Holota, Benedikt OFM

Není možné si myslet, Maria, že by tě nebyli apoštolové zpravili o tom, co se dělo s tvým
Ježíšem ve večeřadle. Jak mistr vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo“ (Lk 26,26).

 

 

 

 

Už předtím ti vyprávěli, jakou bouři nevole způsobila Mistrova slova v Kafarnaumské synagoze, když mluvil o živém chlebu z nebe a prohlásil:

„Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe“ (Jan 6,51).

 

 

 

 

Pobouřilo to celé shromáždění a začali tvého Ježíše ponižovat: „Copak to není Josefův syn? Známe přece jeho otce a matku! Jak tedy může tvrdit: Sestoupil jsem z nebe?“ (Jan 6,42).

 

 

 

 

Jak dlouho ti asi ležela v srdci slova tvého Ježíše: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev skutečný nápoj“ (Jan 6,55).

 

 

 

 

S jakou posvátnou nevědomostí jsi uchovávala ve svém srdci jeho výrok: „Kdo jí mne, bude živ ze mne“ (Jan 6,57).

 

 

 

 

A teď přicházejí učedníci a říkají: Víš, co při večeři udělal? Vzal chléb a řekl: „TOTO JE MOJE TĚLO!“ (Lk 26,26).

 

 

 

 

 

 

 

Jak na tebe, Maria, asi působila ta slova. Musela ti znít jako obzvlášť důvěrná. Vždyť jsi znala ze čtyřicátého žalmu (7-9) výrok Mesiáše: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.“

 

 

 

 

Tys nějakým způsobem přece musela vědět, že tělo, o kterém se v žalmu mluví, je tělo Mesiáše, tělo tvého Ježíše.

Jaký byl asi tvůj vztah k tělu tvého syna? Jak se dotýkala tvého srdce ta tajemná slova, která řekl ve večeřadle:

„TOTO JE MOJE TĚLO?“

 

 

 

Vrátil se ti při nich asi prožitek chvíle zvěstování, když ti anděl říkal: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (Lk 1,31).

 

 

 

 

Za nějaký čas po rozhovoru s andělem jsi cítila změnu ve svém těle, když požehnaný plod tvého života nabýval na váze a tělo Božího Syna se hlásilo svou realitou. Vzpomínáš na to a v mysli slyšíš Ježíšova slova:

„TOTO JE MOJE TĚLO“…, a myslíš si - i moje tělo.

 

 

 

Pak jsi ho nesla k Alžbětě, která tě požehnanými slovy vítala jako matku, a vítala tě jako ta, která byla zasvěcena z Ducha svatého do tvého tajemství, ačkoli jsi o něm nikomu nic nesvěřila, ani Josefovi ne.

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Ta slova ti stále zní v srdci. Připomínají betlémský chlév, když se bezmocné tělíčko Všemohoucího narodilo do atmosféry této galaxie, protože až dosud, po zrození z Otcova lůna, bylo v ochranném prostředí lůna tvého.

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Ta slova ti připomínají chvíli, kdy  jsi prožívala úzkost o dítě, protože král je chtěl zabít. Skutečně! Dosvědčuje to smrt neviňátek. Ukrutník! Držela jsi v unaveném náručí dítě Ježíše cestou do Egypta a nevěděla jsi, kam vlastně jdete.  Jak už byl dítě Ježíš pro tvé ruce těžký. Ale to byla zároveň pro tebe jistota, že ho máš. Jak bylo pro tebe těžké, že tolik dětí položilo život, aby tvé dítě žilo. V náručí cítíš tíhu spícího dítěte a u srdce tíhu smutku.

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Při těch slovech sis vzpomněla na radostný návrat z Egypta. Ale sotva jste se vrátili do vlasti, už tu byla úzkost z mladého Heroda.

Později myslíš na chlapce Ježíše v Jeruzalémském chrámě, jak uváděl v úžas moudré rabíny svými odpověďmi, ze kterých vycházela síla nejhlubší teologie, o jaké se rabínům ani nezdálo.

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Pak se ti doneslo, jak Ježíš z chrámu vyhnal prodavače a když mu zákoníci vyhrožovali, řekl: „Zbořte tento chrám a ve třech dnes jej znovu vystavím!“ (Jan 2,19). To mluvil o svém těle. Jan to dosvědčuje.

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Zakrátko na to jsi stála pod křížem a musela ses dívat na to děsivé divadlo lidské zloby, když Ježíš visel na kříži…

Jak hořce se tě dotkla vzpomínka, když leželo mrtvé tělo Ježíšovo před tebou a ty ses s úctou a v tajemném úžasu dotýkala jeho mrtvých údů. Brala jsi jeho probodené ruce, jemně jsi je zdvihla a tiše položila nazpět, jako bys pod ně podložila svou mateřskou lásku.

Jemně jsi asi pohladila tvář, ale jen na těch místech, kde nebyla zohavena ranami. Takových míst bylo na tváři tvého Krista málo… Šest set třináct ran na těle tvého Syna! Tak to zjistili na Turinském plátně, do kterého Nikodém jeho tělo zabalil.

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Nikodém s ostatními učedníky s úctou zabalil tělo tvého Ježíše do lněného plátna a položil do svého hrobu…

Jaký význam jsi asi dávala, Maria, slovům: TOTO JE MOJE TĚLO, když sis vzpomněla, že vás všechny ujišťoval: „Třetího dne vstanu!“ (Mt 27,63)? Jak ti ta slova asi zněla, když po zmrtvýchvstání apoštolové poprvé sloužili mši, památku poslední večeře. Dívala ses na ten kousek chleba, který ležel na stole před Janem, a slyšela, jak Jan říká: Toto je moje tělo. To čiňte na mou památku?

Jak jsi těm slovům rozuměla?…

Jak mocným způsobem ti asi ta slova přinášela skutečnou a podstatnou přítomnost Kristovu v kousku chleba, který ti Jan nejspíše podal na ruku s němým gestem: Vezmi si – a jez…

S jakou úctou, s jakým láskyplným gestem jsi vztáhla ruku po tom kousku posvátného chleba a kladla jej do úst s pomyšlením na slovo svého Syna…

 

 

 

TOTO JE MOJE TĚLO…

Co všechno se asi dělo v tvém srdci ve chvíli eucharistického mlčení po přijetí toho pokrmu…

Jak asi byly ty chvíle prozářené setkáním s tvým drahým Zmrtvýchvstalým…

Co byl asi pro tebe ten kousek „jakoby“ chleba plný tvého vzkříšeného Ježíše…

Toto…

Skutečnost, kterou jsi smysly vnímala jako chleba, sousto, které jsi doprovázela svým vědomím nejen do úst - až do srdce.

Toto je…

Jakou asi blaženou jistotou a pokojem se zachvívalo tvé vědomí i srdce…

Toto je moje tělo…

Maria, byla to radost, vytrpěná radost tvého srdce, radost nevystižitelná a nedosažitelná lidským slovem… Nikým neokusená, přeblažená blažeností královny mučedníků…

Přeblažená city matky, jejíž dítě bylo vyrváno z jícnu smrti.

Radost uctivá uctivostí té, která proti všemu očekávání s úžasem je shledána jako pozvaná a obdarovaná k nejvyšší poctě člověka…

Radost tichá tichostí té, které řekli, že její dítě je mrtvé - a ona zjistí, že žije…

Jen ty, Maria, jsi mohla správně porozumět slovům: TOTO JE MOJE TĚLO.

 

 

 

Nikde v Písmu není řečeno, že ses účastnila eucharistie. Ale nikdo se neodváží tvrdit, že ses jí neúčastnila. Myslím na tebe, Maria, a prosím tě o pohled tvých očí, když stojím nad proměněnou hostií v tichém pohroužení a dívám se na ten kousek „jakoby“ chleba, a v srdci říkám:

Ježíši Kriste, Synu Boha živého a pravého - věřím v tebe, klaním se ti, důvěřuji v tebe, miluji tě. Dej vzrůst mé víře až k nazírání. Dej mi tolik času života, že by má naděje v tebe vzrostla v jistotu. Dej mi také, prosím, tolik schopnosti, že by má láska k tobě přešla v plamen lásky žhavý. Dopřej mi toho, Pane, podle své vůle a na přímluvu své Matky. Amen.

 

 

 

Hymnus antiqus

 

 

 

Virgo Dei Genetrix,

 

 

 

 

quem totus non capit orbis,

 

 

 

 

in tua se clausit viscere factus homo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vera fides Geniti,

 

 

 

 

purgavit crimina mundi,

 

 

 

 

et tibi virginitas inviolata manet.

 

 

 

 

 

 

 

 

Te matrem pietatis,

 

 

 

 

opem te clamitat orbis,

 

 

 

 

subvenias famulis ó benedicta tuis.

 

 

 

 

 

 

 

 

Gloria magna Patri,

 

 

 

 

compar sit gloria Nato,

 

 

 

 

Spiritui Sancto gloria magna Deo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Amen.

Benedikt Holota OFM

(Převzato od neznámého autora)