Cincialová, Marta Lucie SMFO
Kajícnost bývá považována za jednu z hlavních charakteristik františkánského hnutí, proto se tomuto rozměru františkánské spirituality budeme v následujících příspěvcích blíže věnovat. Nejprve se pokusíme vymezit terminologii a sledovat téma pokání - kajícnosti v Bibli, v počátcích života církve a ve středověku. Po krátkém historickém exkurzu se zaměříme na vlastní prožívání kajícnosti svatým Františkem, jak je lze vypozorovat z jeho vlastních spisů a z nejdůležitějších životopisů.
Pokání, zkroušenost, sebezápor, umrtvování a podobné výrazy mají v běžném slovníku většinou negativní vymezení. Většinou se chápou ve svých vnějších projevech, jakými jsou odříkání, posty, noční bdění a dříve (zvláště v prostředí klášterů) také ve způsobování si fyzické bolesti prostřednictvím kajícího pásu nebo důtek. Myslí se především na odříkání jídla, zábavy či jiných příjemností života. Je tedy zapotřebí vrátit se k pochopení těchto termínů v jejich smyslu původním, biblickém, jenž je také vyjádřen v učení církve[1].
Lze říci, že biblický význam obrácení a pokání byl Františkem znovuobjeven, přijat a žit: „O znovuobjevení pravého významu pokání mluvíme u Františka proto, že v jeho době byl biblický smysl slova metanoia spíše zapomenut. Zdůrazňoval se vnější aspekt pokání, i ve zvláštních formách, ale vždy pouze jako fenomén kulturní a kultovní“[2]. Přitom všechny vnější úkony jsou až na druhém místě: nejdůležitější je vnitřní hnutí srdce, obrácení.
V řecké verzi Starého zákona, tzv. Septuagintě, stejně jako v Novém zákoně psaném přímo v řečtině, je postoj potřebný pro odpuštění hříchů vyjádřen termínem „metanoia“. Vulgata (latinský text Písma) překládá tento termín obecně „paenitentia“ a „conversio“. Mohli bychom tedy všechny tři výrazy libovolně zaměňovat. Pokusíme se však vypozorovat i jemnější významové odstíny.
Termín „metanoia“ v řečtině znamená, a to i mimo náboženský prostor, mutaci, změnu v přesvědčení, ve zvyklostech nebo ve směřování, které bylo předcházející, ať už k dobru nebo ke zlu. Druhotně se tím označuje také vzniklá nechuť nebo ztráta obliby pro předcházející způsob jednání.
V kázáních proroků pak metanoia[3] (konverze, kajícnost, pokání) žádá chování, které upravuje chování předcházející, a to v osobním vztahu s Bohem. Vyjadřuje se jím stav pokání, kdy se lid vrací ke smlouvě s Bohem po období nevěrnosti (1Sam15,29; Jer 4,28; Zch 8,14), kdy se člověk kaje po svém obrácení (Jer 18,8-10; Am 7,3.6; Jon 3,9-10; 4,2), kdy odmítne hřích a lituje svého omylu (Sir 17,24; 48,15; Mdr 5,3 aj.)
Obrátit se znamená „vrátit se k Bohu“ (srov.1 Sam 7,3). Tento návrat k Bohu by nebyl upřímný, pokud by s sebou nepřinášel také změnu zvyků, postojů, chování, tedy vůli zachovávat v budoucnu vůli Boží. Takto podle Amose „hledat Boha“ (Am 5,4) znamená „hledat dobro, a ne zlo“ (Am 5,14). U Ozeáše pokání znamená návrat ke stavu na počátku, tedy k přátelství s Bohem (Oz 3). Postupem času se stále více trvá na nutnosti osobní konverze, a to vnitřní (srov. Jer 3,10; 4,3-4), na obrácení srdce (srov. Ez 33,14-15; Ml 3,7-8), i když se předpokládá, že tento afektivní vnitřní postoj se vyjadřuje také navenek, a to způsobem tradičním pro Izraelity, tedy: roztrhnout šaty, obléci žínici, pytel, provaz, postit se, posypat se popelem. Život po obrácení má být vskutku nový: „Jako vaše mysl tíhla k tomu, abyste se od Boha vzdalovali, tak se ho snažte po svém obrácení zase hledat s desetkrát větší horlivostí“ (Bar 4,28).
