Polczyk, Waldemar OFM

V Ankoně 6. máje 1224

 Drahý Leonarde, pokoj Tobě!

 S radostí se vždy znovu chápu péra, abych Ti inkoustem napsal aspoň pár řádek. Je nás, dokonalých, v Itálii a v jižní Francii stále méně. Lidé se hromadně vracejí do katolické církve. Zatímco ještě ne tak dávno nás, katary, vychvalovali a obdivovali se čistotě našeho života. A bylo nás zač obdivovat! Nikdy jsme nejedli maso a větší část roku jsme se postili. Pamatuješ na dny naší slávy? Když přicházeli naši představení, vzdávali jim úctu, padali před nimi na tvář a volali: „Požehnejte nám, dobří křesťané!“ A ti nás potom poučovali. Ach, s jakou pozorností jsme hltali jejich učení! Jak bylo přesvědčivé! Možná, drahý Leonarde, vycítíš z mého listu, že moje zapálení pro naši katarskou věc ochladlo. Budeš-li pozorně číst můj list, poznáš, proč k tomu došlo. Vraťme se však ke vzpomínkám na ony chvíle. Tehdy nám říkali, že Bůh je dobrý, že nikdy nemohl stvořit svět, který je zlý. Ten že stvořil ďábel a že všechno, co slouží uchování světa, jeho růstu a zlepšování, je ďábelským dílem. Zdůrazňovali, že dokonalý katar je zcela svobodný, tak jako je svobodný Bůh v nebi. Dokonalý nemá povinnosti vůči nikomu, a nikomu nemůže podléhat. Nikdo nemá vůči němu žádné právo, ani spravedlnost, neboť jediná spravedlnost je patřit k pravé víře.

 To nám dávalo pocit nikdy nepoznané volnosti a moci. Možnost dělat všechno, pocit, že jsme nad hříchem - to bylo úchvatné! Volnost smyslů, osvobození od moci, osvobození od zákona! Víš, stále ještě mám náš katarský šátek. Pamatuješ? Dostali jsme jej tenkrát, když jsme se stali dokonalými. Bylo nám objasněno - pamatuji, jako kdyby k tomu došlo teprve včera - že útěchu, naši katarskou svátost, můžeme dostat jen jednou za život. Bylo nám rovněž řečeno, že kdo ji přijal a zhřeší, nemůže ji dostat podruhé, a podle tohoto učení, které tehdy bylo i mým učením, určitě bude zavržen.  Toho, kdo už dostal rozhřešení a zhřešil, se tážou: „Chceš být zařazen do počtu vyznavačů, anebo i do počtu mučedníků?“ Zvolí-li prvé, musí pak spáchat sebevraždu, a pokud druhé, bude uškrcen šátkem. Naštěstí, jak to dnes vidím, všemohoucí Bůh se smiloval a nikdy jsem se nedostal do situace něčí likvidace. Drahý Leonarde, pamatuješ se, s jakou radostí a zalíbením jsme vytýkali kněžím jejich nemravnosti, a biskupům, že milují bohatství? A lidé se na nás dívali s údivem a říkali, že konečně se objevili praví nástupci apoštolů! Ba tlačili se jeden za druhým, aby nám políbili ruce a lem šatu. Přirozeně kněží protestovali, ale kdo by je tam poslouchal! Neměli žádnou autoritu. Ne jako my. Ne nadarmo se nazýváme kataři, to je čistí, a lidé přitakávali, že opravdu jsme právě takoví. Jak silně jsem tomu tehdy věřil!

