Mlčoch, Lubomír OFS

„Modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, praví Pán.“

„Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj...“

Tři antifony ze dvou dnů závěru 1. postního týdne denní modlitby církve mne povzbudily k rozhodnutí věnovat příspěvek do Poutníka tématu smíření.  V červnu bude duch doby postní za námi – ale my budeme dále rodinou kajících bratří a sester sv. Františka. Ty antifony by nám měly znít v uších jako protiváha Slova vůči parlamentním a mediálním slovním půtkám vřavy předvolebního boje politických stran. „Prvořadá volba pro chudé“ byla od počátku jedním z úhelných kamenů katolické sociální nauky. Chudé se podařilo zlákat jiným – třídní záští a jablíčky slibů lákavých na pohled. Často přímo nelidské vykořisťování a otrocké pracovní podmínky vytvářely sociální podhoubí, v němž se dařilo duchu vzpoury. Jan Pavel II. takto silné výrazy použil i sto let po Lvu XIII. v encyklice dané i do vínku začínající „transformace“ zemí vracejících se po letech z bloudění marxistického experimentu.

    Dějiny církve a životopisy svatých dokládají zářné vzory těch, kdo svými skutky dobropřejné lásky vydávali svědectví evangeliu tak přesvědčivým způsobem, že i v těchto časech mohli chudí rozpoznávat radostnou zvěst o přibližujícím se Božím království. Ti, kdož se rozhodli pro cestu vzpoury, však neváhali poukazovat i na mnohé jiné v církvi, kteří už tím, že mlčeli, mohli upadat do podezření, že souhlasí. Mezi dvěma válkami na mnoha vesnicích scházela pastýřům odvaha postavit se proti způsobům, jak někteří sedláci zacházeli se svými čeledíny a děvečkami. Tito „takékřesťané“ měli dokonce vyhrazena přední místa v kostele - namísto na pranýři... A – už jen jako důsledek všech předchozích zklamání – pak po válce mnozí z těchto uražených a ponížených volili komunisty.

     K těm předchozím zklamáním ovšem patřila léta nezaměstnanosti, a potom léta války. V Německu s katastrofální nezaměstnaností mnoho dobrých křesťanů svou volbou otevíralo Hitlerovi cestu k moci. Slíbil a dal jim práci. V našem sudetoněmeckém pohraničí – převážně katolickém - nakonec většina dala svůj hlas Henleinovi, a pomáhala tak otevřít cestu k válce. Nacističtí vojáci v Protektorátu měli na svých opascích „Gott mit uns“ - to mi připomíná jeden můj blízký. Má osmý křížek na krku, nikdy se nedal „ke komunistům“, ale církev opustil… Sovětští vojáci, kteří v květnových dnech před 61 lety přinášeli svobodu (či alespoň její zdání), měli na svých opascích pěticípou hvězdu. Ta potom v myslích mnohých zastínila na dlouho či dokonce definitivně hvězdu Betlémskou...

   Církev - mystické Tělo Kristovo, má mnoho údů, tvoří ale přitom jednotu. „Všichni za jednoho - jeden za všechny“ mělo být heslem Dumasových mušketýrů. Všichni máme duchovní prospěch z těch, kdo zpřítomňují svým životem Krista, a všichni musíme trpět za ty, kdo selhávají. Přijetí této odpovědnosti „za jiné“ je  pro nás obtížně přijatelné, příčí se naší přirozenosti. Ti všichni mimo církev dobře vědí, jak má pravý křesťan vypadat! A jen Bůh nám dává tu milost a sílu přijmout tuto životní filosofii nesení břemena a kříže – jeden za druhého. A je to jen tato optika, která umožňuje dobře a plodně pochopit a přijmout i 40 let komunismu u nás. Dokud to bude pro nás křesťany jen něco jako „přírodní katastrofa“, „soukolí dějin“ či důsledek „nešťastného místa“ v Evropě, máme malou šanci na novou evangelizaci. Když řekne kněz v homilii u sv. Bartoloměje - místa v Praze kdysi neblaze proslulého výslechy Státní bezpečnosti se vším utrpením a zlem -  „byla do doba bolestná, ale vedla k ozdravení církve“, je to hlas prorocký. Jeho přeslechnutí může mít  za následek, že minulý čas v tom výroku by vystřídal kondicionál. Jen radostné dárce miluje Bůh - a náš otec sv. František nás varuje, abychom se pro hříchy jiných nestali zasmušilými pokrytci.    

     Snažím se domyslet si, co by nám asi dnes řekl právě on, náš  otec sv. František. Jeho pokora byla nesmírná, jeho otevřenost a vstřícnost vůči všem jeho současníkům - bez výjimky - byla úžasná. Přijímal s láskou lidi bohaté i žebráky, vládce i lidi poddané, kněze a biskupy vzorné i ty, kdož jiným nebyli dost dobří, měl starost o spásu lupičů své doby. Oslněn a podmaněn láskou Syna Božího viděl bratra a sestru v každém člověku, ba v každém živém stvoření. Tak jako usiloval o smír mezi lidmi své doby, tak by jistě radil i nám. Myslím na bratra Františka Noska, jehož dvě životní výročí jsme si uplynulý rok připomínali. Ten žil už v době nám bližší, v době, o níž byla řeč v předchozích řádcích. Jeho prostota a skromnost politika, poslance a ministra jako služebníka všech je pro nás vzorem a povzbuzením. Získával si úctu a vážnost, ba lásku prostých lidí: venkovských členů hospodářských družstev, městských „kampeličkářů“, mladých na řadě míst naší země. Jeho mírná, nenásilná, ale mravně silná osobnost si získávala respekt i u politických protivníků. „Socan“ – „soudruh Remeš“ tak byl upřímně zarmoucen jeho předčasným skonem, a vydal svědectví, které má svou zvláštní váhu, neboť je uznáním ideového odpůrce. „Kapitalismus“ v chápání a skutcích Františka Noska byl plně v souladu s katolickým sociálním učením, byl realizovaným „ideálním nárokem na člověka“, který i v hospodářství a politice vidí především cestu ke spáse všech bližních (a tím k vlastní svatosti). „Noskův kapitalismus“ nezavdával pražádné příčiny k třídní zášti a nenávisti: vůči němu a církvi jím reprezentované už mohlo vznikat jen zlo iracionální povahy, „nenávist bez příčiny“, o níž ovšem náš Pán rovněž mluví.

     Mezi 1. a 2. (závěrečným) zasedáním Plenárního sněmu připravila komise č.1 podkladový dokument „Putování církve českými dějinami“. Jak oznámil Katolický týdeník před Sněmem, naši biskupové na  svém zasedání v nám blízkých Hejnicích rozhodli, že tento materiál sice bude pro účastníky sněmu k dispozici, ale nebude předmětem jednání. Důvodem byla malá shoda nad obsahem textu. My sami, katolíci, dokonce naši pastýři, tak dali najevo, že jsme a zůstáváme nesmířeni v pohledu na naše vlastní putování českými dějinami. Tady nejde o nějakou názorovou uniformitu, na dějiny tak rozporné, jako byly naše, vždy bude existovat názorová různice. Ale jakési základní dějinné poselství bychom měli být s to z našich dějin „vydolovat“; pokud to nedokážeme, oslabujeme tím naši schopnost formulovat dostatečně silnou vizi pro naše putování do budoucna. V tomto smyslu měla sněmovní komise historiků právem „č.1“!  A v tomto smyslu by měl být brán vážně závazek dále pracovat na tomto poli „smyslu českých dějin“ či na jejich „duchovním čtení“.

    Dokument, výstup z Plenárního sněmu byl přeložen do italštiny a je t.č. předmětem schvalovacího procesu ve Vatikánu. Je naděje, že schválen bude, a že po úpravách textu bude dán – v mateřském jazyce - k dispozici obci nás věřících. Sekretariát Plenárního sněmu oficiálně ukončil svou činnost a – pokud mohu soudit - v kostelech ustaly společné modlitby za Plenární sněm, včetně zmíněného sv. Bartoloměje, kde jinak celou dobu Šedé sestry sv. Františka  svědomitě dbaly na tuto modlitbu. „Denní modlitba za Plenární sněm“ byla dána spolu s Poselstvím biskupů k závěru Desetiletí duchovní obnovy. Měla jako zvláštní část tento dovětek určený zvláště nemocným a trpícím: „Své bolesti i slzy, své úzkosti i naděje, všechno těžké i požehnané, co patří k mému kříži, chci obětovat z celého srdce za církev, za Svatého otce, za naše biskupy, kněze a jáhny a za všechny služebníky církve a za dobré ovoce Plenárního sněmu církve v naší vlasti.“   

    Dobrý strom se pozná podle ovoce. Ovoce pro ty, kdo se podíleli na přípravě sněmu, kdož pak pracovali ve sněmovních komisích a zejména ti, jimž bylo dopřáno účastnit se obou zasedání Sněmu, se už jistě urodilo, a naše nově navázané známosti, vztahy a zkušenosti za to rozhodně stojí. Církev katolická jako celek na ovoce čeká. Naši biskupové slíbili všem, kdo se budou Denní modlitbu za sněm modlit, své požehnání. Věřím, a františkánům by taková víra měla být blízká, že toto požehnání stále trvá. Neustávejme v modlitbách. „Širší rodina“ české společnosti potřebuje naléhavě smíření. 

Lubomír Mlčoch OFS