Brocanelli, Vincenzo OFM
4. Ikona Damietty
Zkušenost setkání Františka a sultána obsahuje originální dynamiku, které ho činí vzorem pro jiná setkání: pro stavění nových mostů mezi vzdálenými a protikladnými břehy kulturními a náboženskými.
a) František boří a překonává každou překážku
1. František boří zeď křesťanstva
Neuvažuje ideologickými kritérii křesťanstva, staví se duchovně mimo hranice církve jako instituce nebo křížové výpravy. Jeho předsevzetí je „jít za“, opustit vlastní břeh, aby se dostal na břeh toho druhého. A když tedy přijde do „domu“ sultána, neohlásí se jako vyslanec nebo představitel oné ideologické instituce, struktury, kterou opustil; představí se prostě jako poslaný od Boha, jako posel toho jediného Boha, v kterého věřil i sultán. František se rychle vžije do vnímavosti druhého.
2. František boří zeď strachu
František nemá strach: ani před silou (vojska), ani před mocí (kardinála nebo sultána), ani z „neznámého“ či odlišného, které se v „druhém“.
Už dříve ve svém životě František překonal strach z druhého, odpuzujícího a nakažlivého, polibkem malomocnému. Překonal rozdělení mezi dobrými a zlými, když přijal zbojníky a nabídl jim bratrství a společný život, a vyzval je ke změně života (LegPer 90). Překonal také hradbu mezi těmi, kteří mají moc, a těmi, kteří trpí jejich útlakem: epizoda z Gubbia ukazuje, že agresivnost a potřeba moci pochází ze strachu před rozdrcením druhým, ale i z žízně po nadvládě. Vlk se upokojí, až bude mít zabezpečenou potravu a nebude se s ním už zacházet jako s nepřítelem, ale jako s bratrem.
U Damietty František překoná každý strach, překročí každou hranici, a dorazí na břeh druhého.
b) František potvrzuje vlastní identitu
František se představí jako křesťan, hovoří o Ježíšovi, hlásá slovo evangelia, odevzdává vlastní zkušenost víry „s pevnou myslí a mocí ducha“. Neskrývá to, co je a co žije. Příliš si váží vlastní křesťanské identity a svého evangelního povolání.
Vůbec však nekritizuje a neodsuzuje to, co je a čím žije ten druhý, totiž sultán. Jeho touhou je odevzdat, sdílet to, co pokládá za svůj nejcennější poklad. I když jeho nejvnitřnější touhou bylo obrácení sultána, navenek nepodnikne žádnou dobyvatelskou činnost. Jemu zcela chybí „duch křížové výpravy“.
c) František má ohled na druhého
I když otevřeně vyhlásí vlastní víru, František přijme (nabídku) strávit nějaký den se sultánem, přijme jeho „blízkost“, jeho pohostinství, jeho způsob, jak žije a uskutečňuje víru v Boha.
d) Oba objevují dobro, které je v druhém
Sultán objevuje velkou zkušenost Františkovy víry a jeho touha naslouchat u něho roste: „byl uchvácený údivem a začal ho tím více ctít a být mu oddaný“ (LegMai 9,8).
František objevuje, že sultán není vtělený ďábel, zuřivý a krutý nepřítel, ale spíše věřící, který se modlil pětkrát za den, a je jím vnitřně zasažený. O dva roky později napíše František v První řeholi (17), že každé dobro, které existuje ve světě, pochází od Boha, a učí své bratry respektovat toto dobro, kontemplovat je a vracet s vděčností Bohu.
Mohli bychom říci, že jistým způsobem byl František veden kontemplovat Boží dílo, které už svým způsobem Bůh konal v sultánovi.
Víme, že Bůh stále koná, „Boží poslání“ je stále aktuální a působící. Pán nadále působí v srdci lidí. Při poslání Bůh přichází vždy dříve než misionář. Když my přicházíme, Bůh už tam je, v srdci člověka. František to objevil a poznal u sultána.
e) František a sultán prožívají vzájemnost
Z jedné strany František sdílel vlastní zkušenost, objevil a ocenil sultánovu modlitbu, je jí zasažen a zdá se, že právě podle sultánova příkladu doporučil modlit se k Marii (Anděl Páně) třikrát za den.
Z druhé strany sultán se účastní Františkova příběhu, žádá ho o solidárnost jeho modlitby, aby Pán zjevil jemu, sultánovi, kterého náboženství je třeba se přidržet jako pravého, a nabídne mu vlastní almužnu (která, jak se můžeme domnívat, byla značná) pro Františkovy chudé a pro jeho kostely.
