Schneider, Johannes OFM

 Autor v předmluvě věnuje knihu „zvláště těm sestrám sv. Kláry, s nimiž se mohl během jubilea jejich matky setkat v klášteřích v Brně, v Maria Enzersdorf u Vídně a v Brixenu v jižním Tyrolsku“. Z přednášky v Brně jsme v POUTNÍKU již dříve uveřejnili příspěvek „Oheň z nebe“ v č. 8/2004, a předtím ještě také „Sv. Klára a růženec“ v č. 11/2003. S laskavým svolením autora budeme nyní uveřejňovat další příspěvky ve volném výběru.

 Název originálu „Třešně v zimě“ je čerpán z jedné legendární historky o umírající Kláře, která bude uvedena později na příslušném místě.

 1. Legenda František a Klára

 Slyším-li „Klára“, především v souvislosti s Františkem, potom mi přicházejí na mysl dva obrazy, které mezi sebou stojí v napětí. První obraz ukazuje Kláru jako malou, něžnou, křehkou bytost. S tímto obrazem se spojuje líbezná romantika oněch lidových legend, jak František viděl v zrcadle vodní hladiny studně Klářinu tvář, jak v zimním lese rozkvetly růže, když se Klára a František museli kvůli lidským řečem na čas rozejít, anebo i podivuhodný příběh o společném jídle v Porciunkule.

 Druhý Klářin obraz se začíná rýsovat v téměř nesnesitelném protikladu k prvnímu, když vidíme její lůžko v dormitáři u sv. Damiána: trochu roští z vinné révy na holé kamenné podlaze, které bylo později na příkaz sv. Františka nahrazeno slamníkem. Tento obraz, který získáváme z procesu svatořečení (10,7) a z životopisu (17), je potvrzován samotnými Klářinými spisy. Zde povstává obraz téměř nadlidsky silné ženy, která se dokázala prosadit už jako mladá dívka proti rodině a šlechtě, později jako dospělá žena proti papeži a církvi, a nakonec i nešetrně proti svým vlastním potřebám.

 Musím přiznat, že mi oba obrazy, jak ten romanticky něžný, tak onen realisticky drsný, posunují někdy tuto jasnou ženu ve Františkově stínu do nevysvětlitelného šera. Možná, že to má docela prostý důvod právě v tom, že jsem muž. Zdá se však, že oba tyto navzájem si odporující obrazy Kláry odrážejí něco z pravé tváře této „nové Paní spoletského údolí“, jak je nazývána v bule svatořečení (11). Tato tvář v napětí mezi něžností a pevností mě okouzluje.

 Ještě větší napětí než mezi oběma tvářemi Kláry však spočívá v tom, že Kláru a Františka nelze oddělit. František a Klára jsou opravdu jediná legenda. Přinejmenším to tvrdil papež Jan Pavel II., když 12. března 1982 nečekaně přišel do baziliky sv. Kláry v Assisi a tam měl tento stejně překvapivý projev ke klariskám:

 „Přijal jsem toto pozvání (přijít k vám), neboť je opravdu obtížné oddělit od sebe tato dvě jména: František a Klára; tyto dva fenomény: František a Klára; tyto dvě legendy: Františka a Kláru...

 Je obtížné oddělit tato dvě jména František a Klára, tyto dvě legendy svatosti. Jde o hluboko sahající záležitost, o věc, kterou nelze pochopit kritérii pouze lidskými, ale jen kritérii františkánské, křesťanské, evangelijní spirituality. Dvojí jméno František a Klára je skutečnost, kterou lze pochopit pouze za pomoci kritérií křesťanských, duchovních, ba kritérií nebe. Jde však také o skutečnost této země, tohoto města, této církve. Všechno zde mělo své tělo. Nejde jen o pouhého ducha. Nejsou a nebyli jen duchové: byli těla, byli osoby, byli duch.

 V živé tradici církve, celého křesťanstva, lidstva však nezůstává pouze legenda. Zůstává způsob, jak viděl František svou sestru; způsob, jakým se zasnoubil Kristu. Viděl sám sebe podle jejího obrazu, Kristovy nevěsty, mystické nevěsty, kterým utvářel svou (vlastní) svatost. Viděl sám sebe jako bratra, jako malého chudičkého podle obrazu svatosti této pravé nevěsty Kristovy, v níž nacházel obraz nejdokonalejší nevěsty Ducha Svatého, nejsvětější Marie.

 To není jen lidská legenda, ale legenda Boží, která stojí za to, pozorovat ji božskými kritérii, nutno ji nazírat v modlitbě...

 Svatý František nejdříve objevil Boha, potom však jej s novou životností znovuobjevil s Klárou po jeho boku.“

 Protože „pan papež“ je podle Františkovy a Klářiny vůle autentickým vykladatelem františkánského způsobu života (Potvrzená řehole 1; Řehole sv. Kláry I,3), chci tato do jisté míry odvážná slova papeže Jana Pavla II. chápat jako úkol a pokusit se číst tuto božsko-lidskou legendu novým způsobem.

 Tento úkol daný papežovými slovy lze vidět především v tom, chápat Františka a Kláru jako dvojité jméno (binom, dvojčlen). Pravděpodobně bylo velkou chybou výkladů Františka v minulosti, pokoušet se nejdříve pochopit samotného Františka, a potom, jako dodatek, také Kláru - jistěže jako jeho nejvěrnější žákyni. Mluvíme-li však o dvojitém jménu, uznáváme vzájemnou odkázanost Františka a Kláry, doplnění, v němž by jedna část bez druhé nebyla úplná, podstatnou a nutnou komplementárnost tohoto mužského a ženského povolání.

 Nepochopíme Františka jako toho, kým opravdu je, budeme-li jej vidět jen samotného, jako jednotlivce, odloučeného od oné ženy, podle jejíhož obrazu teprve začal opravdu vidět sám sebe a s níž utvářel svou vlastní svatost, jak to vyjádřil papež. Patří tedy k Františkově svatosti (a ne snad k jeho lidské slabosti!), že se ve svém následování Krista nechal utvářet ženou. Klára patří k Františkově lidskosti a k jeho svatosti, patří k tomu, co ho posvěcuje. A při hledání tváře Kláry musí platit totéž. Nelze ji plně vidět, nepohlédneme-li také Františkovýma očima do zrcadla studně, abychom v něm spatřili pravou tvář Kláry.

 Nepramení však tato tajuplná legenda o Františkovi a Kláře pouze z romantické, příliš lidské obrazotvornosti, že jak prostý lid, tak také stále znovu zbožné básníky, a nyní i papeže svedla k tomu, dodatečně vyčíst v dějinách něco, co historicky sotva lze zachytit a co Bůh sám, pokud to vůbec bylo tak, jak se uvádí, patrně spíše připustil než chtěl?

Johannes Schneider OFM

Kirschen im Winter

 Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM