Mlčoch, Lubomír OFS

Dostaly se mi do rukou „Monarchistické listy“, tiskovina svým názvem tak odlišná od běžných novin a poukazující k docela jinému státoprávnímu uspořádání než je naše těžce zkoušená parlamentní demokracie. A tak jsem podlehl zvědavosti a snad i nostalgii po časech, které jsem zažít nemohl, a pak člověk snadno podléhá víře, že kdysi v minulosti bylo lépe. Prázdninová atmosféra lázní Luhačovice lákala k začtení se do politických idejí jiných než té všední každodennosti. Cesta na dovolenou nás vedla kolem místa někdejší „bitvy tří císařů“ u Slavkova (ono vlastně možná dříve lépe nebylo) a nacházeli jsme se na samých hranicích „Valašského království“, v němž už jde spíš o recesi než o monarchii.

    Na „Monarchistických listech“ mne zaujala nejvíce argumentace jakéhosi „monarchistického fundamentalismu“: jelikož pravidla nástupnictví v monarchistickém uspořádání byla kdysi naprosto jednoznačně dána jako jakýsi „algoritmus předávání žezla“ vládnutí, pak z toho plyne, že i my dnes, v České republice, máme vlastně legitimního monarchu, jen o tom nevíme!!! To, že se nekonala jeho korunovace, je sice nedostatek, ale nic to neupírá na legitimitě jeho možného vládnutí! Teorie jistě málo přijatelná pro naši „demokratickou veřejnost“, a přímo „úsměvná“ pro našeho pana presidenta. Ale tato monarchistická hypotéza mi připomenula, že máme Panovníka v řádu nadpřirozeném, Krista Krále, jehož nejsvětější jméno Ježíš znamená a přináší spásu, a přitom tak mnozí z nás o tom rovněž nemají ani tušení. Loni jsem touto dobou psal příspěvek do Poutníka „Čechie, přijmi Krista, svého Krále“, v němž se mi tento stav naší národní mysli zdál tak málo úsměvný, že jsem nakonec podléhal malomyslnosti a smutku, a tak příspěvek ani nevyšel, chyběla v něm radost ze spásy, radost nás, kteří jsme uvěřili... A tak se po roce pokouším o zamyšlení znovu, jinak, a nejsvětější jméno Ježíš, tak sladké a medonosné pro našeho Otce sv. Františka, mi v té snaze přichází na pomoc.

     Vybavuji si své dětství v Troubkách. Jen za lužním lesem je Chropyně, a ta mi stále ještě připomíná starodávnou hanáckou pověst o králi Ječmínkovi. Toho také málokdo viděl a o jeho dobrém vládnutí se dalo spíše jen snít a povídat pohádky vnoučatům. Ale cestou k lesu, na konci „Svárova“ jde poutník kolem Božích muk, jež poukazují k jinému, zcela mimořádnému „monarchovi“. Ten o sobě tvrdil, že je Boží Syn a současně „Syn člověka“, a za své poddané neváhal zemřít potupnou smrtí na kříži, a to dokonce nejen za ty poddané, kteří o něm nevěděli (a nevědí), ale i za ty, kdo o něm vědět nechtějí; a co je už úplné „bláznovství“, i za ty, kdo ho odmítli a poslali na smrt. „Svárovská“ Boží muka nechala postavit rodina příbuzná s mými předky - z hlediska věčnosti ještě docela nedávno.

    Ale přímo v „Koutě“, čtvrti mých dětských her, byla a jsou podobná, ale starší, pozdně barokní Boží muka. O ty se starala stařenka Krkošková, stejně jako o další dvě, malá u cest k „Rucovskému válku“ a do „Příkopek“. Ta první cesta směřovala ke svatému „Hostýnku“, jak jsme zdrobněle a familiárně říkali, ta druhá k políčku mého „stařéčka“ Cyrila, a dále k Rokytnici, odkud si přivedl ženu - mou babičku - stařenku Ludmilu. Věrozvěsty – tedy zvěstovatele víry v monarchu - Spasitele s nejsvětějším jménem Ježíš, svatých Cyrila a Metoděje, připomínají jiná Boží muka, cestou na „Zaválčí“, kam se po zcelování pozemků přesunula část dědičného pole po „stařéčkovi“. Dál tím směrem lze tušit známé poutní místo Dub na Moravě, kde nedávno kněz Kristův přinesl oběť nejvyšší a následoval tak svého Krále. Silnice k Tovačovu jen kousek za vesnicí má na svém okraji sochu blahoslaveného a dnes svatého Jana Sarkandra, historicky staršího mučedníka, jemuž nejsvětější jméno Ježíš také stálo za tu oběť nejvyšší. Tam kněze Jana chytili a odvedli na mučení – také Hanáci, kteří zřejmě Krista nepoznali, nebo mu snad porozuměli „po svém“(?).

    Tyto mé vzpomínky, k nimž mne dovedlo zamyšlení nad jménem nad všechna jména, protože není jiné Jemu podobné na zemi, jen připomínají skutečnost, že naše rodné kraje, náš domov, byly přímo prostoupeny symboly Jeho spásné přítomnosti mezi námi. „Boží muka“, kapličky „Matky Boží“, kříže u cest a rozcestí, to byly ukazatele cest životem, to byla „světla“- semafory našich předků. Těch ještě docela nedávných, i těch, od nichž nás dělí už celá staletí.

    Nedávno jsme si my Čechové, „lidovým hlasováním“ zvolili za „největšího Čecha“ Karla IV. Stalo se tak krátce před výročím 650 let od jeho zvolení císařem; tehdy nevolil lid, ale „jen“ sbor kurfiřtů. Král český a římský - a celou sbírku jeho dalších pozemských titulů pomiňme - si byl vědom toho, že vládne jen z milosti Boží, že skutečným Králem je Ježíš, a dokonce že i jeho koruna patří patronu - dědici České země - svatému Václavovi. Korunovační akt nebyl jen slavnostní ceremonií, ale výrazem pokory světského vladaře před Tím, jehož jméno je tak podivuhodné po celé zemi. Otec vlasti a otec Nového Města pražského stavěl jako „ukazatele cest“ svým poddaným chrámy: u jednoho, s tou nejvýše zaklenutou klenbou a zasvěcením Panně Marii, se po letech usadili následovníci Františkovi. Emauzy poukazují k těm učedníkům vůbec prvním v církvi jeruzalémské a později univerzální, i v církvi místní, jak říká název „Na Slovanech“. Karlov, sv. Apolinář, a – Karlovo vysoké učení - univerzita, podřízená moci duchovní a její součást. A katedrála budovaná jako symbol Hradčan a české státnosti, stavba ztělesňující v kameni spolupráci krále – vladaře světského, a biskupa zastupujícího Krista Krále, jemuž jsou oba podřízeni.

    Proč toto všechno připomínám. My ekonomové předpokládáme o člověku, že je tvor racionální, že má „dobře uspořádané preference“, které splňují (logické) podmínky konzistence a tranzitivity. Celá ekonomie jako věda je na tom postavena. Co kdybychom takovou racionalitu požadovali i po našem národním hlasování o „největším Čechovi“? Volba Karla IV., Otce vlasti, za „největšího Čecha“ by měla – logicky konzistentně - vést k dalším krokům. K uvědomění si skutečnosti, u jakých zdrojů Karlova velikost pramenila. Proč se stal a je námi i po více než šesti stoletích uznáván jako „Otec vlasti“. Není to snad proto, že své pozemské vládnutí zakládal na skále víry ve spásnou moc Ježíše - Krista Krále? Či může snad někdo nabídnout uspokojivé čistě pozemské vysvětlení úžasné kadence Karlových zakladatelských činů a jejich trvání po věky? A pokud ne, pokud Karlova „skála víry“ v nejsvětější jméno mezi všemi jmény na zemi je jediným vysvětlením pro jeho velikost viditelnou i naším očím a očím návštěvníků z celého světa, nuže potom buďme my Češi konzistentní s naší vlastní volbou a vraťme se pokorně k víře jako poddaní Krista Krále.

     Denní modlitba církve v podobě vlastních textů pro Františkánskou rodinu v České republice připomíná 3. ledna i tohoto přicházejícího Léta Páně 2006, že v naší zemi šířil úctu ke jménu Ježíš i jeho emblém především jeden ze synů svatého Františka: Jan Kapistrán. Jeho mise století po Karlovi už vedla do země, která se zpronevěřila v mnoha směrech intencím, modlitbám a skutkům Otce vlasti. Moc světská a moc duchovní přestaly bratrsky spolupracovat a země se dostala z věku budování do věku boření a ničení. Univerzita Karlova se stala místem, kde započalo rozdělení (západního) křesťanství, a namísto evropského rozměru spolupráce čtyř „univerzitních národů“ upadla do regionální bezvýznamnosti. Jak se mohlo stát, že mistři univerzitní zapomněli, že „jen jeden je náš Mistr“?

       Vracím se ve vzpomínkách do dětství a do tajemství emblému IHC, který na Božích mukách přímo ve středu našich dětských her  podněcoval - právě svou tajemností - mou fantazii a zvědavost. Po letech, která mi byla dopřána, a která jsou pouhou desetinou času uplynuvšího od těchto historických a duchovních souvislostí, se mi naléhavě připomínají následující a jim podobné otázky. Kdo jiný než Univerzita Karlova by měl poukázat na potřebu logické konzistence v naší národní duši? Kdo jiný než Univerzita Otce vlasti by měl započít cestu návratu od rozdělení v církvi k jednotě? A kdo jiný než synové pokorného bratra Františka by měl znovu připomínat sladké a medonosné nejsvětější jméno Ježíš, v němž jediném je naše spása?  Ježíšovo evangelium, to jsou „monarchistické listy“ pro nás všechny.

Lubomír Mlčoch OFS