Oba, František i sultán, prožili chvíli významné vzájemnosti. Mezi oběma došlo jaksi k výměně dober a darů. Nestojí už jeden proti druhému. Není už jeden, který dává, a druhý, který přijímá, ale vzájemná výměna, prožívaná ve spontánnosti a bezprostřednosti, výměna, která oba obohacuje. Františkovi tato jedinečná zkušenost u Damietty dala jistě pochopit, jaké je pravé poslání Menších bratří, které potom vloží do podivuhodné hlavy 16 První řehole z roku 1221.
f) U Damietty dojde k zázraku setkání
Mezi Františkem a sultánem se vytvořilo ovzduší důvěry, došlo k otevřenému a upřímnému dialogu ve vzájemném ohledu a naslouchání.
Je pravda, že František nezískal ani pro sebe mučednictví (které bylo jeho největší touhou), ani obrácení sultána (které bylo druhým motivem jeho cesty). František však prožil pravé setkání s „druhým“, setkání, jaké si ani nedovedl představit.
Paralela s bratry, kteří se mezitím dostali do Maroka, nám pomůže pochopit tuto hlubokou novost. V Marrákeši Františkovi následovníci káží evangelium, kritizují korán a Mohameda, vyhrožují Božími tresty „nevěřícím muslimům“. A vyvolají prudkou reakci ve veřejnosti, vyprovokují hněv a jsou odstraněni z pole. První mučedníci dosáhli mučednictví, neprožili však ani dialog, ani setkání s druhými.
Do Marrákeše si bratři s sebou přinesli celou nábožensko-teologicko-apologetickou soustavu západního křesťanství, také se představili jako poslaní papežem, hlavy a symbolu (muslimy nenáviděného) této soustavy, která se pustila do konfliktu s islámem.
Naproti tomu František odchází bez ničeho, svobodný od každé soustavy, od veškeré ideologie a veškeré lidské moci, silný jedině mocí Boha, která se projevuje ve slabosti lidí. Právě proto, že František byl neozbrojený a odzbrojující, mohl podnítit a prožít setkání (a ne srážku) se sultánem.
Mohli bychom dnes říci, že František se stal tím, kdo dokázal postavit první most mezi katolíky a islámem, mezi křesťanským Západem a arabským muslimským světem.
5. Františkánská misie mezi nekřesťany
Základní poslání, které František přijal od Pána, bylo hlásat a vytvářet pokoj: „Pán mi zjevil, abychom se takto zdravili: Ať nám Pán udělí pokoj!“ (Závěť 6).
Napětí, konflikty, násilí rozdělování se nesnášejí s přijatým posláním a se stylem života Menších bratří. Zkušenost Damietty objasnila Františkovi hodně věcí, a po návratu do Itálie popsal svůj pohled na evangelijní poslání pokoje mezi nekřesťany v hlavě 16 První řehole, která, jak se zdá, je dodatečně připojená k předcházejícím hlavám 14 a 15 a k následující hlavě 17.
a) „Jít“
František hovoří výslovně - a je první mezi zakladateli, kteří ho předcházeli, který to učinil – „o těch, kteří jdou mezi Saracény a jiné nevěřící“. Klíčové sloveso je toto „jít“, které tematicky spojuje tři hlavy 14-15-16, a které vyjadřuje základní ráz františkánského poslání: bratři „jdou“ světem (hl. 14-15) a „jdou“ také mimo jejich země a křesťanský svět. Naše poslání je jít, ne čekat, až ti druzí přijdou k nám!
Bratr, který jde, něco opouští, vychází ze sebe samého, nechává stranou vlastní ideologická či náboženská schémata, přejde vzdálenost, která se ukazuje mnohem hlubší než vzdálenost zeměpisná. Bratr, který jde k druhému, přejde vzdálenost náboženskou a duchovní, přejde vzdálenost kulturní i vzdálenost sociálně-ekonomickou. Když se přiblíží k druhému, Menší bratr zakouší „blízkost“, snaží se vstoupit do podmínek druhého, do poznání jeho kultury, jeho jazyka a jeho vnímavosti. Vezme na sebe obtížnost hledání druhého, prožívá „soucítění“, které je prvním krokem sdílení a setkání.
Prostřednictvím tohoto „jít“ vytváří Menší bratr mezilidské vztahy se všemi, se kterými se potká na své cestě. A možná že první lidský most, který je třeba postavit, jsou právě vztahy mezi jednotlivci a mezi skupinami, které jsou rozdělené nebo v konfliktu.
b) Jako ovce mezi vlky“ (NepŘeh 16)
Hlava 16 začíná citátem z Matoušova evangelia 10,16: „Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a prostí jako holubice.“ Podle sv. Bonaventury František tušil, že v činnosti, do které se pouštěl, se uskutečňuje právě tento výrok evangelia: „Hle, posílám vás jako beránky mezi vlky“ (LegMai 9,8). Když uvažuje o své zkušenosti v Damiettě, František se poznává a téměř ztotožňuje s tímto evangelním úryvkem.
