Smékal, Vladimír
(pokračování z minulého čísla k Roku rodiny – duchovnímu zaměření SFŘ v roce 2006)
V rámci poradenských konzultací s lidmi se velmi často setkáváme se stesky generace babiček a dědů na neporozumění ze strany dětí a vnuků, časté jsou i nářky starších manželů, že si nemají navzájem co říci. Setkáváme se také se stesky mladých na to, že rodiče a prarodiče je jen kritizují a poučují a že nechápou a nemají porozumění pro životní styl mladých, odmítají pochopit, že dnes se žije jinak než před desetiletími, neboť doba se změnila. V pastorační praxi je znalost poznatků o komunikaci mezi generacemi důležitá jednak proto, že kněz musí reflektovat, ke které generaci patří sám a k jaké generaci patří ten, koho má před sebou, a jednak proto, aby uměl pomáhat věřícím řešit mezigenerační konflikty.
Doložme mezigenerační nedorozumění několika citáty literárně dokumentované kritiky mládeže ze strany starší generace:
· Náš svět dosáhl kritického momentu. Děti neposlouchají rodiče. Je vidět, že už je blízko konec světa (před 5000 lety v Egyptě).
· Naše mládež je zkažená do morku kostí. Je intrikánská a líná. Nikdy nebude připomínat mládež dávných časů. Mladé pokolení dnešních dnů není schopno zachovat naši kulturu (na hliněné amfoře vykopané ve staré Babylónii).
· Nemám žádnou naději v budoucnost svého národa, pokud by měla záviset na dnešní lehkomyslné mládeži, protože tato mládež je beze vší pochyby nesnesitelná, bezohledná (Hesiodos, 8. – 7. stol. př. Kr.).
· Naše mládež zná jenom rozkoše a není moudře vychovávána, všemu se vysmívá a nebere ohled na starší. Naše děti se staly tyrany, nepovstanou, když do místnosti vchází starší člověk a protiví se vlastním rodičům. Zkrátka, mládež je hrozně zlá (Sokrates, 469 – 399 př. Kr.).
Ano, už v antice starší generace takto smýšlela o mladých.
I když nelze souhlasit s pragmatismem až cynismem Machiavelliho popisů a analýz lidského jednání, přece jen se pro naše téma hodí připomenout jeho výrok: „Je rozdíl mezi způsobem, jak lidé žijí a jak by měli žít. Kdo zanedbává to, co se skutečně děje a zabývá se jen tím, co má být, řítí se do záhuby.“ Proto se nebojme napřed zjistit, jaká je situace, abychom se teprve pak na základě znalostí mohli zabývat tím, co má být a hledat cesty k nápravě.
Tradiční rodinný, pracovní a společenský život charakterizuje: soudržnost, soužití více generací, úcta k rodičům a prarodičům, důraz na tradici a přenos hodnot, autorita projevující se i vykáním a poslušností. Pro některé kultury je charakteristická úcta ke starším, soudržnost širší rodiny, stáří je považováno za věk moudrosti a autority.
Pro současnou rodinu, pracovní i společenský život jsou typické: dramatická změna výchovných stylů – nezávislost; rodiny se zbavují potomků na prahu dospělosti, podporují jejich emancipaci včetně odstěhování do vlastního bytu nebo podnájmu; běžné jsou výroky rodičů „Jen ať jsou mladí z domu“; snaha mladých emancipovat se a žít po svém je s tím souběžná; některé matky na odchod mladých reagují způsobem, který psychologové nazývají „syndrom opuštěného hnízda (deprese, ztráta smyslu života); mladým chybí úcta ke stáří, což je typické zvláště v práci a ve veřejném životě (ve spolcích, dopravních prostředcích, obchodech apod.).
Chyby starší generace ve vztahu k mladým: poučují karatelským a přikazujícím způsobem; poručníkují, mentorují, své názory sdělují autoritativním vnucujícím způsobem; jednají jako „držitelé“, nikoliv jako „hledači“ pravdy; moralizují, kritizují oblečení, hudbu, koníčky, utrácení; opakovaně vyprávějí své vzpomínky, v nichž srovnávají svůj těžký život se současnou lehkomyslností mládí; stále dokola naříkají na neduhy atd.
Chyby mladší generace v jednání se staršími: mají zcela jiná měřítka hodnot a kategoricky je prosazují; nemají čas a trpělivost vyslechnout starší; aniž o jejich názorech přemýšlejí, odmítají je jako zastaralé; považují rady starších za nepoužitelné; jsou dotčeni výtkami, mnohdy provokují, aniž by to myslili vážně; někdy snášejí to, co odmítají, kvůli očekávanému dědictví, což starší generace vycítí.
Co to znamená v každodenním životě: Staří si stěžují, že je nikdo nepotřebuje a nebere vážně, snad jen vnuci předškolního věku, a pro ty, bohužel, zase oni nemají někdy trpělivost.
Mnohý ze starších prožil krásu bezelstného a oddaného „Dědečku, povídej mi o tom“ nebo upřímný dotaz dospívající vnučky adresovaný babičce: „Já jsem se zamilovala, jaké to bylo, když ty ses poprvé zamilovala?“ Kdo to neprožil nebo neuměl prožít, ten je v životě o hodně ochuzen, a také se hodně proviňuje na budoucnosti svých vnoučat.
Sklon starších poučovat a moralizovat i tam, kde je to nevhodné nebo nepotřebné, volba nevhodného způsobu poskytování rad a doporučení a další formy chování odcizují mladé od starších. „Jak to sedíš“, „To, když já jsem byl/a ve tvém věku…“ – to jsou nejčastější příčiny odcizení mezi generacemi.
Starší trvají na tom, že mladí by je měli poslouchat, protože nemají jejich zkušenosti, mladí namítají, že je to jejich život, v němž hledají svou cestu a chybují, a že jim tedy nikdo nemá právo do něj zasahovat. Na otázku, „Kdo koho má spíše respektovat a kdo má ustoupit?“, lze dát těžko obecně platnou odpověď. Faktem však je, že střety názorů, postojů, programů a způsobů řešení problémů jsou nejčastějších zdrojem nesnází mezi generacemi a projevem antagonistické komunikace nebo nefungujícího dialogu. Poradenská praxe i zdravotnictví má mnoho dokladů i o vážných důsledcích těchto komunikačních problémů, nehledě už k právním důsledkům, které také nejsou výjimkou.
U mnoha starších lidí se setkáváme s otázkou, která bývá i výrazem nereflektovaného pocitu opuštěnosti: „Slyší mne vůbec?“, „Co mám dělat, aby mne slyšeli?“ Ovšem i mnozí mladí si říkají: „Zajímám ho/ji vůbec?“
Jsou situace, kdy starší lidé potřebuji pravidelnou pomoc od mladých (nákupy, úklid, péče u lůžka). Zde není o čem diskutovat, dialogem je už obětavá pomoc, úsměv, laskavý pohled, jemné dotýkání. K růstu napětí na obou stranách dochází, když se starší snaží manipulovat mladšími a upoutat jejich pozornost záměrným zveličováním svých obtíží.
Je ovšem třeba přiznat (a je třeba zkoumat, proč tomu tak je), že na straně mladých ubývá pochopení pro moudrost stáří, mladí dávají najevo svůj nezájem o názory svých rodičů a prarodičů, starší lidé se cítí odstrčeni, nepotřební, namísto vyrovnanosti a odvaze čelit tělesné nepohodě spojené se stárnutím se prohlubuje tíživé prožívání této nepohody, dostavuje se zklamání až zoufalství.
úloha osobnostních rozdílů: Příkladem komunikačních bariér souvisejících s osobnostními rozdíly může být skutečnost, že jeden člen dialogu je orientován na věci a druhý na lidi, nebo jeden na ideje a druhý na věci.
úloha věkových zvláštností: Věkové rozdíly způsobují, že např. dospívající řeší problém své identity nebo její konfúze a chce být přijímán jako jedinec, kdežto jeho děd je zaujatý problémem předání svých zkušeností, o něž nikdo nestojí, nebo problémem své integrity a čelí zoufalství, aniž by jej někdo z mladších uměl potěšit.
Má pro nás ten význam, že ukazuje, s jakými problémy se člověk v jednotlivých obdobích svého života potýká, a co tedy musíme respektovat, chceme-li podporovat kooperativní dialog.
Malé dítě s rodiči i prarodiči rádo komunikuje, prarodiče jsou pro něj autoritou. Bylo zjištěno, že děti položí za den až 500 otázek – všichni víme, jakých odpovědí se mu často dostane. Myslím, že zde vzniká první propast, která později maří dialog mezi generacemi.
Dítě školního věku tuto důvěru dále ztrácí, setkává-li se jen s kritikou a výtkami, je-li mu znesnadňováno v iniciativě a snažení ke kompetenci.
Dospělý a starší člověk je přirozeně dotčen, slyší-li od mladšího nebo vyčte-li to z neverbálních projevů hodnocení o zastaralosti svých názorů a způsobů chování.