Na prahu Nového zákona Jan Křtitel shrne celou tuto kající tradici ve své výzvě: „metanóeite“ (tj. obraťte se, kajte se, dělejte pokání; Mt 3,2). Žádá změnu zvyků, totiž „ovoce hodné obrácení“. K tomu přidává různorodé rady (srov. Lk 3,10-14).
Kázání Kristovo, jak je popisují synoptikové, zdůrazňuje význam víry a charity a podtrhuje důležitost motivace, která pramení ze synovské lásky více než ze strachu. Evangelisté vkládají Kristu do úst tutéž formuli „metanóeite“, kterou vložili na rty Janu Křtiteli, aby tím vyjádřili, že se jedná stále o totéž obrácení vyjádřené už dříve u proroků. Nicméně obrácení je více zvnitřněno a záleží především na změně způsobu hodnocení věcí (metanoia), odkud, je-li to upřímné, vyplývají také nové způsoby chování a tedy dobré ovoce.
Pojetí termínu „metanoia“ u apoštolů je identické jako u Krista. Zlo, od kterého je třeba se odvrátit, je především stav oddělení se od Boha a Krista. V Apokalypse najdeme výzvu k obrácení určenou již pokřtěným, od nichž se žádá nová horlivost: „Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš“ (Zj 2,5).
Pavel užívá výrazu „metanoia“, aby vyjádřil obrácení pokřtěných hříšníků jako dvojí dispozici žádanou pro jejich spásu: bolest, tj. smutek nad svými hříchy (penthos): „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse“ (2 Kor 7,10) a předsevzetí už nehřešit (metanoia). Penthos (zkroušenost) významově přesahuje výraz metanoia (pokání, obrácení). Penthos je stav, kdy si člověk uvědomuje a připomíná hříchy již odpuštěné. Důvodem však není skrupulantství nebo pochybnost o již obdrženém odpuštění. Důvodem těchto myšlenek je vděčnost vůči Bohu a připomínka vlastní křehkosti, slabosti, náchylnosti ke hříchu a trvalé potřeby Boží pomoci, síly a milosrdenství. Ježíš říká: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jn 15,5). Právě tento vnitřní stav zkroušenosti, jenž se stává trvalým duchovním rozpoložením, řekli bychom až povoláním, je typický pro našeho světce[4], jak pojednáme níže.
Kromě výrazu metanoia a penthos najdeme v řeckém textu Bible i termín epistrophé [5] (které je přesnější pro překlad do latiny jako conversio, obrácení). Mnozí překladatelé na to upozorňují, když chtějí zesílit význam termínu metanoia. Když je použit výraz metanoia, metanoein, pak nejde o pouhou změnu cesty, směřování, ale o víc: o změnu nás samých, vytvoření si nového pořadí hodnot, skutečnou proměnu osobnosti, vytvoření nové dispozice srdce.
Kdybychom chtěli shrnout biblické učení ohledně termínu „metanoia“ ve smyslu obrácení, pokání, lze říci, že obrácení je vždy současně theocentrické (obrat k Bohu), etické (odvrat od zla a přimknutí se k dobru) a afektivní (motivované láskou k Bohu). Takto, biblicky, chápal František význam obrácení a pokání. Pro něj „pokání znamená úplnou změnu, která člověka vede od zaměření se na vlastní já k životu pod vládou Boží“[6].
Prameny prvotní církve jsou plny výzev k obrácení. „Conversio“ bývá často ve vztahu k „aversio“: věřící, který se nachází vzdálen od Boha – Nejvyššího Dobra, se k němu vrací a obnovuje s ním vztah (averze – konverze). Aby se znovu získalo plné smíření s Bohem v komunitě, nestačí jen vnitřní obrácení, které zůstává neviditelné. Hříšník se musí prohlásit kajícníkem a následně, po určeném čase, církev oficiálně vyhlásí odpuštění[7]. Konkrétní cesty, jimiž kajícníci vyjadřovali své pokání, byly v rámci této kající praxe velmi rozličné[8].