 A přece se mi nestýská po oněch tak skvělých dnech. Proč? Vyzbroj se trpělivostí, a všechno pochopíš. Dnes vím, že všechno naše úsilí, léta předstírání, že jsme opravdu tak zbožní a svatí - to všechno vyznělo naprázdno, vinou anebo - jak se na to nyní dívám - díky těm, které jsem tehdy pokládal za otrhance v směšném černobílém oblečení. Jiní, kdo ví, zda nám nebyli ještě nebezpečnější, chodili v popelavých hadrech umbrijských pastýřů, přepásáni kusem provazu, vzadu s kapucí. Jejich zakladatel je opravdu neobvyklá postava. Setkání s ním změnilo můj život. Předtím jsem ho však celé jaro a léto pozoroval. Nejdříve jsem myslel, že se snad přidá k nám. Zřekl se všeho, on i jeho přívrženci (a je jich už dost). Živili se z práce vlastních rukou a z almužny. Dokonce jsem se začal obávat, zda nás neohrožuje, když si tak rychle získali velkou úctu u lidí. Jejich zakladatel František Bernardone mi tehdy dokonce připadal poněkud směšný. Představ si, že když za ním dav volal, že je svatý, ten naivka (jak jsem ho tenkrát viděl) ujišťoval všechny kolem sebe, že je velký hříšník. Tenkrát jsem pochopil, že se nehodí, aby byl jedním z nás.

 Mimochodem, vůdce těch druhých - jistý Španěl, příjmením Guzman, jménem, pokud si dobře pamatuji, Dominik, také tvrdil o sobě totéž. Pomysli si přece: mohli by za sebou přitáhnout venkov i celá města. Jaké bohatství by mohli získat, kdyby se jen začali přetvařovat tak, jak my to dokážeme a někdy děláme, a říkat: „Ale ne, kdeže, my ještě nejsme tak docela svatí“ atd. Naši přívrženci mi onehdy donesli, že ten František jednou řekl lidem: „Vy si myslíte, že já jsem takový zbožný. A zatím já jsem si v době velkého postu dával jídlo na sádle.“ Tenkrát jsem si pomyslel: „Co je to za naivku! Nedokázal využít svou popularitu a přízeň davu. Místo, aby využil úctu a autoritu, kterou si získal, veřejně - dovedeš si to představit? - nabádal lidi, aby měli úctu ke kněžím.“ Počkej, jakže to zdůvodňoval? Musím si vzpomenout… říkal (tenkrát jsem to pokládal za žvásty), že slaví eucharistii a svýma rukama nám podávají tělo Páně. Já už ani nevím, kdy jsem byl naposled v kostele na mši, zřejmě ještě někdy v mládí. Jako dospělý člověk jsem už určitě do kostela nechodil. Potom jsem se připojil k nám, dokonalým křesťanům, katarům.

 Mezitím jsme kvůli Františkovi ztratili vliv a téměř všechny stoupence v celém Piemontu a v Lombardii. A stejný úpadek nás zřejmě čeká v jižní Francii. Chátra, místo aby věřila nám, naslouchá hrstce nedoučených otrhanců v popelavých hadrech. Chtěl bych Ti však vyprávět o setkání s Františkem, které změnilo můj život. Právě to jeho povídání, jak jedl tučné jídlo v postě, mi vnuklo určitou myšlenku. Měl jsem příležitost setkat se s ním v Alexandrii. To je takové zapadlé hnízdo v Lombardii. Měli jsme tam hodně přívrženců, dokonce mezi urozenými lidmi, a všechno jsme ztratili kvůli Františkovi, kterého jsem tenkrát pokládal za naivku, jenž plácá nesmysly o lásce, a káže dokonce zvířatům. Podle něho všechno stvoření je dobré a máme za ně chválit Boha. Představuji si, jak se směješ, když čteš tyhle třesky-plesky. Pro mne však už ničím takovým nejsou.