Podle ideologie a slovníku křižáků byli muslimové vlci, kteří trhali bezbranné ovce, kterými byli křesťané. Naproti tomu František v Damiettě objevil, že sultán nebyl divoký vlk, ale naopak vlk (sultán) a ovečka (František) mohli celkem dobře žít pospolu!
Jan Hoeberichts píše: „Bůh se odebral mezi Saracény dříve než František a učinil mezi nimi hodně dobrých a krásných věcí. A zatímco druzí ho varovali před ,vlkem´, ,krutou bestií´, on našel přítele. Před jeho očima se otevřel nový svět, který křižáci žel nedokázali vidět pro svůj negativní a nepřátelský postoj“(1)
Text zvolený Františkem obsahuje povzbuzení přijmout i případné mučednictví (původní význam), a výzvu ukončit nepřátelství se Saracény tím, že budeme žít mezi nimi a podřídíme se jim. Františkův výklad je nenásilným prvním krokem: žít jako ovce i mezi vlky.
Timothy Radcliffe to překládá takto: „Především máme být přítomní na místech utrpení. To znamená, že máme riskovat vydání sami sebe násilí světa. … První požadavek je tam být, zranitelní a nekrytí…“ A uvádí slova Pierra Clavarie, biskupa Oranu v Alžíru, zavražděného 1966, který několik dní před smrtí napsal: „Církev plní své poslání, když je přítomna v trhlinách, které křižují lidstvo v jeho těle a v jeho jednotě. Ježíš zemřel napjatý mezi nebem a zemí, ruce rozpjaté, aby sjednotil Boží syny rozptýlené hříchem, který je odděluje, izoluje, staví jedny proti druhým a proti samému Bohu. Sám se položil do linie trhliny, která se zrodila tímto hříchem.“
c) „Z Božího vnuknutí“ (Řehole 12)
Odchod bratří mezi Saracény v historickém a politickém období konfliktu mezi křesťanstvím a islámem František uskutečňuje zcela odlišným způsobem než byla úřední strategie. Proti církevně-politické tezi války volí František tezi pokoje a vůle Pána. Bratři nejednají z vlastní iniciativy, ale na příkaz Pána („z Božího vnuknutí“). Pán – a ne politicko-církevní plán – je při vzniku jejich misie a jejího obsahu. Skutečnost a způsob jejich poslání vychází ze slov Pána.
Bratři nejdou, aby bojovali proti (contra) Saracénům, ale aby žili mezi (inter) nimi, aby sdíleli jejich život v pokoji. Bratři odmítají válku a násilí, ale naopak chtějí uskutečňovat bratrskou přítomnost a solidárnost jako podmínku pravého pokoje.
d) „Duchovně působit“ (NepŘeh 16)
Bratři nenásledují ducha světa, nejdou se zbraněmi a se silou moci, aby bránili nebo znovu získali nějaké vlastnictví. Jdou a žijí „v Duchu Páně“, bez prostředků a bez moci, aby přinášeli pokoj. Františkova „strategie“ je stále stejná: sdílet život a práci lidí, uskutečňovat vzájemnou solidaritu. Jít mezi Saracény znamenalo pro Františka žít duchovně mezi nimi v pokoře a trpělivosti, v Duchu Pána, a tak uskutečňovat čistý, jednoduchý a pravý pokoj Ducha (17 – FP 48): pokoj, který Pán dal bratřím jako pozdrav (14 – FP 40) a jako poslání dosvědčované skutky (17 – FP 46).
Podle hlavy 17 Nepotvrzené řehole, která následuje po naší hlavě 16, bratři, stejně jako bratrské společenství, „jsou povolaní zahanbovat a potlačovat ducha těla a moudrost světa v jejich historické situaci. Tímto způsobem mají uvolňovat cestu pro „Ducha Páně, … a snaží se mít pokoru a trpělivost, čistou prostotu a pravý pokoj ducha“ (NepŘeh 17 – FP 48).
e) Nehádat se a nevyvolávat spory (NepŘeh 16)
Pokojné chování bratří je všeobecná charakteristika způsobu jít světem srov. NepŘeh 11; Řeh 10). V souvislosti se Saracény pokojné jednání, jaké ukázal František, znamená vyloučit každou podobu násilného a apologetického (obranného) zápasu.
Podle Jakuba z Vitry a podle mentality doby křižáci bojovali proti Saracénům zbraněmi, a bratři měli proti nim bojovat a porážet je slovy. Ale teologické disputace týkající se Kristovy pravdy a Mohamedovy lži nejsou příznivé pro přijetí evangelia. Pravda oděná do nadřazenosti, moci, tedy vnucovaná, není osvobozujícím darem, ale znesvěcením samé pravdy. Disputace a spory nesjednocují ani nepřibližují, ale rozdělují a staví jednoho proti druhému.
Aby se mohl setkat se Saracény, snaží se František především získat jejich důvěru, když s nimi pokojně žije. Františkův postup není „strategií“, ale spíše ovocem jeho víry. Je to „Boží láska“ – která je „pokorou“ – že se bratři vyhýbají každému postoji nadřazenosti a domýšlivosti.
Podle Jakuba z Vitry příkladná a pokojná přítomnost bratří mezi muslimy, také provázená slovem, budila pozornost a přijetí, zatímco disputace podněcovala odmítnutí a násilí: „Všichni Saracénové naslouchali Menším bratřím, když svobodně hlásají víru v Krista a nauku evangelia, ale jen potud, než začnou otevřeně hovořit o Mohamedovi jako o věrolomném podvodníkovi. Tehdy proti nim tito bezbožníci povstanou, začnou je bít a ženou je pryč ze svých míst, a často by je i zabili, kdyby je Bůh neochránil zázračným způsobem“ (Historia Accidentalis 32,15 – FP 2228).
f) „Být podřízeni každému lidskému ustanovení“ (NepŘeh 16; srov. 1Pt 13)
„Podřízený“ je klíčový termín naší františkánské spirituality. V Závěti (4 – FP 118) připomíná sám František: „Byli jsme neučení a poddáni všem.“
„Být podřízený“ je také v diametrálním protikladu s plánem a metodou křižáků.
„Zatím co úřední církev vede válku ve jménu Krista a evangelia, František vyhlašuje, že ,být podřízený´ je první a nejdůležitější způsob misionářské činnosti“ (Leonhard Lehmann).
František a jeho bratři žijí v situaci pokorné přítomnosti, v zařazení mezi druhé lidi a přijetí jejich životních podmínek; jdou, aby sloužili chudým, a chudí sami jim povědí, co mají dělat; jsou bez předem připravených programů, neboť ty jim předloží chudí, kteří jsou jejich učiteli.
František chce „naslouchat“ misijní situaci a především chce „naslouchat“ Duchu, a proto odmítnout moc, nadřazenost, násilí atd.
Cílem takové „poslušnosti“ však není podřízení, ale bratrství. U Damietty František zakusil, že je možné přinášet Ježíšovo jméno prostřednictvím prostého chování, skromného, zdvořilého, s láskou a jemností; chování, které nejlépe staví most spojení, které se potom rozvíjí v bratrství.
Jan Hoeberichts píše: „Zatímco křižáci odcházeli ve jménu Boha a Ježíše Krista a v poslušnosti papeži a králi, aby si podrobili nevěřící Saracény, František žádal své bratry, aby činili pravý opak: chtěl, aby bratři, pro lásku Boží, byli podřízeni Saracénům a sloužili jim, sdíleli s nim v pokoji život, práci a stůl. Vyprávění Jakuba z Vitry o prvním setkání Františka se Saracény se velmi dobře řadí do této souvislosti. Když ho Saracéni zastavili na cestě k sultánovi a ptali se ho, kdo je, František odpověděl: „Jsem křesťan.“ Jinými slovy, nebyl křižákem nebo od nich poslaný, jak se mohli Saracéni domnívat, když přicházel z křižáckého ležení. František se zřejmě dotkl, aniž by to zamýšlel, velmi citlivé struny v srdci Saracénů, kteří přijali jeho žádost a dovedli ho k sultánovi. Korán totiž praví: ,Zjistíš, že srdečně nejbližší jsou pro věřící ti, kteří řeknou: Jsme křesťané´ (V,82).“
František si vyvolil cestu zařazení se, prosté a pracovité přítomnosti, sdílení, aby především vytvářel mezi lidmi vztahy důvěry, vzájemného ohledu, aby vytvořil otevřené, všeobecné bratrské společenství, které by mohlo žít v pokoji, který je nejvyšším dobrem a známkou Božího království na zemi. Po zkušenosti františkánů a církve v Maroku to bylo pochopené a prožité.
---
1 Jan Hoeberichts, Francesco e l´Islam, Padova 2002.
Vincenzo Brocanelli OFM
VITA MINORUM 1/2005
z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM