Čapek, Bonaventura OFM a d.

Bonaventura alias Havran

22.8.

Přespali jsme pod luxusně napjatou plachtou, vstali jsme výjimečně v 6.00, ještě za tmy. Po modlitbách, snídani a balení jsme vyrazili, to už bylo asi 9.00. Denisa šla vpředu a docela hnala. Došli jsme do Ribadesella, pomodlili se v kostele, koupili pár pohledů a najedli se z almužny, kterou nám poskytla jedna milá slečna z Calle Oscura (Temná ulička). Pak jsme si v turistickém informačním centru nechali orazítkovat poutnické pasy a šli jsme po žebrotě. Mně se přihodila zajímavá věc. Jednoho kluka (asi desetiletého), který mě zval na výstavu obrazů maminky, jsem poprosil o pomoc. On bez váhání vyrazil a žebral za mne, já pak jsem šel jen v jeho stínu. Očividně ho to bavilo. Horší chvilky ale přišly, když přesvědčil jednoho kluka z party, že mě vezmou k nim na oběd. Myslel jsem, že mě na oběd vezmou, protože měl dědečka Čecha, ale ve skutečnosti to byl takový klukovský nápad, takže jsme připravili jeho mamince pár horkých chvilek, než pochopila, že se proti její vůli dovnitř nakvartýrovat nechci.

V Ribadesella jsme také zkusili místní pláž a oceán byl zkrátka úžasný. Po koupání jsme nasadili smrtící tempo a hnali jsme asi 15 km do Prada za vidinou mše. Ovšem v Pradu žádná mše nebyla, tak jsme se v mírně poraženecké náladě odebrali na jednu malou loučku, roztáhli karimatky, lehli do spacáků a přikryli se plachtou.

23.8.

Ráno jsme ale za svoji nedbalost zaplatili. Vzbudili jsme se totiž v mírném deštíku, který postupně nabýval na síle. Když jsme pochopili, že se to skutečně jen tak nepřežene, vyhrabali jsme se z našeho ležení a mírně promočení se schovali v podloubí místního kostelíka. V klidu jsme se pomodlili, posnídali, napsali pár SMS. Zatím jsme totiž šli jen ve čtyřech a po mobilu jsme se dozvěděli, že zbývající dva – Jirka s Mariánkou – mají potíže s cestou z Kolína nad Rýnem. Uvázli v Paříži. Měli jsme o ně obavu, jestli se dostanou dál.

Když už se počasí konečně umoudřilo, vyrazili jsme. Asi v 13.00 jsme došli do Colunga, kde jsme získali dvojnásob radostnou informaci – ve Villaviciosa bude mše ve 20.00, tedy po třech dnech naše první mše. Co ale dávalo této zprávě korunu: mše bude v konventu klarisek. Už se těšíme!

Cestou jsme se naobědvali v kopcích ve vesnici La Llera, kde jsme zazpívali jedné stařence písničku. Bylo znát, že se jí nic podobného už dlouho nestalo; očividně jsme ji dojali. Cestou jsme prošli okolo refugia (to jsou ubytovny pro poutníky, kterými je lemovaná celá cesta do Compostely – dříve byly všechny zadarmo, dnes už jsou některé z nich placené). Dali jsme se do řeči se spolupoutníky, jedna Španělka si od nás půjčila kytaru a Jakub konverzoval s jedním německým párem. Když se dozvěděli, že jdeme bez peněz, a když jsem jim na kalhotech ukázal, o kolik jsem zhubl, věc byla hotová, dostali jsme 10 EUR na jídlo. Z této částky jsme pak byli živi 3 dny.

V 19.00 jsme dorazili do Villaviciosa, koupili si něco k snědku a šli ke klariskám. Když jsme se na schodech kostela modlili nešpory (já s Jakubem jsme na sobě měli hábity), řekl nám jeden chlapík, že máme jít dovnitř ke klariskám. Ty nás okamžitě přivítaly a pak po mši nás pohostily vynikající večeří, zakončenou mandlovým koláčem, na který jsme poté vzpomínali ještě dalších 300 km. Nabídly nám ubytování ve farní tělocvičně a ještě jsme si, nakolik to bylo přes jazykovou bariéru možné, popovídali. V klášteře dříve měly jednu Češku, která však už odešla. Také je navštívili kdysi i kapucíni z Olomouce, jeden z nich byl br. Bonaventura Štivar.

24.8.

Ráno jsme vyšli táhlý kopec na Ambás a spadli dolů do Valdedios, kde jsme si vyprali a šli na konventní mši svatou ve 12.00. Veldedios je nádherný klášter cisterciáků s prerománským kostelem z 10. stol. Dnes tam žije šest mnichů – měli nádhernou mši, ale vypadali upracovaně.

Z kláštera jsme museli opět nastoupat tvrdé převýšení. Šlapeme v monotónním ustáleném rytmu. Nabrali jsme vodu v refugiu a šli jsme dál. Zkoušeli jsme cestou zpívat, ale moc to nešlo. Asi v 19.00 jsme zapnuli mobil a přišla fantastická SMS – Jirka s Mariánkou jsou už v Leonu, tj. asi 100 km na jih od Ovieda. Jako odpověď jsme navrhli sraz zítra v Oviedu v 11.00 u katedrály. Pak jsme s obnovenou motivací mašírovali dál, jenže v Pola de Siera nás už opouštěly síly, tak jsme poprosili (Jakub poprosil) na faře, jestli nemůžeme přespat na farní zahradě. Jako odpověď se nám otevřela nejen zahrada, ale i farní sál, sprcha, ba dokonce dvě láhve sideru. Sider je místní mírně alkoholický nápoj z jablek, který se v Asturii těší asi takové popularitě, jako u nás pivo.

25.8.

Další den jsme šíleně spěchali, abychom dorazili na sraz ke katedrále, ale asi je to z Pola do Ovieda dál než předpokládaných 13 km. Když jsme celí unavení odpočívali na kraji Ovieda, Prófa nás povzbuzoval průpovídkami, které pochytil na atletickém ovále: jako, že musíme dál „aby se nám nevytvořil laktát“, nebo že „nám nesmí klesnout tepová frekvence, aby trénink nebyl neúčinný“.

Ke katedrále jsme došli ve 12.15 a přišlo na řadu radostné setkání. Asi hodinu jsme si vykládali zážitky z cesty. Jirka s Mariánkou byli u Paříže dokonce zatčeni policisty, protože se na dálnici nesmí stopovat. Dostali kázání na policejní stanici. Druhý den ráno se přece jen z Paříže dostali a asi natřikrát se přesunuli na jih Francie. Někde asi v Dijonu chytili zázračný stop – autobus Slováků jel na cestu do Santiaga de Compostela. Tito je tedy vysadili v Leonu, odkud se Jirka s Mariánkou dostali vlakem do Ovieda.

Zašli jsme na mši do kostela Jana Křtitele, najedli jsme se v parku a vyrazili směr Santiago. V milém tempu jsme se pak v jemném deštíku došplhali do El Escamplero. Prófa navrhoval spát v refugiu a Jakub pod sýpkou. Spor rozetnul kostel s podloubím – naprostém konsensu jsme se usídlili tam. Pak ale, když jsme s Jakubem šli pro vodu do refugia, nějací lidé uvnitř nás přesvědčili, že refugium je zdarma a spát v kostele je čirý nerozum. Tak jsme se přesídlili do refugia (poprvé, co spíme v refugiu).

Prófa

26.8.

Dneska jsme posnídali ovesné vločky a Havranovu meducínu a po půl desáté vyrazili z refugia směrem k městečku Grado, vzdáleného asi 14 km. Cesta vedla krásnými zelenými Asturijskými kopci, občas procházela hlubokými úvozy připomínajícími rostlinné tunely. V Gradu jsme poobědvali, chvilku hráli na náměstí na kytaru a pak vyrazili ostrým pochodem k průsmyku El Fresno, ve kterém leží kaple Panny Marie. Ze sedla jsme klesli pohodlnou cestou do údolí. Po nějakých pěti km jsme dorazili do bývalého benediktinského kláštera ve vesnici Corellana. Po kratší diskusi jsme rozhodli vydat 3 EUR z padesáti, které nám dala na cestu farnice z farnosti svatého Dominika od cesty (díky za ně!) a ubytovat se v místním herbergu (jiný výraz pro refugium). Zašli jsme na mši, povečeřeli rybičky z Kolína a den zakončili společnou modlitbou s kytarou.

27.8.

Vstáváme jako obvykle v 7.00 a začínáme den rozjímáním nad kapitolou z evangelia sv. Matouše. Po snídani vyrážíme k městečku Salas. Cesta vede podél řeky, většinou po rovině a mimo asfalt, takže se nám dobře šlape. V Salas vyžebráme brambory k večeři a chleba k obědu. Po obědě nás déšť zažene do místního refugia, kde se modlíme modlitbu uprostřed dne a modlitbu se čtením. Pak se vydáváme k městu Tineo vzdálenému přibližně 19 km. Protože se nám dobře šlape, dorážíme do něj už okolo 7 večer. Dneska jsme ušli dobrých 28 km. V 19.30 jdeme na mši, po ní nejprve vymámíme z faráře čas nedělní mše, pak hrnec a pánvičku na vaření a nakonec i olej. Na noc se uchýlíme do místního refugia a holky vaří z brambor, oleje, bobkového listu a soli vynikající večeři.

28.8.

Dneska jsme si přispali až do 9 hodin, protože je neděle, náš odpočinkový den. Při ranním rozjímání nás vyrušil zuřivý správce herberku a začal nás vyhazovat do nečasu venku, podle norem se musí refugium opustit do 10.00. Poté, co si prohlédl naše poutnické pasy a legitimoval nás, po delší diskusi nám nakonec dovolil zůstat až do dvanácti. Skvěle jsme posnídali místní speciality, které jsme dostali v Salasu – masový závin a kokoskám podobné sušenky. Zašli jsme na mši ve 12.30 a pak jsme vyrazili na cestu. Šetřili jsme se a urazili 8 km do opuštěného kláštera Obona – ve středověku povinná zastávka. Správce refugia v Tineu nás varoval před místními vesničany, ale narazili jsme na skvělé lidi – dostali jsme mléko a majitel místního baru nás pustil do klášterního kostela a daroval nám flák šunky.

29.8.

Ráno jsme vstali výjimečně již v 6.30. K snídani jsme si dopřáli darovaná vajíčka s mátou. Dnešní etapa vedla mírně zvlněnou krajinou, a protože i počasí nám přálo, tak cesta příjemně ubývala. Okolo čtvrté hodiny jsme dorazili do Pola de Allende. K obědu se nám podařilo vyžebrat dost chleba a 2 kg kabanosu. Se slivovicí byl vynikající. V 17.30 jsme vyrazili z Poly a začali stoupat do hor. Šli jsme krásným údolíčkem podél potoka a přibližně po dvou hodinách se nám podařilo najít fajn místo na spaní. Vykoupali jsme se v potoce, navečeřeli, pomodlili a usnuli hlubokým spánkem spravedlivých.

Texty pod obr.:

1. Koupání v Ribadesella
2. U klarisek ve Villaviciosa
3. Mnich z kláštera Valdedios
4. Bonaventura ochutnává cider
5. Celá skupina před katedrálou v Oviedu
6. Sýpka v Asturias
7. Modlitba braviáře