V apoštolské době existoval úzký vztah mezi životem křestní milosti a skutky pokání. Společenství křesťanů je však brzy postaveno před problém, který se svátostí křtu souvisí: někteří pokřtění upadají znovu do hříchu. Církev řeší tyto nové obtíže (srov. Žid 6,4c) s pastorační moudrostí, a tak se objevuje veřejné a neopakovatelné pokání se silným důrazem na společenský charakter jeho obřadů. Kající nauka se vyjadřuje v těchto termínech: křesťan není nenávratně ztracen ani před Bohem, ani před církví, i když spáchá těžký hřích. Tato nauka má základ v 1. listu sv. Jana: „Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa“ (1Jan 2,1n). Předpokládá se však, že po hříchu člověk opustí své hříšné chování.
V době apoštolů byl hříšník, jenž se odvrátil od víry, nejprve napomenut, v případě neuposlechnutí pak exkomunikován: „Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň, a pak se ho zřekni“ (Tit 3,10). Odpad od víry byl považován za nejtěžší provinění. Po obrácení byl provinilec znovu přijat do církve. Jak toto smíření v apoštolské době vypadalo, nevíme. I menší hříchy bylo zvykem vyznávat před celým shromážděním: „V církvi vyznáš svá přestoupení a nezačneš modlitbu se špatným svědomím“ (Didaché 4,14).[9]
Na začátku 2. století najdeme v Hermově Pastýři možnost jednoho obrácení pro ty, kdo po křtu upadli do hříchu (mluví se o tzv. poenitentia secunda, když křest je chápán jako poenitentia prima). Toto přísné pravidlo se v církvi ujalo: po křtu je možné odpustit těžký hřích už jen jednou. Za takové hříchy, pro něž bylo předepsáno veřejné pokání, byly považovány: vražda, odpad od víry a cizoložství.[10] Velmi rozšířené bylo také přesvědčení, že hříchy může církev odpouštět vůbec jen skrze křest.
Ve spisech apoštolských otců a apologetů najdeme také jiné seznamy hříchů, které jsou považovány za těžké. V sestupném pořadí se jedná o tyto hříchy: nečistota (cizoložství a jiné), vražda, modloslužba, magie, lakota, krádež.[11] Kvůli všem těmto hříchům křesťan může „dělat pokání“, a tedy získat odpuštění. Toto „dělat pokání“ znamená opravdu změnit směr, tj. odvrátit se od hříchu a znovu se nasměrovat k Bohu. Ke konverzi, která je nejdříve vnitřním pohybem, se připojují také vnější projevy jako modlitba, slzy, půst a almužna.
Sv. Ignác z Antiochie píše v jednom ze svých listů: „Ježíš Kristus je moje vysvobozovací listina... jeho kříž a jeho smrt a vzkříšení, víra v něho. Tak doufám, že budu ospravedlněn.“ [12]
Tertulián (+ 220) popisuje pokání v rané církvi: hříšník se musel uznat vinným před Bohem a připustit vlastní hřích. Tento vnitřní postoj musel ukázat také navenek, ne ve veřejném vyznání ve smyslu detailní zpovědi před komunitou, ale skutky umrtvování, které jej měly pokořit, tedy skutky, které nemohly nepřitáhnout pozornost jeho bratří. Musel nosit žíněné kajícnické roucho (původně to byl druh oděvu z kozlí kůže, podle podobenství o posledním soudu, kde Kristus odděluje ovce od kozlů, srov. Mt 25. kap.), musel mít hlavu posypanou popelem, přísně se postit, dlouze se modlit atd.[13]
Již od prvních svědectví je jasné, že to byla církev, kdo určoval pravidla pokání prostřednictvím svých služebníků, kteří určovali vhodný čas[14], bděli nad kajícníky a vedli je. Byl to biskup, kdo zprostředkoval smíření a odpuštění[15]. Ten rozhodl u veřejně známých hříchů, nebo do tohoto stavu pokání mohl hříšník vstoupit i sám, na základě vlastního vyznání. V tom případě komunita nemusela vědět, za jaký hřích se kajícník kaje. Pro velkou obtížnost kající cesty se však mnozí hříšníci svému pokání vyhýbali a odkládali je na pozdější dobu.
