Mlčoch, Lubomír OFS

Je čas prázdnin a vrcholného vládnutí bratra Slunce, a trápím se s psaním: příspěvek do Poutníka na září, na čas začátku nového školního roku a léta babího, mi nějak nejde. Zpytuji svědomí a hledám „objektivní potíže“: třeba bych měl odpočívat, ostatně žhnoucí bratr Slunce myšlení příliš nesvědčí. Ale příčiny budou hlubší, ve stavu mysli. Potřebuji si udělat víc jasno v otázkách, které mne trápí, potřebuji víc světla – ač se ho zdá nadbytek, takže zatahuji všechny žaluzie. Mám za sebou několik rozhovorů do knížky, jejíž osnova je postavena na začátku 3. kapitoly knihy „Kazatel“, podle níž má „všechno svůj čas“ – mezi časností a věčností. A tak ovlivněn myšlenkami o tom, že veškeré dění pod nebem má svou určenou chvíli, se snažím porozumět souvislostem, které jinak – bez této moudrosti – lze pochopit jen stěží.  

     Je sv. Bonaventury, učitele církve a „druhého největšího“ teologa středověku. Říci, že je „pýchou františkánů“ je ovšem už contradictio in adjecto – tedy protimluv. Je tento pařížský Mistr Sorbonny také jeden z těch, jejichž vstup do řádu bratří menších ještě „není pravá radost“? („O pravé a dokonalé radosti“ sv. Františka). Včera jsme si my Češi připomínali blahoslaveného Hroznatu, mučedníka, jenž L.P. 1217 zemřel „při hájení práv svých řeholních fundací“. Téhož L.P. 1217 vysílá náš otec sv. František první menší bratry z Itálie do různých evropských zemí s tak překvapivě novou a svěží moudrostí následování Pána, podle níž „hájení vlastnických práv“ řádu má být podřízeno duchu chudoby. Běžel tedy tehdy v Itálii a v Čechách „jiný čas“ – anebo snad byla „jiná chvíle pod nebem“ pro už v té době jedno století trvající řád premonstrátský – a docela „jiný čas“ pro rodící se františkánské hnutí?      

     Svátek blahoslaveného Hroznaty českých katolíků je každoročně státním svátkem Francouzů, jímž se připomíná „dobytí Bastily“ a začátek Velké francouzské revoluce. Ta zahájila zcela novou éru ve vztazích církve a státu, na jejímž konci je ve Francii už sto let trvající úplná odluka církve od státu a „postátnění“ veškerého církevního majetku. „Dobytí Bastily“ zahájilo „čas zabíjení“ – ale skutečnost, že se slaví ještě celá další staletí, svědčí o tom, že přišel i „čas léčení“, a myšlenky „svobody, rovnosti a bratrství“ se ve společnosti posunuly dále – od neutěšeného života podvyživených a zedřených feudálních nevolníků. A tak při zvucích Marseillaisy stojíme na zahradě francouzského velvyslanectví v pozoru – biskup – dominikán, kněz – jezuita, bratr sekulární františkán…

    Má červnová úvaha z Poutníka o potřebě usmíření v širší rodině české společnosti dostává v bezvýchodnosti českého povolebního patu příchuť přísloví o „provaze v domě oběšencově“. A světe div se: z politické „levice“ přichází výtka vůči jediné politické straně, která se výslovně chce hlásit ke křesťanství, že zapomíná na svou „katolickou sociální nauku“. Dvouměsíčník „Listy“ – kdysi založený v Římě reformním komunistou Pavlem Pelikánem odčiňujícím své „hříchy mládí“ – mne žádá o článek „co je to katolická sociální nauka?“ (Mimochodem: „Listy“ zápasí o svou čtenářskou obec a ekonomické přežití již několik let.) 

A tak se pokouším vykopávat hodně hluboko zakopanou hřivnu katolické sociální nauky pro již několik generací „radikálně odloučených bratří“, kteří se také svého času domnívali, že „čas zabíjení“ je nevyhnutelnou daní za příchod času „léčení“ (?).

     „Studená válka“ na domácí politické scéně je doprovázena skutečnou válkou v zemích drahých třem světovým monoteistickým náboženstvím. V Izraeli a Libanonu znovu nastává „čas zabíjení“ a „čas léčení“ je v nedohlednu. Všichni v zúčastněném konfliktu se považují za potomky Abrahámovy… Přitom východisko z bezvýchodnosti je tak prosté: stačí, aby všichni potomci Abrahámovi pokorně přijali jednoho z jeho synů, Syna člověka a Syna Božího.  Potomci Izraelovi a „potomci“ Proroka Mohameda by museli Krista „konečně přijmout“, my, kteří se ke Kristu hlásíme, jej potřebujeme znovu – a opravdověji – přijmout.

    Jak říká náš Otec sv. František, je třeba začít znovu, dosud jsme nic nevykonali. Jsme zase „na začátku školního roku“ v celoživotní škole života. „Nové město“, měsíčník hnutí Fokoláre, má svou pravidelnou vnitřní přílohu, jeden list na vystřižení a „založení“ - nikoli „do šuplete, ale pro „celoživotní vzdělávání dospělých“ – ze světa vědy tzv. andragogiky. (peda-gogika=výchova dětí, andra-gogika=výchova dospělých(mužů)- pozn. red.) List má název „Škola ABBA“. ABBA, je náš nebeský Otec, a my všichni jsme jeho synové. Univerzální bratrství našeho Otce sv. Františka je jen jiným pojmenováním tohoto našeho společného vztahu k Bohu-Hospodinu. Jde jen o jednu Moudrost, která „učí mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti a statečnosti“, a proto není nad ni „v lidském životě nic užitečnějšího“ (první čtení z knihy Moudrosti v den svátku sv. Bonaventury). Příloha ABBA na letošní prázdniny je „O pokoře“. „Teologie jednoty“ Kláry Lubichové – naší „sestry Kláry“, která v hrůzách II. světové války započala velké dílo, rašení „nové ratolesti“ na vinné révě Kristově, je základem pro politické „Hnutí jednoty“ stejně jako pro novou „ekonomii společenství“.       

     Naše křesťanská civilizace, a my všichni, kteří se k ní hlásíme a za niž jsme odpovědni, jsme pořád na začátku a dosud jsme nic nevykonali. Naše ochota přijímat jako bratry všechny naše bližní bez výjimky je dosud slaboučká a má mnoho „výjimek“, které si dovedeme sami pro sebe zdůvodňovat s velkou vynalézavostí. „Doma“ se to týká i někdy našich nejbližších, v sousedství a na pracovištích všech těch jiných, divných, protivných a ve veřejném a politickém životě nepřijatelných ideových odpůrců a jejich „nemožných“ stran. „Venku“, v mezinárodním společenství, pak jde o všechna zneužití ekonomické převahy, selhání sociální a lidské solidarity a o „řešení“ konfliktů arogancí vojenské síly a mocenské dominance. Ani už často nevíme, jakého jsme ducha: jakoby „nejlepší nepřítel“ byl ten „studený“. Tím vším zatemňujeme obraz Krista a tím vším znesnadňujeme jeho přijetí do srdcí našich bližních: manželů (manželek), dětí, sousedů, spolupracovníků, komunistů, mohamedánů i židů.       

    Dnes – stejně jako v době Františkově – rozumí „znamením času“ spíše minority či dokonce jen malá společenství, vedená prorockým hlasem. Ale i tady nám dává sv. František dobrý příklad: své chápání času učí ostatní svým vlastním životem spíše než jeho „kázáním“. A jeho „škola stále nových začátků“ se sebou samým je postavena na zkušenosti, kterou znala již antika: „exempla trahunt“-příklady táhnou. Co tedy máme dělat, bratři a sestry? Následovat Pána a jeho služebníka Františka. Na moudrost mnoha teologů sedá prach, a Pravdy Kristova evangelia – i jejich „nové“ Františkovo podání – však zůstávají. Kolik „fundací“ zaštiťujících duchovní působení po materiální a finanční stránce – ve všech řádech – zaniklo beze stopy. Spirituality však přetrvávají – jsou-li věrny svým duchovním zakladatelům. Křižácké vojenské výpravy středověku mají své nezadatelné místo v dějepisných análech: ale je otázka, co z nich přetrvalo. Františkovy misie k mohamedánům zůstávají přes všechna zdání bezvýchodnosti dnešní situace v Palestině nitkou naděje. Radujme se: vždyť Pán nám dává čas a příležitost začínat vždy znovu, a právě v tom nacházet tu pravou radost. Gaudeamus igitur: radujme se, dokud jsme mladí, ochotní a připravení „k zápisu do nového školního roku“ práce na sobě.

    V září by naši vnoučci Jirka a Ondra mohli k zápisu do mateřské školky, kam už chodil jejich táta, ale jejich maminka s nimi ještě chce zůstat doma. Dědeček by zase „podle zákona“ už mohl do penze, ale má pocit, že mu „čas mlčet“ na fakultě ještě nenastal a pokud (jde o církev - tam se podle našeho zvěčnělého bratra a poté otce MUDr. Františka Mališe, DrSc.- do penze neodchází – čas odpočívat bude na věčnosti). Babička ani odpočívat neumí – snad jedině v alotriích a škádlení vnoučků. A oni už na tu radost s babičkou čekají: „Já věděl, že to přijde!“ říká pacholík Jirka. Mějme důvěru dětí, že radost s láskou vždycky přijde!

Lubomír Mlčoch OFS