Jedna z příhod ve vězení
Lobkowiczová, Beata G. AF
Od svého zatčení v roce 1958 jsem prošla několika věznicemi. Z mnoha příhod, které jsem tam během dvou let zažila, se chci s vámi podělit o tu, kdy jsem zřetelně pocítila ochranu Boží.
Asi třikrát v té době jsem měla možnost přijmout tělo Páně, jedenkrát i svátost smíření. Jednou to však mohlo velmi špatně dopadnout. Přišli za mnou můj bratr kněz a švagrová, manželka staršího bratra. Jeden dozorce měl vždy na starosti dvě trestankyně, někdy snad i více. Jen já jsem měla sama pro sebe jednoho dozorce, který seděl vedle mne a stále mě pozoroval.
Švagrová po pozdravu řekla tiše francouzsky „peur“, což česky znamená strach. Jako kdyby něco tušili. V žertu jsem odpověděla: „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“ Celá návštěva probíhala normálně. Smělo se mluvit jen o rodinných záležitostech. V jedné místnosti nás bylo namačkáno mnoho vězeňkyň i velitelů.
Pak někdo, pravděpodobně s vyšší funkcí, zakřičel: „Konec návštěv!“ a začalo loučení. Švagrová mi podala ruku a předala malý papírek s tělem Páně. Ještě jsem se měla rozloučit s bratrem podáním ruky. Proto jsem Pána dala do levé ruky a pravou podala bratrovi. Mé manipulace si všiml velitel a vytrhl mi balíček z ruky. Můj bratr chtěl po tom skočit, ale švagrová ho přímo vytáhla z místnosti, což bylo štěstí. Byla by z toho pravděpodobně velká aféra. Možná, že by to bratra stálo státní souhlas k výkonu kněžské funkce.
Začala jsem velitele prosit, aby mi balíček dal.: „Podívejte se na to, že to není moták“, jak se on jistě domníval. Řekla jsem také: „Já před vás kleknu, ale dejte mi to.“ Zařval: „Sednout!“ Padla jsem na židli a řekla: „Podívejte se, není to moták.“
Otevřel, ustrnul a – jak se mi zdálo, chvějícíma rukama – mi balíček podal. Viděla jsem, že svatá Hostie už byla zlomena. To všechno trvalo jen několik vteřin. Co on vlastně viděl, dodnes nevím. Kdo z nás byl bledší, také nevím.
Vtom někdo zakřičel: „Ženské, nástup!“ Všechny návštěvy již odešly. Chvatně jsem šla přede všemi a ihned Tělo Páně přijala. Divila jsem se, že žádná vězeňkyně se ke mně nepřiblížila, když byly kousek za mnou a nahlas se bavily. Ještě se mi podařilo sehnat skleničku s vodou, ve které jsem pak papírek rozpustila a spolkla. Později jsem zjistila, že žádná trestankyně si ničeho mimořádného nevšimla.
Pán své věrné skutečně neopouští.
Beata G. Lobkowiczová AF
---
My všichni … mějme na paměti, že Pán praví: Milujte své nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí (Mt 5,44). Vždyť sám náš Pán Ježíš Kristus, v jehož šlépějích máme jít (1 Petr 2,21), nazval i svého zrádce přítelem a vydal se dobrovolně těm, kteří ho chtěli ukřižovat (srov. Mt 26,50). Našimi přáteli jsou proto všichni ti, kdo nám nespravedlivě působí soužení a úzkosti, zahanbení a bezpráví, bolest a utrpení, mučení a smrt. Máme je upřímně milovat, poněvadž za to, co nám dělají, dosáhneme věčný život.