Šváček, Augustin OFMCap.

„Dokud on nepřijde“ - 2

 

 

 

 

 Eucharistie jako čekání na návrat Pána a záruka budoucí slávy

 

 

 

 

 

 

 

 

3. „Hle, Ženich přichází!“

 

 

 

 

Tímto způsobem začínáme chápat, jak a proč vytváří eucharistie farnost. Vytváří farnost, protože udržuje křesťany „s přepásanými bedry, s holí v ruce a s opánky na nohou“, ve stavu trvalého exodu; protože svou každodenní připomínkou ve mši zabraňuje, aby si církev „udělala pohodlí“ a nestala se církví „usazenou“ a usedlou, aby neusnula. Toto je typ farnosti, jakou potřebuje svět: nikoli místo, kde se vyskytují všechny možné služby, aktivity a zábavy, jaké produkuje a rozšiřuje i svět (a kterými je často unaven a zklamán), ale místo putování a radosti. Místo, kde se zakouší přítomnost Ducha a kde je člověk, který sem poprvé přijde, nucen připustit, že existuje ještě něco jiného, a zvolá jako ti, kdo vstoupili poprvé do některé starokřesťanské obce: „Skutečně, s vámi je Bůh!“ (1Kor 14,25).

 

 

 

 

Do naší malátnosti a ospalosti zaznívá hlas: „Prozíravé panny, upravte si lampy, hle, ženich přichází!“ Jako si stráže předávaly kdysi z jedné věže na druhou signál, když přicházel král, tak má běhat tento výkřik jako mrazení celou církví. Ženich přichází! Přichází! Řekl to a udělá to. „Jeho příchod je jistý jako svítání. Lidé, je čas probrat se ze spánku! Brzo už bude konec všemu!“ (1Petr 4,7) „Soudce už stojí přede dveřmi!“ (Jak 5,9).

 

 

 

 

Je velmi snadné schovávat se za záminku: „Ale toto je kázání apokalyptické, o konci světa!“ Ne, není to kázání apokalyptické. Je to kázání eschatologické nebo prostě křesťanské. Pro kázání apokalyptické je důležité, „kdy“ přijde Kristus, počítají se dny a hodiny. Pro kázání eschatologické je důležité to, co se stane, že bude jednou konec, že „tvářnost tohoto světa pomine“. Ale činí to snad celou věc méně vážnou a naléhavou? Jaká pošetilost utěšovat se myšlenkou, že zatím nikdo neví, kdy bude konec! Jako kdyby pro mne nemohl nastat konec zítra, nebo ještě této noci? Pro mne by to byla Pánova paruzie (Kristův příchod), nic víc a nic méně. Ježíš praví v Apokalypse: Přijdu brzy! A Ježíš ví, co říká.

 

 

 

 

Ježíš pravil: Toto pokolení nepomine… a události mu daly zapravdu. Toto pokolení ještě nepominulo, když „židovský svět“ tragicky skončil zkázou Jeruzaléma. Také římský svět skončil při vpádu barbarů. Skončil jeden svět a nastal druhý. A kdo může říci, že i dnes mezi námi nekončí jistý svět, který jsme si vybudovali na pokroku a na klidné rebelii proti Bohu, že nekončí za otřesů a agónie, jaké obyčejně doprovázejí takové přemety dějin? Stále si podržují všechnu svou důraznost Ježíšova slova: „I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete!“

 

 

 

 

 

 

 

 

4. Čekání a angažování

 

 

 

 

Zde je pramen křesťanské naděje: „Pán přichází,“ jak stojí v jedné písni, „námaha skončí.“ Svatý Pavel také hlásá dokonce „blaženou naději“. Praví: „Očekávejme v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše“. To je jediná veliká pravda, která hýbe vším a ke které všichni míří. Je to jediná zpráva opravdu důležitá, jakou může přinést světu víra. Pán přichází! Každá věc, říkali staří myslitelé, se pozná podle svého „finis“. Ale „finis“ znamenal pro ně jak „konec“, tak „cíl“. Proto nezná skutečně ani tento svět nikdo, kdo neví, kde má „skončit“, k čemu tíhne. Banalizuje dějiny a vůbec jim nerozumí, kdo neví, že směřují k Pánu, který přichází.

 

 

 

 

Měli bychom v sobě obnovit smysl pro nebeskou vlast, důvěrný vztah k ní, stesk po ní a - proč ne? - stesk po ráji. Když je čekání na Pánův návrat opravdu biblické, neodvrací od angažování pro bližního, naopak, očišťuje ho. Učí „moudře hodnotit pozemská dobra, abychom neztratili dobra nebeská“, jak říká jedna adventní liturgická modlitba. Svatý Pavel připomíná, že „čas je krátký,“ a uzavírá slovy: „Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do jedné rodiny!“

 

 

 

 

 

 

 

 

5. „Do domu Hospodinova půjdeme!“

 

 

 

 

Čekání na Kristův příchod nemá tedy žádnou negativní pohnutku, kterou by mohla být nechuť ke světu a k životu. Má pohnutku svrchovaně pozitivní, totiž touhu po pravém životě, do kterého nás Ježíš svým příchodem uvede. Církevní liturgie vždycky nazývala den setkání Pána s jeho svatými „narozením“. Ježíš mluví o „porodu“ (Jan 16,21). A opravdu to bude vypadat, jako bychom vyšli z temného lůna tohoto viditelného světa a přenesli se do světa dokonalé pravdy. Proto nejde o zprávu smutnou, a tím méně obáváníhodnou, nýbrž o zprávu radostnou a nadějeplnou. Jako poutníci k nebeskému Jeruzalému můžeme zpívat: Zaradoval jsem se, když mi řekli „Do domu Hospodinova půjdeme“ (Žl 122,1).

 

 

 

 

Jestliže čistá láska dokáže přenést věřícího poutníka do hmotné svatyně, oč vznešenější láska bude povznášet do nebe srdce toho, kdo žije svorně s bratrem a může si říci: Do domu Hospodinova půjdeme! Nuže běžme! Běžme, protože půjdeme do Hospodinova domu, běžme, protože takový běh neunavuje, protože dospějeme k cíli, kde už nebude únavy.

 

 

 

 

Tohoto běhu se neúčastníme tělesnými kroky, ale kroky duše, jimiž jsou svaté touhy, skutky světla. Ježíš nás předešel jako vůdce velkého pochodu lidstva k Bohu do nebeské svatyně. Otevřel nám „cestu novou a živou skrze oponu, kterou je jeho tělo“ (Žid 10,20). Běžme v jeho stopách už vyznačených, běžme „po vůni jeho mastí“, kterou je Duch svatý.

 

 

 

 

V každé eucharistii volají Duch a Nevěsta (k Ježíši) „Přijď!“ (Zj 22,17). A také my , kdo jsme to uslyšeli, řekněme Ježíši: Přijď!

 

 

 

 

Augustin Šváček OFMCap.

 

 

 

 

(podle Eucharistie – naše posvěcení

 

 

 

 

 od R. Cantalamessy)