V rané církvi všechny vážné hříchy bez rozdílu bylo možné odčinit, napravit pokáním. Pouze pro heretiky, montanisty (mezi nimiž nakonec skončil i Tertulián), byly hříchy neodpustitelné[16]. Pokání (s následným odpuštěním hříchů) se pro svůj charakter jedinečnosti považuje za „druhý křest“- nelze je opakovat, tak jako nelze opakovat křest. Pokud člověk podruhé těžce zhřešil, musel se spolehnout jen na Boží milosrdenství. V nebezpečí smrti mohl přijmout svaté přijímání.
Lehké hříchy se knězi nevyznávaly, k jejich odpuštění mělo sloužit mučednictví, milosrdná láska, pravá lítost, vyznání laikovi, askeze, odpuštění nepřátelům a evangelizace.[17]
[1] Srov. Apošt. konst. Paenitemini (17.2.1966), in Enchiridion Vaticanum, Ed. Dehoniane (vol.2), Bologna 1997; encyklika Jana Pavla II. Reconciliatio et paenitentia. O smíření a pokání v dnešním poslání církve (1984), vyd. Zvon, Praha 1996.
[2] Ida Magli, Gli uomini della penitenza, 62-63, in DF 1274.
[3] Sloveso metanoein se ve SZ nachází 16x a substantivum metanoia 4x.
[4] Je také typickým pro východní spiritualitu, srov. Špidlík, Spiritualita křesť. Východu, 235; P. Miquel, Lessico del deserto. Le parole della spiritualita, Ed. Qiqajon, Bose, 1998, s. 279-300.
[5] V NZ najdeme substantivum epistrophé jen na jednom místě, a sice Sk 15,3, kde Pavel s Barnabášem mluví o obrácení pohanů. Mnohem častěji najdeme sloveso epistréphein, zvláště u Lk, Sk, a v listech. Např. Lk 17,3-4: „Prohřeší-li se tvůj bratr, domluv mu, a lituje-li toho (sl. metanoein), odpusť mu. A když se proti tobě prohřeší třeba sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí (sl. epistrophein) a řekne:´Je mi to líto´ (sl. metanoein), odpusť mu“. Nebo na jiném místě (Sk 3,19): „Napravte se (metanoésate) a změňte své smýšlení (epistrépsate).
[6] K. Esser, Origini e inizi..., 197, in DF 1274.
[7] Srov. Lino Temperini, Siamo penitentidi Assisi. Dal movimento penitenziale all´esperienza francescana, Roma 1997, 90.
[8] Srov. Antonio Donghi, Hle, všechno tvořím nové, KN, Kostelní Vydří, 2002, 20-23.
[9] Podobně také List Barnabášův 19,12; srov. Leo Zerhau, Svátostné pokání v různých liturgických tradicích, Refugium, Velehrad-Roma, Velehrad 2003, 21.
[10] Srov. L. Zerhau, op. cit, 21.
[11] Raffaele Pazzelli, San Francesco, e il terz´ordine. Il movimento penitenziale pre-francescano e fracescano, Ed. Messaggero, Padova 1982, 40.
[12] Filadelfanům, 8.
[13] Srov. Tertulián, Traktát o pokání, kap. 9, in R. Pazzeli, San Francesco…, 41 a také Cyrille Vogel, Il peccatore e la penitenza nella chiesa antica, Ed. LDC, Torino 1967, 19.
[14] Začátek kající doby v Římě se slavil na počátku postní doby, kdy kajícníkům byl sypán na hlavu popel
(Popeleční středa), poté byli vyvedeni ven z chrámu. Kající doba trvala od několika týdnů do několika let. Konečný obřad smíření s církví se konal obyčejně na Zelený čtvrtek nebo na Velký pátek. Kajícník byl uveden doprostřed kostela a ležel na zemi. Zde byl rozhřešen od svých hříchů. Vše připomínalo křest dospělých – zatímco jedni byli obmyti vodou křtu, druzí slzami lítosti.
[15] C. Vogel, Il peccatore e la penitenza nel Medioevo, 20, 24.
[16] Podle Cypriána církev žádala církevní pokání pouze pro vážné hříchy. Nicméně mnozí věřící pro jemnost svědomí žádali pokání také, i když toho neměli zapotřebí. Zde lze vidět první počátky budoucího dobrovolného kajícího hnutí (v této době – pol. 3. st. – je ještě neznámé svátostné pokání, soukromé. Pro odpuštění menších, méně důležitých hříchů, stačily dobré skutky).
[17] Srov. L. Zerhau, op. cit., 26.