Schneider, Johannes OFM

4. Klára, malá sazenička - Nový evangelista a obraz Matky Boží

 

 

 

 

 Na Františkově příslibu věrnosti, jenž má svůj prorocký původ v hodině povolání před ikonou kříže, buduje Klára své vlastní povolání, proto se sama označovala za Františkovu „malou sazeničku“ (Řehole Kláry I,3; Závěť 11.14; Požehnání), jeho však za „našeho otce, který byl naším sloupem a po Bohu naší jedinou útěchou a podporou“ (Závěť 11). To nejsou svědectví o její vlastní osobě a vznešené tituly pro Františka, ale označení pro zakoušenou skutečnost. Ačkoli se její matka jmenuje Hortulana, „zahradnice“, sebe samu jmenuje „sazeničkou“ svatého otce Františka, který se tím stává jejím druhým „zahradníkem“. Možná však tím chce říci, že jejím vlastním zahradníkem je ten, kterého i Magdaléna pokládala za „zahradníka“ (srov. Jan 20,15: hortulanus), když na začátku své Závěti píše: „Syn Boží se nám stal cestou, kterou nám slovem i příkladem ukazoval a nás jí učil náš blažený otec František, Kristův pravý milovník a následovník“ (Závěť 2). Sám Kristus je zahradníkem své malé sazeničky Kláry, jenž ji v určitém smyslu „zasadil“ do povolání sv. Františka jako ženské doplnění k mužskému úkolu, jako rodem rovnou pomocnici jemu podobnou (srov. Gn 2,20). 1]

 

 

 

 

 Titul „otec“, kterým Klára stále znovu označuje Františka - často i paralelně k Bohu - třebaže on sám s odvoláním na evangelium napomínal své bratry, aby se nenechali jmenovat „otec“ (srov. 1. řehole 22; Mt 23,9), má pro ni hluboký existenciální duchovní význam, totiž duchovní a lidské plodnosti. František se opravdu stal jejím otcem v tom smyslu jako Pavel pro Onesima (Flm 10), anebo jak píše Korinťanům: Tím, že jsem vám zvěstoval evangelium, stal jsem se vaším otcem v Kristu Ježíši (1 Kor 4,15).

 

 

 

 

 Může mít svůj význam, že prakticky není zmínky o Klářině tělesném otci. Tak Pacifika di Guelfuccio, příbuzná, sousedka a potom spolusestra Kláry, nikdy neviděla jejího otce (Proces 1,4). Snad byl většinu času nepřítomen, anebo časně zemřel. František se však nestává pro Kláru náhražkou otce. Jeho otcovství znamená darování života. Klára žije ve svém povolání ze setkání a ze vztahu k Františkovi, proto ho nazývá „podporou“, „sloupem“ a „jedinou útěchou po Bohu“. Zde nejde o závislost ve smyslu podřízení se Františkovi, kterému Klára, jak zdůrazňuje, „dobrovolně slíbila poslušnost“ (Závěť 7), ale o vzájemnou odkázanost plodného přátelství, které znamená mnohem víc než sympatie citů nebo myšlenek.

 Jestliže jí František už prvním způsobem života přislíbil, že se o ně vždy bude „stejně láskyplně starat a věnovat jim zvláštní pozornost“, potom tato věrná péče připomíná onu mateřskou lásku, jakou chtěl, aby byla pěstována mezi bratry samými, a jak si ji i Klára přála ve své řeholi pro své sestry: „Když matka svého syna/dceru podle těla miluje a o něj/ni pečuje, oč větší musí být péče, kterou v lásce prokazuje bratr/sestra své/mu duchovní/mu bratru/sestře“ (2. řehole 6; Řehole Kláry VIII,9). Tato Františkova mateřská-bratrská láska byla onou „láskyplnou péčí a zvláštní pozorností“, kterou projevoval vůči své malé sazeničce Kláře na základě své přátelské lásky založené povoláním z obrazu kříže jako tajuplným poutem zodpovědnosti, jakoby sycena a inspirována z jediného pramene. To je patrně také nejhlubší důvod, proč jej Klára nazývala „naším otcem“, neboť mohla zakoušet jeho neustálou láskyplnou péči jako sytící a životodárnou mateřskou lásku.

 Právě tak by bylo možné chápat označení „jediné útěchy po Bohu“, jež odporuje askezi odpoutávající se ode všeho stvořeného, ve smyslu mateřské lásky, jakou prorok Izaiáš připisuje samému Bohu: „Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším“ (Iz 66,13). Přitom nejde o pouhou útěchu citů, ale o onu životodárnou a při životě udržující útěchu, kterou poskytuje matka svému dítěti obětováním vlastního života.

 Vidění, které sdělila Klára sama některým spolusestrám, ukazuje, jak se sama jako malá sazenička cítila živena od svého otce Františka: viděla ve snu, jak s mísou teplé vody a ručníkem vystupovala po vysokém schodišti k Františkovi, přitom však měla pocit, jako by šla po rovině, tak snadný se jí zdál ten výstup. František jí nato podal svůj vlastní prs a nechal ji z něj napít. Prsní bradavka se jí však zdála jako „vyleštěné a zářící zlato, takže se v něm celá viděla jako v zrcadle“ (Proces 3,29).

Klára s tímto snem zacházela nejvýš obezřetně a nesdělila jej všem sestrám. Tomáš z Celana, jenž má jinak velice rád zázračné příběhy, jej do Klářina životopisu nezařazuje. Patrně to dělá z jemného citu pro diskrétnost, jak se to naučil od Františka, že totiž „má ukrývat tajemství Pána ve svém srdci“ (Napomenutí 28; 1 Cel 96; 2 Cel 133).

 

 

 

 

 To je také důvod, proč František o Kláře téměř nic nesděluje. Ona patří k oněm „tajemstvím Pána“, jak mu byla zjevena z obrazu kříže, a která se tělesně ukončují spoluzraněním na La Verně. Rovněž o něm nikdy nemluvil. Proto je namístě smýšlet o vztahu Kláry k Františkovi právě tak počestně, jako o jeho vztahu k Ukřižovanému, jenž z něj učinil jakoby nového učedníka, kterého Ježíš miloval (srov. Jan 21,7).

 

 

 

 

 

 

 

 

1) Generální ministr José R. Carballo, Klára z Assisi a dnes, svedené a uchvácené srdce, Řím 2004, 5; Už v anonymním Meditatio pauperis in solitudine vzniklém kolem 1282/83 je Klára označena jako „pomocnice jemu podobná“ a tím jako druhá Eva.

 

 

 

 

 

 

 

 

*

 

 

 

 

 Tohoto učedníka, kterého Ježíš miloval, vidíme ostatně na ikoně kříže ze sv. Damiána po pravici pod ránou v boku Ukřižovaného. Je to náhoda, že bratr Tomáš z Celana označuje Františka slovy z Janova oficia jako „nového evangelistu“ (novus evangelista: 1 Cel 89), jenž jako druhý učedník, kterého Ježíš miluje, zcela žije z toho, že ho Ježíš miluje? Což není nápadné, že František sám ve svých spisech cituje především Janovo evangelium, které mu přešlo do krve, a že si i při svém umírání nechává předčítat umučení podle Jana (1 Cel 110), jež obsahuje uvedený odkaz z kříže, spojení Marie a Jana? Udivuje dále, když tentýž Tomáš z Celana označuje Kláru za „obraz Matky Boží“ (Dei matris vestigium: Život Kláry, úvod)? Za obraz Matky Boží ji František uznává nejen tím, že jí dává titul „paní“ (Domina), ale když ji a její sestry obdařuje ve svém příslibu věrnosti přívlastky Matky Boží ze své antifony „Svatá Panno Maria“:

 „Protože jste se... staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce, a zasnoubily se Duchu Svatému...“ (Řehole Kláry VI,2).

 

 

 

 

 Zde jsme se opět dostali k intuici papeže Jana Pavla II., podle které viděl František sebe jako Klářina bratra, „jako malého Chudičkého podle obrazu svatosti této pravé nevěsty Kristovy, v níž nalezl obraz nejdokonalejší nevěsty Ducha Svatého, nejsvětější Marie“. Snad nám může pohled na Marii a Jana na obraze kříže ze sv. Damiána pomoci nalézt ona „kritéria nebe“, jimiž bychom mohli trochu pochopit „Legendu o Františkovi a Kláře“, tak aby zobrazení jedné tváře bez zrcadlového obrazu druhé - jak bylo vidět ve vodě Františkovy studně či ve vidění Klářina snu - nebylo už úplné. Neboť současně jde o obraz kříže františkánského a klariánského povolání, o ono namalované janovské umučení, před nímž se František modlil v létech svého hledání a Klára po celý svůj život: František, aby zaujal své místo jako „nový evangelista“ po boku Pána, Klára, aby stála jako „obraz Matky Boží“ u Ježíšova kříže.

 

 

 

 

 

Johannes Schneider OFM

 

 

 

 

 Kirschen im Winter

 Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM