Smékal, Vladimír

(pokračování z minulého čísla k Roku rodiny – duchovnímu zaměření SFŘ v roce 2006)

 

 

 

 

 

 

 

 

Většina lidí je přesvědčena, že rodinu vymezuje místo, na kterém žije, tj. domov. Svým domovem míníme především byt a jeho zařízení, věci, jimiž se obklopujeme: pro ženu kuchyně a její vybavení, pro muže často domácí dílna, pro oba kutilský kout, pro děti místo k učení a ke hraní i s hračkami. Mnozí lidé vnášejí do svých manželství obrazy domova svého dětství a snaží se modelovat své nové domovy podle tohoto obrazu. Manželské poradenství má nepřeberně dokladů o tom, jakým zdrojem prvních vztahových konfliktů bývá odlišnost a rigidita těchto odlišných obrazů.

 

 

 

 

Snad není nadsázkou vyjádřit předpoklad, že domov chápaný jen jako svět věcí nesporně ochuzuje a redukuje náš život na obstarávání, na zařizování, na udržování - a tím nám zavírá oči pro jiné dimenze. Za ověřování stojí i průzkum komplikací, které mohou nastat, když jeden z partnerů je orientován na domov jako na svět věcí, kdežto druhý - třeba v důsledku častého stěhování - je světu věcí odcizen a nemá pochopení pro obstarávací tendence svého partnera.

 

 

 

 

Chceme-li se zabývat úlohou rodinných vztahů v duchovním růstu člověka, je třeba mít stále na zřeteli, že pro mnoho lidí je fyzický prostor zdrojem velmi silných zážitků a velmi silných pout, ba základem rozhodujících vztahů, protože už na této materiální úrovni se vytvářejí vztahy k rodině i vztahy mezi členy rodiny a vztahy k jednotlivým prvkům našeho domova. Ovšem skutečné povědomí rodinné pospolitosti nevytváří místo samo o sobě. Jsou přece lidé, kteří jako děti od malička - z důvodů nemoci nebo úmrtí či věznění některého z rodičů - vyrůstaly u příbuzných nebo v dětských domovech, a přece mají stálý pocit spjatosti s příslušností ke své rodině. Mnozí lidé mají osobní nebo zprostředkovanou zkušenost dlouhé časové nebo prostorové odloučenosti od své rodiny zcela překryté zážitkem psychologické spolupatřičnosti a přítomnosti. Proto považuji za daleko podstatnější psychosociální dimenzi rodiny, tj. předivo vztahů, které se mezi členy rodiny vytvářejí a které udržují vědomí rodinné sounáležitosti.

 

 

 

 

 Jedním ze základních lidských motivů je potřeba sociální stimulace. Ta se realizuje a působí v podobě kladného či záporného a nepodmíněného či podmíněného   pohlazení. Známá je stupnice účinnosti pohlazení od (1) kladného nepodmíněného, jímž vyjadřujeme absolutní akceptaci fyzickými nebo psychosociálními projevy, přes (2) kladné podmíněné typu „Budu tě mít ráda, když ...“, dále přes (3) záporné podmíněné („Jestliže nesplníš, co chci, tak si mě nepřej!“), dále přes (4) záporné nepodmíněné (fyzické trestání nebo sociální zatracování a ponižování), až po (5) ostrakizaci vyjadřovanou výroky „Jsi nula“, „Zmiz, ať tě nevidím“.

 

 

 

 

          Už méně se ví, že mnoho dramatických konfliktů v sociálních vztazích lidí má svůj původ ve „filtrech vůči pohlazení“, které se formují během dětství v některých rodinách a které způsobují, že si navzájem citově nerozumíme, nebo že se „míjíme“ svými dobře míněnými záměry. Příklad osvětlí, co tím míníme: Představme si dva novomanžele, z nichž každý vyrůstal v rodině, kde otcové vyjadřovali pohlazení mamince odlišnými způsoby. V rodině manžela tatínek dával do společné pokladny i peníze vydělané navíc a vždy při tom říkal: „Něco si za to kup, maminko!“ Manželčin otec zase nosil domů často kytice. Novomanželka brzy po svatbě začne svému muži vyčítat, že ji nemá rád. V poradně se vyjasní, že čeká na projevy zájmu o sebe v podobě kytice, kdežto pro mládence je to vyhazování peněz a raději jí dává i extra výdělky podobně jako to činil jeho otec.

 

 

 

 

Většina z nás má mnoho různých filtrů vůči pohlazením, které nám skýtají naši bližní a která pak nepůsobí, nebo je „čteme“ jinak, než jak zamýšlel iniciátor.

