Rastawická, Anna

 Stefana kardinála Wyszynského můžeme bez přehánění nazvat duchovním bratrem sv. Františka i celé františkánské rodiny. Sám patřil do III. františkánského řádu od doby seminárních studií. V listu k 750. výročí potvrzení řehole sv. Františka z Assisi napsal jako papežský legát k jeho oslavám v Polsku: „S upřímným srdcem plním tato přání, neboť si uvědomuji význam františkánských řeholí v dějinách a životě církve, a protože jako františkánský terciář se cítím v duchovním společenství s velkou františkánskou rodinou soustřeďující v sobě nesmírné zástupy řeholníků, řeholnic i laických terciářů po celém světě.“

 Když v tomto listu z 19. listopadu 1959 mluví o aktuálnosti františkánského ducha, uvádí slova Svatého otce Jana XXIII. ze 4. dubna 1959: „Velice si přejeme, aby svatý František sestoupil na zemi v dílech svých následovníků, odstranil hrozící zlo, vnesl naději na lepší časy, a aby tento apoštol pokání a lásky ty lidi, kteří se nechali ovládnout různými zlozvyky, dovedl k tomu, aby si zamilovali a osvojili vyšší hodnoty. Zachovávejte věrně svou řeholi, hlásejte Boží slovo s první horlivostí, a pokud bude třeba mlčet, ať je hlásá váš život.“

 Nyní se zastavme nad tím, co bylo nejdůležitější v životě sv. Františka i v životě Božího služebníka Stefana kard. Wyszynského. Sv. František volal: „Láska není milována!“ A kard. Wyszynski učil: „Lidé říkají: čas jsou peníze, ale já vám říkám, že čas je láska.“ Bůh, který je Láska, byl v životě sv. Františka na prvním místě, nade všecko. Také v životě kard. Wyszynského nebylo nic nad Boha. Heslem jeho života bylo: „Soli Deo. - Samému Bohu.“ Jen Bohu sloužil, pouze na Boha spoléhal, jedině Bohu hrdinsky věřil v letech pronásledování církve, v době tříletého uvěznění 1953-56. Věřil, že láska zvítězí, sám odpouštěl a učil národ odpouštět.

 Když se blížilo jubileum Tisíciletí křtu Polska, napsal spolu s celým biskupským sborem list německým biskupům, ve kterém vyslovil důležitá slova: „Odpouštíme a prosíme za odpuštění.“ V Polsku se mu za to dostalo ze strany tehdejší vlády obvinění ze zrady a odsouzení. Kardinál Wyszynski neustoupil z cesty lásky a odpuštění. Při slavnosti Tisíciletí křtu Polska prohlásil ve Varšavě: „Miluj svého bližního, a to každého! Toho, jenž má v srdci žár, i toho, který nosí v hrudi kámen. Toho, jenž k tobě natahuje bratrskou dlaň, i toho, který tě očima probodává. Každého! Bůh nedělá hranice, nezavádí je mezi lidmi. Zvítězí ten - třebas byl sražen a zdeptán - kdo miluje, ne však ten, jenž v nenávisti deptá. Takový prohrál! A zvítězil už dnes - třebas leží pošlapán na zemi - kdo miluje a odpouští, kdo tak jako Kristus dá své srdce, ba i život za své nepřátele.“

 Jednou jsem se ho zeptala: „Otče, jak ty to děláš, že opravdu miluješ své nepřátele, například takového Gomulku, který tě pronásleduje, očerňuje, křivdí ti?“ Podíval se na mne, jako by překvapen mojí otázkou, a s prostotou odpověděl: „Vždyť Bůh ho miluje, tak co já mohu říkat?“ Milující Bůh se nikdy neodvrací od člověka, i kdyby ten zbloudil, třebas by padl, zničil svoji důstojnost. „I kdybychom v očích světa prohráli život - říká kard. Wyszynski - a svět by se nás zřekl a odsoudil nás na smrt jako lotry k ukřižování - to je zhodnocení světa. Zůstává ještě Boží zhodnocení. Bůh ruší výrok světa: »Zaslouží si smrt!« - a ohlašuje svůj, Boží výrok: »Ještě dnes budeš se mnou v ráji!«“ Bezpodmínečná úcta k člověku jako Božímu dítěti - to je podle kard. Wyszynského ta největší hodnota, kterou církev vnáší do života světa. To je podmínka míru a společenského řádu.

 Evropa hledá nové cesty, usiluje o sjednocení. Neopře-li se však její podoba o Boží zákon, o úctu k člověku a o společenskou lásku, nikdy nebude společenstvím lidí svobodných. Zde je místo pro františkánský ideál pronikání světa duchem evangelia, duchem lásky k Bohu a k člověku. Po druhé světové válce psal kard. Wyszynski na stránkách časopisu Lad Božy: „Po válce se téměř v celé Evropě mění vlády, mění se státní zřízení. Jedna vlna odplývá, přichází druhá. Každou novou vlnu předcházejí lidské touhy, aby ti noví byli lepší, aby konečně byli tím, co svět potřebuje. Jinak se nazývají, hlásají nová hesla, odsuzují stará zřízení, vynášejí výroky smrti na staré lidi a odsuzují je, avšak následují jejich skutky. Mění se lidé a hesla - zlo však neustává. Názvy jsou bez významu. Bude-li to monarchie anebo republika, demokracie, zřízení kapitalistické či křesťanské - pokud je budou řídit staří lidé bez svědomí, bez mravních zásad - bude to zneužívání štítů, názvů, jimiž budou zakrývat svoji bídu.“

 Co máme dělat? Jaké východisko nám ukazuje sv. František, Boží služebník Stefan kard. Wyszynski, a naposledy Boží služebník Jan Pavel II.? Zdá se, jako by nám říkal: „Jen velká láska může uzdravit naše srdce i svět.“ Kardinál Wyszynski říkal: „Myslím, že nedokážeme zachránit svět žádnou jinou silou než tou jedinou - kterou vezmeme z nebe, ze srdce samého Boha, a rozměníme ji na drobné skutky všedního dne.“  Proto kard. Wyszynski vyhlásil křížové tažení lásky. Jeho základem je deset bodů programu všedního života:

 1. Měj v úctě každého člověka, neboť v něm žije Kristus.

 2. Smýšlej dobře o všech. O nikom nesmýšlej špatně.

 3. Mluv vždy příznivě o druhých. Nemluv špatně o bližních. Naprav křivdu způsobenou slovem. Nevyvolávej mezi lidmi neshody. Sjednocuj srdcem i slovem.

 4. Mluv s každým jazykem lásky. Nezvyšuj hlas. Neproklínej. Nedělej nepříjemnosti. Nevháněj do očí slzy. Uklidňuj a prokazuj dobrotu.

 5. Všem všechno odpouštěj. Nechovej v srdci nevraživost. Vždy jako první natáhni ruku k smíru.

 6. Konej vždy v prospěch bližního. Čiň dobře každému, jako by sis přál, aby se dělalo tobě. Nemysli, nač máš právo, kdo je vinen, ale co ty dlužíš druhým.

 7. Aktivně spolupracuj v utrpení. Rád pospěš s pomocí, radou, útěchou, srdcem.

 8. Pracuj svědomitě, neboť z plodů této práce mají užitek jiní, tak jako ty užíváš práce druhých.

 9. Zapoj se do společné pomoci bližnímu. Otevři ruku chudým a nemocným. Uděluj ze svého. Snaž se vidět potřebné kolem sebe.

 10. Modli se za všechny, i za nepřátele.

 Jak splnit tento prostý, a přece obtížný program? Když to budeme dělat s vírou v Boží Srdce a pomoc Marie Bohorodičky. Vždyť pod jejím srdcem se Boží láska vtělila a přebývala mezi námi. Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, a to nejdříve jí. S jak velkou láskou se k ní obracel sv. František! Ona byla rovněž tajemstvím vítězství kard. Wyszynského i služebníka Božího Jana Pavla II., jenž se až do konce svěřil Marii jako „Totus tuus“ - celý tvůj.

 Když vzpomínal na den inaugurace jeho pontifikátu, kard. Wyszynski řekl: „Víme, že to bylo dílo Boha, dílo Krista v Duchu Svatém, i Snoubenky Ducha Svatého, Matky Kristovy. Všichni to tak chápali. Nikoho nepřekvapila volba cizince, ba dokonce Poláka. Všichni z ní měli radost, a to takovou, že nebylo možno ubránit se jejím projevům. Kolik kardinálů, starých lidí, plakalo radostí. Když jsem přistoupil k Janu Pavlu II. s prvním vzdáním úcty, ústa se nám téměř současně otevřela jménem Matky Boží Jasnohorské: to je její dílo! Věřili jsme tomu pevně, a stále věříme…“ A věřil to kard. Wyszynski do konce, kdy svůj život obětoval za Jana Pavla II.

 Obraz kard. Stefana Wyszynského je často překrucován, jako bohužel ve filmu „Karel, člověk, jenž se stal papežem“. Velký primas, státník, obránce práv člověka, nebyl třtinou klátící se ve větru. To je pravda. Nebyl však strnulým, nedostupným pastýřem. Často ho lidé dělají takovým, aby (proti němu) poukázali na dobrotu a teplo papeže. To je velký omyl. Oni vyrůstají z jednoho kmene.

 Máme v paměti slova Svatého otce Jana Pavla II. při audienci pro Poláky: „Ctihodný a milovaný primase! Dovol, abych řekl prostě, co si myslím: nebyl by na Petrově stolci tento papež Polák, kdyby nebylo tvojí víry, která neustoupila před vězením a utrpeními, tvojí neochvějné naděje, tvojí bezmezné důvěry v Matku církve, kdyby nebylo Jasné Góry a celého toho období dějin církve v naší vlasti, které je spojeno s tvojí biskupskou a primasovskou službou.“

 Když to shrneme, připomeňme si tyto vlastnosti: láska k Bohu nade vše, pronikání této lásky do lidské všednosti společenského života, úcta k člověku, láska k bližnímu, křížové tažení lásky, láska k Matce Nejsvětější a k církvi. Jak je to všechno blízké životu sv. Františka!

 A ještě jedna známka - prostota a chudoba. Když byl primas v roce 1953 uvězněn, nevzal si s sebou nic - jen breviář a růženec. Pracovníci Státní bezpečnosti z vlastní iniciativy vzali zavazadlo s osobními věcmi, které přikázali zabalit sestře Maksencyi.

 Pracovala jsem v jeho sekretariátu po dvanáct let (1969-81) a mohla jsem denně pozorovat život tohoto člověka; byl velmi prostý, obyčejný a chudý. Nepamatuji, že by za tu dobu zaměnil biskupský plášť za nový, ani si neopatřil novou sutanu. Vždy čistý a elegantní, to je pravda, ale ve velmi skromném oblečení.

 Jednou jsme šli na procházku do zahrady; byl dost chladný, deštivý den. V keři na ulici před domem u brány do zahrady seděla na hnízdě hrdlička. „Otče - řekla jsem - ty bdíš nad církví jako ta hrdlička v hnízdě.“ Podíval se na mne, nepopřel to, jen řekl: „Víš, já se snad opravdu nestarám o nic svého.“ Bratr sv. Františka: náš bratr!

EUFRA, červenec 2005

 proslov Anny Rastawické

 z Instytutu Služebnic sw. Franciszka,

založeného kard. Stefanem Wyszynským;

z polského rukopisu přeložili

Radim Jáchym OFM a Cherubin Kuczowicz OFM