Kubíček, Inocenc OFM

 

Z Mírova do pankrácké nemocnice

 

Chtěli mě sice odvézt do nemocnice co nejdříve, ale nakonec mě odvezli z Mírova až v polovině července, kdy mě přidali do transportu. Stavěli jsme se v Olomouci, kde jsme nocovali. V autě jsem seděl vepředu, aby mě měl doprovod při ruce, kdyby se něco stalo. Než jsme odjeli, čekali jsme dole u brány do dvora a já jsem si tam všiml zvonu, tak jsem zazvonil. Později na to všichni vzpomínali, jak jsem zazvonil na poplachový zvon.

V Praze mě hned dali do pankrácké nemocnice a dostal jsem se na celu s jedním knězem z Kroměříže, s kterým jsem se znal, tak jsme se hezky přivítali. Jenže já jsem najednou, nevím proč, vzal kameninový džbán s vodou a hodil jej na zem, až se voda rozlila. Potom se už ke mně všichni lékaři a dozorci chovali velmi slušně a rozhodli se převézt mě na psychiatrii.

A tady musím ještě připomenout jeden sen, který jsem měl na Mírově: zdálo se mi, jak přicházím v Praze před křižovnický kostel u Karlova mostu, a jdu po schodech nahoru a vidím, že tam je namalovaný obraz monstrance, což bylo znakem, že tam je výstav Nejsvětější svátosti. Já jsem šel do toho kostela, který byl úplně prázdný, přišel jsem k oltáři, dokonce jsem přelezl mřížku a šel jsem do sakristie.  A teď, když mě vezli na psychiatrii, bylo to 5. srpna, kdy je pouť u Panny Marie Sněžné, aniž jsem věděl, kam jedeme, na nábřeží, když jsme projeli průjezdem pro tramvaj před Karlovým mostem, vidím, že před kostelem křižovníků je namalovaná monstrance přesně taková, jakou jsem viděl tehdy na Mírově ve snu.

Dovezli mě tedy na psychiatrii, dovedli mě na lůžko, a mladý lékař se na mne podíval a povídá, „Nebyl jste v Kroměříži?“ Řekl jsem, že byl, ale pak už o tom nechtěl mluvit. Byl to doktor Slavík, vím, že tam ještě dlouho působil i se svou ženou. Zapsal si moje nacionálie a dal mi nějaké prášky.

 Tam jsme nemuseli nic dělat, jenom přes den být ve společné místnosti, mohli jsme hrát šachy nebo číst, prodělal jsem nejméně pět elektrošoků, ničemu jsem se nebránil, přijímal jsem vše pasivně a modlil jsem se. Byl tam také budějovický kapitulní vikář Buchta, byl zatčen, když prchal přes hranice, a dostal se také na psychiatrii.

Chodil za námi jednou týdně nějaký profesor, a to jsme všichni museli být na sále a postupně si nás bral do ordinace, nic zvláštního neříkal, jen si všechno zapisoval. Také se mě ptal, jestli se mi něco nezdálo, tak jsem mu všechno po pravdě řekl. Ale jednou, když jsem od něho odcházel po schodech dolů, udělal jsem faux pas – na chodbě jsem uviděl telefon, tak jsem začal vytáčet číslo 231114 na otce Josefa do hodinářské dílny, ale číslo jsem nedotočil, protože na mne přišli, telefon mi vzali, odvedli mě do koupelny, musel jsem se svléknout, pustili na mne sprchu a pak mě hodili do vany a drželi pod vodou. Dost dlouho jsem to vydržel, ale už jsem opravdu nemohl, tak mě pustili, nabral jsem dech a oni mě znovu potopili a já jsem zase dlouho s dechem vydržel, poněvadž jsem byl vycvičený na plavání pod vodou a hlavně zpíváním. Potom mi už dali pokoj, ale dali mě na noc do zvláštní cimry a teprve ráno mě vrátili na mou postel. Tak i takovéto léčení se tam provádělo. Nebo se stalo, že jeden hodně postižený ve společné místnosti vyvolal rvačku, při které rozbil okno a měl celou ruku krvavou. Do místnosti vlítl bachař, přišli také ošetřovatelé a všechny nás nahnali do jedné místnosti, šaty jsme museli nechat venku, bylo nás asi dvacet. Tam jsme na jedné hromadě celou noc museli takto probdít – připadal jsem si jako v Dantově pekle. Pak mě dali na samotku, ale druhý den mě odvezli na Pankrác a odtud pak zpět na Mírov.

 Bylo to 16. prosince, den po svátku Panny Marie Řádu menších bratří, který jsme tehdy ještě slavili.  Cesta byla docela příznivá, ale byla veliká zima a já jsem měl na sobě letní oděv. Vedle mne seděl mladý voják, trochu jsme si povídali a on svlékl vojenský kabát a dal ho sobě i mně přes kolena, takže mně přestala být taková zima. Byl to stoupenec místních adventistů sedmého dne, znal Písmo svaté. Byl odsouzený, protože odmítl vojenskou přísahu, protože oni nesmějí přísahat, a vracel se do Vysokého Mýta ke své posádce. Po cestě ho vysadili a já jsem se dostal zpět na Mírov, kde už kněží pracovali na jiném oddělení.

Opět na Mírově

Ihned po příjezdu na Mírov přivítání od kněží, ke kterým jsem byl pracovně přidělen, mě až dojalo. Nikdo se mě na nic neptal.

Dostal jsem zařazení do dílny, ve které se vyráběly dózické zámky. Myslím v Ostravě nebo Opavě byla továrna, kde se vyráběly součástky a my jsme ty zámky museli skládat a připravovat k nim dva klíče. Byla to práce akorát pro vězně.

 Zámky jsme skládali na Mírově v letech 1953-54. Zámky se skládaly ve velké dílně, ve které pracovalo asi šedesát kněží, v čele byl jako kontrolor profesor Čulík, profesor náboženství na Jiráskově gymnáziu. Znal se velice dobře s Huttrem, profesorem hudební vědy na filosofické fakultě Karlovy univerzity, který byl také jako vězeň na Mírově. Když jsme chodili na vycházku – to bylo pochodování na nádvoří, Čulík se vždycky stočil tak, aby se sešel s Huttrem a chytil od něho nejnovější zprávy, říkalo se tomu zprávy z latríny, které nám sděloval, když jsme dělali zámky a nebyl tam žádný velitel. Měl od nás titul reportéra a jednou mu někdo vyrobil z konzervy mikrofon. Ale bachaři při prohlídce ten mikrofon objevili a prohlásili, že faráři chtěli mít Boží tělo a že si udělali monstranci, no, byla to všechno komedie, ale oni to brali strašně vážně, za pokusy konat bohoslužby byly represálie, ale my jsme je stejně konali, jak jen to šlo.

Koncem roku 1954 byla část kněží odvezena na Jáchymovsko a tušili jsme, že se to bude týkat i nás.

Jáchymov

Již v lednu 1955 začal další výběr pracovníků pro jáchymovskou službu. Tam každý přišel nejprve do centrálního lágru, kde dostal jáchymovské číslo, které mu pak zůstalo trvale. Vím, že pater František Pevník, který byl zavřen v roce 1948 nebo 1949, když byl poprvé v Jáchymově, dostal poměrně nízké číslo, myslím 940, a když jsme tam přišli, tak mu to číslo zase dali, i když tam byl už nový mistr.  Já jsem dostal číslo A024862.

Centrální lágrem prošlo asi 200 000 lidí. Dostali jsme tam vybavení a pak nás odvedli asi sto padesát metrů dál na „L“ tábor, který byl menší, asi pro tři sta lidí. Bylo nás tam sto padesát kněží a asi sto padesát civilů. Ubytovali jsme se v dvanácti táborových barácích. Pracovat se chodilo na tři směny do zpracovny rudy, která se vozila z Příbrami. Všechna radioaktivní ruda se tam svážela na Tatrách 111 a pak byla balena do bedýnek.

 Zajímavá byla organizace práce: přijela Tatra do tábora opevněného čtyřmi strážnými věžemi, na nichž stála hlídka, a dojela k rampě, kde šest silných mužů, to byli také někteří kněží, bedýnky skládalo. Každá bedýnka byla očíslovaná, strčila se na podvozek a ona samospádem jela, vězeň ji nohou zastavil v budově před kabinou, v níž seděla Ruska, která měřícími aparáty změřila sílu radioaktivity každé bedýnky, poslala bedýnku dolů, kde jsme čekali my.

Když bedýnka přijela, naložili jsme ji na vozíky, vždy čtyři bedýnky na sebe, a já jsem je vozil do boxů. Bedýnky pak šly do zvláštního oddělení, vím, že tam pracoval otec Zvěřina, a tam rudu drobili – přehazovali lopatami, aby tam byl skoro samý uran. Dával se do barelů, ty se víčkovaly a parta je nakládala do nákladních vagonů.

 Každý druhý den odtud odjížděly dva vlaky, a to znamenalo vždycky nástup a počítání. To se dělo dvakrát za dopoledne, takže ti, kteří ráno přišli ze šichty, nasnídali se a zalehli, museli v devět vstávat na nástup a počítání. Jednou se stalo, že jeden utekl tím vlakem, proto nás kontrolovali tak často.

 Pracovalo se od šesti do dvou, od dvou do deseti a od deseti do šesti na tři směny, společně jsme se vraceli do tábora, radioaktivita se neměřila, žádné převlékání nebylo.

 Tak jsme to tam přežili od ledna 1955 do června 1956. Ale některé věci tam byly pěkné, legrace byla, když jsme se dostali s esenbáky na kus řeči. Jednou jeden z nich našel papírek s nějakou modlitbou. „Tak kdo tady má ještě nějaké modlitbičky, dejte to sem dobrovolně, ať to nemusím shánět,“ a tak se mu začalo říkat Modlitbička. Jednou se to dověděl, ale on řekl: „Ono to není tak zlé, když našemu náčelníkovi říkáte prasečkář,“ on byl totiž řezník.

 Dali jsme tam dokonce dohromady orchestr, byl mezi námi dirigent z povolání, jmenoval se Staněk, byl z Klatov. Jednou jsme zorganizovali veřejné vystoupení, nás muzikantů mohlo být tak dvacet, hráli jsme, co se dalo, ale směli jsme cvičit, ale jinak moc kulturních her nebylo.

Blížily se Velikonoce 1955 a měl přijít nějaký náčelník, myslím, že to byl Kolář, tak se kuchaři snažili nám trochu zpestřit jídelníček. Chtěli nám upéct mazance. Měli je připravené k pečení, když přišel zásobář a ptal se: „Proč máte na tom těstě kříže?“ „To se tak dělá, když se pečou mazance.“ „Ty kříže musí zmizet!“ Tak takhle jsme tam žili.

Byly tam i korekce, jednou jsme tam šli uklízet. Byl to betonový domeček stranou, bez topení. Když jsme tam uklízeli, nalezl jsem na jedné stěně nápis: „Co slovo, to lež, co slib, to podvod, co čin, to násilí – toť komunismus.“

Když se konal Závod míru, vedla trasa po silnici moc blízko nás, a bylo vidět, že tam je lágr. Strážné věže byly nápadné, tak kolem lágru vysadili stromky.

Také jsem tam měl návštěvu, v květnu přijela matka a otec a jedna sestra. Na návštěvy se jezdilo obyčejně v neděli, tak nás vzali vozy blíže k Jáchymovu, vlastně k Ostrovu, kde jsme se s návštěvou setkali. Byla tam bariéra a okénko, ale v nestřeženém okamžiku mi maminka dala hostie, já jsem je schoval a použili jsme je při bohoslužbě.

V březnu nebo dubnu 1955 tam bylo několik komunistů před propuštěním: Hajdů, který byl naším zástupcem v OSN, Plaček, to byl šéf na ministerstvu vnitra, Holdoš, církevní zmocněnec pro Slovensko, s tím jsme škrábali brambory, ti všichni zmizeli v r. 1955. Také tam byl náš bývalý ministr Raichl, byl komický, jak se snažil mluvit česky, a jednou povídá: „Víš, já pšijít domu a tam potkat slečnu a slečna zeptat se, nejste vy Raichl, jo, povídám, ja vaš tatu“ – on totiž svou dceru viděl, když byla dvouletá, to byl naposled na dovolené, když přišel z vojny. Jednou přiběhl k nám na cimru a volá: „Kupet kantýny, je tam ryba, co ten kolotoč!“ – on myslel zavináče. Ještě tam byla zděná budova, od nás vzdálená asi deset minut cesty, říkalo se jí Sing – Sing, kde byla vězeňská nemocnice, do které jsme šli, když byl nějaký vážnější případ.

Leopoldov

Když se připravovala likvidace tábora v Jáchymově, náš život se opět změnil. V květnu nebo červnu 1956 jsme byli rozděleni do tří skupin. Jedna skupina, jak jsme se později dozvěděli, byla odvezena do Valdic, kde pracovali v tmavém dole, druzí jeli do Olomouce a z Olomouce na Mírov, a třetí skupina, ve které jsem byl já, jela do Leopoldova. Tam jsme byli zpočátku umístěni mimo věznici, v malých domcích, v nichž dříve bydlely rodiny dozorců, které právě přestěhovali do nových rodinných domků, proto domky po nich byly volné. Později do nich umísťovali stařečky. Říkalo se jim Muklheim.  Byly jednopatrové, v přízemí hlídal jeden příslušník, nahoře jsme byli my. Museli jsme být ve světnicích, ale jelikož bylo pět světnic a na chodbě jeden WC, tak nás nemohli zamykat. Nechali nás tam bez práce čtrnáct dní čekat, potom nás přemístili do pevné věznice. Leopoldovská pevnost je šestiúhelník, šance jsou vysoké asi třináct metrů. Tam jsme prožili maďarské události na podzim 1956. Byl jsem tehdy na velké světnici, kde bylo asi čtyřicet lůžek. Jednou o půlnoci se rozsvítilo světlo a byli vyvolávaní lidé. Byl vyvolán opat ze Želiva Tajovský, protestantský duchovní Vratislav Petrovič, který byl sekretářem evangelického biskupa, potom ještě jeden prominent a nakonec vyvolali mne a já jsem nevěděl proč, poněvadž jsem se mezi takové lidi nepočítal. Řekli nám, abychom si vzali své věci, kartáček na zuby, pastu a ručník, a převedli nás na samotky. Byla to tří nebo čtyřpatrová budova, v níž byly jednotlivé cely, do jedné mě strčili. Když byl druhý den raport, hlásil jsem se, že nevím, proč jsem na samotce a že chci pracovat. Řekli mi, že je to nařízení z Prahy a tím to končí. Pak mi tam dali na celu jednoho vězně, tak jsme si povídali a čas lépe ubíhal. Každý den byla půl hodiny vycházka, chodilo se dokolečka na dvoře, kde jsem viděl Tajovského, ale nesměli jsme spolu mluvit. Tak uplynul měsíc a najednou jsme se všichni zase vrátili, a pak jsem pochopil, že nás izolovali kvůli maďarským událostem a pustili nás, když skončily. Tehdy mě také navštívil můj otec, to jsem tatínka viděl naposled. Bylo to v září, na návštěvu mě vyvedli k leopoldovské bráně, za níž byla místnost pro návštěvy. Otec tam byl s mojí sestrou, a když naslouchající příslušník na chvíli odešel, řekl mi, že už brzy půjdu domů, že se všechno mění, v Maďarsku už je všechno jinak – to mi pošeptal do ucha. No, doufejme.