 

 

 

 

R. Dreikurs (1969) výstižně formuloval zákony vyjadřující empirické vztahy mezi výchovnou atmosférou v rodině a pravděpodobným vznikem zcela specifických osobnostních charakteristik u dětí v následujících tezích:

 

 

 

 

Žije-li dítě v ovzduší kritiky, učí se odsuzovat druhé. Žije-li dítě v ovzduší nevraživosti, učí se nenávidět. Žije-li dítě v ovzduší výsměchu, učí se nejistotě. Žije-li dítě v ovzduší výčitek, učí se pociťovat vinu. Žije-li dítě v ovzduší snášenlivosti, učí se být  trpělivé. Žije-li dítě v ovzduší povzbuzování, učí se smělosti. Žije-li dítě v ovzduší oceňování, učí se kladně hodnotit  druhé. Žije-li dítě v ovzduší přímosti, učí se být spravedlivé. Žije-li dítě v ovzduší bezpečí, učí se důvěřovat  druhým. Žije-li dítě v ovzduší uznání, učí se sebedůvěře. Žije-li dítě v ovzduší přátelství a lásky, učí se nacházet a projevovat lásku ve světě.

 

 

 

 

Na více lásky v rodinné výchově a v mezilidských vztazích však nelze jen apelovat. K lásce je třeba vychovávat. Láska ve výše uvedeném pojetí je již na hranici mezi dimenzí sociální a duchovní. Jde-li o lásku ve smyslu „agapé“, pak jde již o zcela duchovní rovinu, na níž se uskutečňuje „setkávání duší“, jak o něm hovoří P. Teilhard de Chardin (1991).

 

 

 

 

Skutečnou rodinu v neredukovaném smyslu tedy neurčuje ani jen materiální rozměr, ani jen sociální vztahy - neboť členové rodiny mohou žít na různých místech a být vpleteni do různých vztahů - ale rodina je rodinou, pokud si její členové uvědomují a prožívají onu neviditelnou, ale bohatou a plnou sounáležitost a vzájemnost, onu vnitřní duchovní spřízněnost a jednotu, ono  sdílení se v něčem a v někom větším,  než jsme my sami.

 

 

 

 

Je pravděpodobně jen málo rodin, kde tato reflektovaná duchovní dimenze je plně prožívána jako živá přítomnost. Protože jde spíše o ideál, jehož uskutečňování dává rodině plnost bytí, stojí za to zkoumat, čím se rodiny, kde je spiritualita přítomná, vyznačují i odlišují od rodin žijících jen na dvou předchozích rovinách.

 

 

 

 

Ze studie C. Rekerse (1991), křesťansky orientovaného rodinného terapeuta, vyplývá, že ve většině fungujících rodin žijících běžným nenáboženským způsobem dominují sociální hodnoty, jako je sdílení osobních pocitů s partnerem, podnikání společných akcí, hraní si s dětmi, povídání si se staršími členy rodiny, starost o dobrou pověst v okolí. Rekers shrnuje výsledky srovnávacího výzkumu dělaného v 16 zemích světa, jež ukazují, že v tzv. „silných“, dobře fungujících rodinách (a byly to většinou nábožensky založené rodiny), se členové rodiny věnují rodinnému životu, cítí závazek vůči rodině, tráví čas pohromadě, mají mezi sebou dobrou komunikaci, umí si vyjádřit vzájemné ocenění. První čtyři kritéria síly rodinných vazeb představují sociální dimenzi, pátým kritériem je právě pociťování duchovní sounáležitosti. Šestý znak - totiž schopnost konstruktivně řešit krize - předpokládá značnou duchovní vyspělost - sebereflexi, která je dána vztahováním se ke zdroji života a kultivovaná zpytováním svědomí.

 

 

 

 

V dobře fungujících rodinách si členové – podle své vyspělosti a založení – poskytují: sociální, psychologickou, psychosociální a duchovní oporu.

 

 

 

 

Sociální opora v užším smyslu znamená pomáhající chování okolí vůči potřebným, program péče o potřebné, léčebný a ochranný režim. J. Mareš a kol. (2002) za sociální oporu považují takové jednání pečujících lidí vůči potřebným, které jim usnadňuje zvládat zátěž, pomáhá řešit  problémy a rozvíjí dovednosti, jak si vědět rady v nesnadných životních situacích. Psychická opora spočívá v poskytování každodenní jistoty potřebné v tom, že jsme pro ně k dispozici. Vyžaduje poznání typu osobnosti člověka potřebujícího pomoc, aby povzbuzování a dodávání odvahy byly účinné. Jde-li o nemocné členy rodiny nebo o osoby vyžadující pravidelnou péči, spočívá poskytování psychické opory v trpělivém vysvětlování, jak nemoc či nějaká nutná životní změna probíhá, co vyžaduje, jak se jí přizpůsobit, čeho se vzdát, jak změnit životosprávu  atd.

 

 

 

 

Psychosociální opora jako komplexní péče spočívá v tom, že přijímáme každého potřebného člověka jako TY,  jako bližního, tedy personalizovaně. A to není každému členu rodiny dáno. Projevuje se to už tím, že dokážeme např. po příchodu domů pozdravit tak, že každý z přítomných cítí, že se obracíme právě k němu osobně. V rodině by členové měli prožívat jako součást sounáležitosti, že každý myslí na každého jako na jedinečné osobnosti, že nikdo není pouhou trpěnou součástí rodiny.

 

 

 

 

Duchovní opora představuje vytváření takových podmínek v prostředí a v jednání pečujících lidí, které pomáhají najít nebo obnovit smysl života, zaujmout konstruktivní postoj k neodvratnému údělu, dát pocit jistoty, jaký nám dává v neznámém terénu zdatný průvodce, vytvářet ovzduší lásky typu agapé a učit se moudrému nahlížení toho, co se děje v nás a kolem nás.

 

 

 

 

Duchovní opora je založena na reflexi (vyslechnutí a sdílení) toho, jaká duchovní poranění postihla partnera člověka, jemuž pomáháme, na společném hledání toho, jak hojit duchovní rány změnou postoje k dávno minulým nebo k nedávným událostem, které je způsobily, oživování zážitků pohody a prospěšných smysluplných činů jako zdroje smyslu    spočívajícího v hodnotě postoje, na probouzení orientace k duchovním  hodnotám.

 

Kvalitní  psychosociální a duchovní opora je možná jen na základě spoluprožití víry v hloubku života a naděje v jeho smysluplnost na základě lásky a ve směřování k Bohu.

 

 

 

 

Sebereflexe  předpokládá značnou duchovní vyspělost, která je dána vztahováním se ke zdroji života a kultivována zpytováním svědomí. Produktivní řešení krizí v tomto pojetí předpokládá, že jsme schopni komunikovat prostřednictvím hodnot a kritérií duchovní dimenze se sebou samými, sledovat účinek svého jednání na druhé a měřit své úmysly i činy mravními normami a požadavky života pod Zákonem.

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedm dovedností vedení kvalitního rodinného života (podle S. Coveye, 1999; upraveno)

 

 

 

 

1. dovednost: Buďte pozitivně aktivní

 

Rodiny a jejich členové nesou zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí a mají svobodu vybrat si spíše to, co je založeno na principech a hodnotách, k nimž se propracovali, než na náladách a podmínkách, jimž by podléhali. Kultivují a používají své čtyři osobnostní potenciály: sebeuvědomění, svědomí, představivost a svobodnou vůli. Snaží se cestou od vnitřního rozhodnutí k vnějšímu jednání vyvolat pozitivní změnu. Díky takto uskutečňovanému rozhodování nejsou oběťmi, nejsou negativně aktivní a nesvalují vinu na druhé.

 

 

 

 

2. dovednost: Začněte s tím, k čemu chcete dojít

 

Rodiny si připravují vlastní budoucnost tím, že si jejich členové v mysli vytvářejí obraz a cíle jakéhokoliv velkého či menšího projektu. Nežijí pouze ze dne na den bez jasného cíle. Nejvyšší formou tohoto mentálního obrazu je formulace manželského či rodinného poslání.

 

 

 

 

3. dovednost: Nejdůležitější věci klaďte na první místo

 

Rodiny si organizují život a jednají na základě důležitých priorit vyjádřených v jejich osobním, manželském a rodinném poslání. Pravidelně dodržují čas pro rodinu a rozhovory ve dvou. K činnosti je podněcuje jejich cíl, nikoliv vlivy a síly zvenčí.

 

 

 

 

4. dovednost: Myslete způsobem „vítěz – vítěz“

 

Členové rodiny myslí v perspektivě vzájemného dobra. Usilují o vzájemnou podporu a úctu. Myslí v perspektivně vzájemné závislosti – „my“, nikoli „já“ – a uzavírají dohody ve smyslu „vítěz“ – „vítěz“. Nemyslí sobecky (ve smyslu „vítěz“ – „poražený“) ani jako trpitelé (ve smyslu „poražený“ – „vítěz“).

 

 

 

 

5. dovednost: Nejdříve se snažte rozumět druhým a teprve pak hledat pochopení

 

Členové rodiny se usilovně snaží pochopit myšlenky a pocity druhých, pak se snaží účinně předat své vlastní myšlenky a pocity (ale ne vnutit!). Na vzájemném porozumění budují hluboké vztahy důvěry a lásky. Mají zájem na zpětné kontrole, kontrolu nebrzdí. Nesnaží se, aby druzí nejdříve pochopili je.

 

 

 

 

6. dovednost: Spolupracujte tvůrčím způsobem

 

Členové rodiny nabývají sil individuálně i jako celá rodina tak, že při vzájemném respektování svých rozdílů dosahují lepších výsledků, než kdyby pouze sečetli své jednotlivé výsledky. Budují tak prostředí příznivé pro řešení problémů a využití příležitosti. Pěstují atmosféru lásky, poučení, služby. Nemají rádi kompromis (1 + 1 = 1,5), ani pouhou spolupráci (1 + 1 = 2), nýbrž tvůrčí spolupráci (1 + 1 = 3, i více).

 

 

 

 

7. dovednost: Pravidelná formace

 

Rodina zvyšuje svou hodnotu a výsledky tím, že pravidelně obnovuje tři základní oblasti života: tělesnou a materiální, duševně sociální a duchovní. Udržování tradic podporuje rodinnou pohodu a umožňuje obrodu.

 

 

 

 

Z přednášky prof. Vladimíra Smékala

 

 

 

 

 3.9.2005 na sjezdu SFŘ v Brně

 

 

 

 

 (redakčně zkráceno)