a na počátku pátého století tedy některé východní církevní obce převzaly slavení Vánoc od západních křesťanů.

 Proč se ale v Římě ve 4. století rozhodli slavit Vánoce právě tohoto dne? Rozhodně nemůže být řeč o tom, že by se jednalo o skutečné datum Ježíšova narození. Dne 25. prosince se totiž podle starých pohanských obyčejů v Římě slavil zimní slunovrat – slavnost „Natalis solis invicti“ – „Zrození či obrození vítězného Slunce“. Pastýři církve chtěli své věřící uchránit před pokušením účastnit se na bujarých a značně nevázaných pohanských oslavách, a proto zavedli slavnost zrození Ježíše Krista jako slunce spravedlnosti a jako světla, které osvěcuje každého člověka.

 Ten, kdo zná dějiny christologického dogmatu, dobře ví, že právě v první polovině 5. století církev na Efezském (431) a Chalcedonském (451) koncilu řešila velké christologické spory ohledně vtělení věčného Božího Syna a ohledně jeho pravého a úplného lidství. Není tedy divu, že pevný teologický základ slavení Vánoc dal především papež Lev Veliký, který ve svých vánočních homiliích výslovně říká:

 „Narození Páně, kdy se Slovo stalo tělem (srov. Jan 1,14), ať nás poučí a naplní horlivostí, protože tato slavnost není jen nějakou připomínkou toho, co se odehrálo v minulosti, nýbrž  toto tajemství vidíme jako něco přítomného…“ (Lev Veliký, Devátá vánoční promluva, XXIX, 1).

 „Přítomná slavnost tedy pro nás obnovuje tajemství spásy“ (Lev Veliký, Šestá vánoční promluva, XXVI, 2).

 Vánoce tedy představují oslavu počátku díla naší spásy. Kdyby se Boží Syn nevtělil a nenarodil, nemohl by nás vykoupit a spasit svou smrtí na kříži a svým vzkříšením nám ukázat, že náš život nyní směřuje k oslavení spolu s ním. Podle Lva Velikého jsou tedy Vánoce především oslavou vtělení Božího Syna, což měl být pravý význam prapůvodního zjevení Páně v těle. Tím se měla učinit přítrž všem bludům ohledně tajemství vtělení: Vánoce měly čelit gnostickým sektám, které popíraly opravdovost Kristova těla, arianismu, který zase popíral pravost Kristova božství, apollinarismu a monofysitismu, jejichž zastánci popírali Kristovo úplné lidství. Tajemství spásy spočívá v tom, že „Boží Syn se stal tím, čím jsme my, abychom se my zase mohli stát tím, čím je on“. Právě tato prastará formule směny, která se objevuje už u svatého Ireneje na konci 2. století, se stala ústřední myšlenkou staré římské vánoční liturgie.

 Vraťme se ale k Františkovi a jeho jesličkám v Grecciu. Pozornému čtenáři nemohlo uniknout, že Lev Veliký hovoří o zpřítomnění tajemství spásy a o tom, že ho věřící vidí, pochopitelně pod rouškou svátostných znamení. Není vyloučeno, že František uvedený text Lva Velikého znal z římského breviáře. Jak měl ve zvyku, to, co slyšel, uváděl do života. On chtěl opravdu vidět skutečnost, která se zpřítomňovala pod rouškou svátostných znamení, a proto určitým způsobem uvedl ve skutek to, co v náznaku obsahovala slova jednoho z největších papežů křesťanských dějin.

 V průběhu staletí křesťanská teologie kladla stále větší důraz na tajemství vtělení, což s sebou mohlo nést určité umenšování významu Velikonoc. My si musíme jasně uvědomovat, že hlavní slavností naší víry jsou Velikonoce a že Kristovo narození by nám bylo k ničemu, pokud by náš Pán nepřijal kříž a nezemřel na něm pro naši spásu. Kdyby k naší spáse stačilo Ježíšovo narození, pak by platilo, že Bůh nás zachraňuje bez ohledu na naši svobodu a důstojnost. To by ale znamenalo, že spása je pouze Božím dílem a že naše účast na tomto tajemství by zde nehrála vůbec žádnou roli, což je evidentně nesmysl. Spása má nevyhnutelně boho–lidskou strukturu, je to dílo Boha, který se daruje člověku, i člověka, který toto sebedarování přijímá, ve svém těle přivádí k dovršení, a tak Bohu odpovídá.

 Vánoce jsou tedy počátkem a předpokladem díla spásy. Velmi krásně to vystihuje úchvatný text z listu Židům (10,5–10), kde se dozvídáme o Kristově odhodlanosti obětovat vlastní tělo. Tato odhodlanost, toto svaté rozhodnutí jeho lidské vůle představuje postoj, který byl po celý Ježíšův život konstantní, nicméně svého plného projevu dochází v okamžiku jeho sebevydání na kříži. Autor listu Židům velmi krásně poznamenává, že jsme posvěcení právě touto Kristovou vůlí. Bez uvedeného vnitřního postoje by totiž utrpení kříže nemohlo mít žádný spasitelský význam.

 Velmi lapidárně vyjadřuje poměr mezi Vánocemi a Velikonocemi, mezi tajemstvím vtělení a narození Božího Syna na jedné straně a jeho sebedarováním na kříži na straně druhé, svatý Bernard z Clairvaux:

 „Hle, Bůh Otec seslal na zem jakoby plný vak svého milosrdenství. Říkám vak, který se má protrhnout při umučení, aby se z něj vysypalo naše výkupné, jež je v něm ukryto“ (Bernard z Clairvaux, Promluva I na Zjevení Páně, 1).

 Nenechme se mýlit velkou názorností a prostotou Bernardovy mluvy. O Vánocích nám byla darována spása, jenomže tento dar je nám doručen a můžeme se z něho plně těšit až o Velikonocích. Každopádně ale platí, že když nám Bůh Otec daroval svého jediného Syna, pak je to ten největší dar, jehož se nám mohlo dostat. Musíme žasnout nad tím, jak velkou cenu má pro nebeského Otce každý z nás. Važme si tedy nejen obdarování, ale žasněme rovněž na důstojností, které se nám dostalo v tak nevídané míře. Bernard z Clairvaux v jednom svém díle totiž tvrdí, že nejvyšší formou lásky člověka k Bohu je to, když člověk miluje a ctí sebe kvůli nebeskému Otci. Není snad spasený a oslavený člověk tou největší oslavou Trojjediného ve stvoření?

Ctirad Václav Pospíšil OFM