Zdravotní problémy související s věkem: Velmi zdařile je vystihl Kajka´ús (1021 - 1099), perský myslitel, básník a spisovatel, ve své Knize rad už téměř před 1000 lety: „Člověk do třiceti čtyř let každým dnem nabírá síly a zdatnosti, pak do čtyřiceti zůstává beze změny, stejně jako slunce když dosáhne zenitu, zpomalí svůj chod. Od čtyřiceti let do padesáti každý rok na sobě zpozoruje chorobu, kterou minulého roku ještě netrpěl; od padesáti do šedesáti každý měsíc shledává nedostatek, kterého si předešlý měsíc nevšiml; od šedesáti do sedmdesáti každým týdnem zjistí nemoc, o které neměl ještě před týdnem tuchy; a od sedmdesáti do osmdesáti každý den odkrývá nový neduh. A jestliže překročí osmdesátku, každá hodina přináší novou bolest a nová soužení. Hranice, do kdy má člověk radost ze života, je čtyřicet let; když nadejde čtyřicítka, jako kdybys usedl na nejvyšší příčce žebříku, a tak, jak ses vyšplhal, musíš zase slézt.“ Dnes už toto poněkud pesimistické vylíčení průběhu života tak docela nemusí platit.
úloha tradice: Venkovské společenství stále ještě lpí na tradicích, proto velkým zdrojem napětí může být nesoulad filtrů vnímání a hodnocení, jestliže se do venkovské rodiny, nebo obráceně, přivdá či přižení partner z odlišné komunity. Stejné problémy mohou souviset i s rozdíly scénářů daných odlišnými povoláními. Např. když do tradičně technicky orientované rodiny přijde nový člen z rodiny humanitně orientované, nebo obráceně.
úloha sociálních, vzdělanostních, profesních a jiných vlivů: Vzpomeňme, kolik dramatických komunikačních konfliktů zobrazených i v umělecké literatuře se odehrává v rodinách vzniklých z členů odlišných etnik, z příslušníků odlišných sociálních tříd; nebo kolik dramat se odehrává v obydlích, kde spolu žije více generací jedné rodiny, nebo když vedle sebe bydlí generačně odlišní sousedé (jedni chtějí mít večer klid, druzí se rádi baví dlouho do noci). Možná je to problém jen obyvatel bývalých socialistických zemí. Problémem jsou malé jednogenerační byty zejména ve městech.
Kompatibilita shod a rozdílů: V každé komunikující dvojici hraje velkou roli, zda komunikující hledají stejnost, nebo rozdíly. Z psychologického hlediska mohou být shody nebo rozdíly kompatibilní či antagonistické. Např. introverze a extroverze jsou kompatibilní rozdíly, ale lakotný – štědrý, systematik – chaotik, puntičkář (pedant) – bohém, cynik a opravdový si nemohou porozumět.
Málo se zkoumá, k jakým nedorozuměním dochází v sociálních situacích, kdy se očekává, že vykonávání určité role je spojeno s určitým věkem, ale toto očekávání není realizováno. Když např. starší člověk (kněz, psycholog, vedoucí) ovlivňuje, vede, řídí mladé lidi, nebo obráceně. Typické jsou negující a dehonestující komentáře mladších „To není dnešní, co po nás chce“, a naopak komentáře starších, působí-li na ně příliš mladý specialista, se nesou v duchu výroků „Co nám má co povídat, vždyť nemá zkušenosti“. Uplatňuje se zde obecný předsudek: Nemohou si rozumět.
Na produktivnost a přitažlivost dialogu mají velký vliv změny psychiky ve stáří. Způsobují někdy úsměvná nedorozumění, někdy vedou k napětí plné komunikaci, která zúčastněné strany vyčerpává a znechucuje, pokud chybí tolik žádoucí tolerance a ohleduplná zdvořilost.
Zvláště závažné pro produktivnost dialogů jsou:
dlouhodobá paměť uchována, krátkodobá paměť oslabena – z toho plynoucí změny v obsahu komunikace a obtíže udržovat tématickou linii debaty, rigidita, netrpělivost, menší tolerance k odlišnosti v názorech, stylu života, vynakládání peněz, redukce nového na známé „To už zde bylo…”, „To není nic jiného než…!”, ustálené a často směšně působící zvyky a rituály, urážlivost – zranitelnost, nedůvěřivost až paranoidní podezíravost, změny v komunikačním stylu – poučování, dirigování, manipulace, častou tématikou hovorů jsou: kritika současných poměrů, stesky na drahotu, na úpadek mravů, glorifikace minulosti (vzpomínkový optimismus), o čem se bojí mluvit, ale čím se trápí: strach z nemoci, ze smrti, z opuštěnosti; nebo naopak, se dožadují péče a ujišťování (forma upoutávání pozornosti).
z přednášky prof. V. Smékala 3.9.2005
na sjezdu SFŘ v Brně (redakčně zkráceno)