 Jednou, když skončil kázání o pokání (měl bys vidět, s jakou pozorností mu naslouchali!), rozhodl jsem se, že ho budu sledovat. Nebylo to zase tak těžké. Ten naivka věřil všem. Každé svoje vystoupení začínal slovy: „Pokoj vám, dobří lidé!“ Ukázalo se, že nějaký kupec s látkami, který znal od dřívějška jeho otce, pobožnůstkář, co každou neděli chodil do kostela, a nám nikdy nedal ani groš - pozval toho Františka k sobě na oběd. Napadla mě tenkrát zvláštní myšlenka. Rozhodl jsem se, že se budu vydávat za žebráka a prosit o almužnu. Začal jsem naříkat: „Pro Boží smilování, pomozte chudému ubožákovi!“ Ukázalo se však, že můj skvělý nápad selhal. František, jenž právě ohryzával kapouna, vzal jedno stehno, položil je na skývu chleba a poručil, aby mi ji podali. „Už tě mám, ty naivní hlupáku!“ pomyslel jsem si, pyšný na svoji chytrost, která mi, jak si jistě pamatuješ, tolikrát dovolovala svádět tupce, že jsme opravdu chudí a střídmí – „jen se ohlédneš, naivko, a uvidíš, jaký si z tebe udělám posměch před lidmi. Odnaučím tě křížit cestu dokonalým a opravdovým křesťanům!“ Samozřejmě jsem rychle zeširoka poděkoval hospodáři i Františkovi, a spěšně jsem odešel se stehnem kapouna pečlivě ukrytým v rukávu.

 Druhý den František zase mluvil k lidem. Počkal jsem, až udělá přestávku, potom jsem vytáhl stehno a hlasitě jsem zvolal: „Podívejte se, jaký je doopravdy ten František, který tu řeční a kterého uctíváte jako svatého; podívejte se, tohle je maso, které mi včera dal. Sám také jedl kapouna.“ Myslel jsem, že ten naivní ubožák je vyřízen. Čekal jsem aplaus, projevy uznání a vděčnosti. Určitě nejeden by zatoužil přidat se k nám, a zvláště dát nám dost ze svého majetku. Jenže… zkoprněl jsem úžasem: lidé na mne začali vřískat a spílat mi jako někomu, kdo má v hlavě o kolečko víc. Až za chvíli mi došlo, co se stalo: v ruce jsem místo stehna z kapouna, které mi dal František, držel kus pečené ryby! Lidé kolem mne vřeštěli: „Tak co to je? Kapoun? Maso?“ Nezbylo mi nic jiného než dát jim za pravdu, protože to, co jsem držel v ruce, byla doopravdy ryba. Prožil jsem šok. Náhle mě popadl panický strach: uvědomil jsem si s hrůzou, že jsem Františkovi vydán na milost a nemilost. V té chvíli se jeho zbožňování davem dotýkalo hvězd. Na čele jsem pocítil ledový pot: stačilo by jeho jediné slovo, a lidé by mě roztrhali na kousky. Drahý Leonarde, nikdy v životě jsem neměl takový strach! Byl jsem si jistý, že mě František zničí. Vždyť my jsme byli tak bezohlední při kárání těch, kdo nás podráželi! Ach, jak mi hořely tváře! Už nevím, zda to nebylo víc ze strachu o vlastní kůži, nebo také ze studu, že jsem přede všemi poprosil Františka o odpuštění.

 To však ještě není konec. Jen co jsem vyznal svou vinu a poprosil o odpuštění, z ryby zase bylo stehno kapouna, z něhož stékalo sádlo. A František mi poradil, abych se do něj s chutí pustil.

 Tenkrát jsem udělal rozhodnutí, které bych Ti chtěl nyní předat. Nepřijdu za Tebou v Toulouse. Chci odejít ze sboru dokonalých. Vím, že mě za to asi budeš nenávidět. Nevylučuji, že vyšleš po mojí stopě úkladné vrahy. Nebojím se smrti. Vyzpovídal jsem se jednomu z Františkových stoupenců, Portugalci rodem z Lisabonu, jménem Antonínovi. Je to učený muž, ukázalo se, že je to doktor teologie, vysvětlil mi, v čem spočívá náš blud. Teď už chápu, že stvoření není zlé, ani není sídlem ďábla. Připomínám si slova Bible, která mi uvedl Antonín: „I viděl Bůh všechno, co stvořil, a bylo to velmi dobré.“

 Sbohem, Leonarde! Přec jen doufám, že mě nebudeš nenávidět.

 V smutku a bolesti nad svojí minulostí strávenou u katarů zůstávám přese všechno upřímně Ti oddaný

 Anselm.

Waldemar Polczyk OFM

 Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisana

 GLOS SW. FRANCISZKA 2/2006

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM