Vetralli, Tecle OFM

Slovo chudoba nás v našem obecném myšlení a cítění spontánně vede do světa zříkání a zbavování, anebo nachází útočiště ve světě poezie a idealizace. Je spíše cenou, kterou je třeba zaplatit, než dobrem, které máme získat či těšit se jím, spíše obětí než radostí. Vyvstává otázka: stojí chudoba za to, abychom si ji zvolili?

Ježíšovo poselství nás vede k tomu, abychom dali kladnou odpověď na tuto otázku, abychom se však snažili podstoupit cestu k pochopení smyslu této chudoby, kterou Ježíš vyvolil pro sebe a předložil ji svým učedníkům.

První dojem, který máme, když čteme Bibli, je, že spíše než o chudobě se tu mluví o chudých, tj. o lidech vyznačujících se zvláštním vztahem k Bohu, k ostatním lidem a ke světu. Nenacházíme popis a kvantitativní klasifikaci chudoby. Chudoba je způsob myšlení a života konkrétních lidí, kteří jsou chudí, a na chudé se soustřeďuje Boží pozornost. Mimo tuto perspektivu chudoba zůstává snášenou tíží – my chceme uvažovat jen o onom pozitivním hledisku chudoby, a ne o místech, v nichž je chudoba předkládána jako situace nedostatku a nouze, často vykládané jako plod Božího soudu a trestu.

 

 

Pokladem je království

K pochopení evangelního výkladu je nezbytné především objasnit, že nalezeným pokladem je Boží království. Chudoba se stává pokladem, jen když se shoduje s královstvím, když opuštení toho, co vlastním, neznamená žádnou těžkost a nepředstavuje překážku či zpomalení v prožívání existence království, když radost z království není zakalena žalem nad ztrátou. Chudoba se stává pokladem pro člověka, který týmž aktem nachází a opouští.

Že téma království stojí ve středu Matoušovy pozornosti, je zřejmé ze souvislosti dvou malých podobenství o pokladu a perle. Celá kapitola 13 je totiž výkladem tajemství království v podobenstvích. Tak jako ostatní, podobenství o pokladu a o perle jsou uvedena stereotypní formulací: Nebeské království je podobné…, a hrdinou je vždy člověk, který najde. Rovněž epizoda o bohatém mladíkovi (Mt 19,16-30) se nachází v souvislosti ohlašování království. Bezprostředně před touto epizodou je království přislíbeno těm, kdo jsou jako děti (Mt 9,14), a hned po odpovědi Petrovi Ježíš vyslovuje jiné podobenství o království (o dělnících poslední hodiny: Mt 20,1-16). To, co mladík hledá, je věčný život, a odměna, kterou mu Ježíš nabízí, je poklad v nebi; to, co je v sázce, je vejít do nebeského království.

Smyslem chudoby je tedy zkušenost Božího království.

 

 

Pokladem je nalezení perly (Mt 13,44-46)

Dvě stručná podobenství, která uvádí jen Matouš, podávají představu o situaci chudého, představovaného šťastným člověkem, jenž se nepředvídaně setká s velkým štěstím. Důraz obou malých vyprávění je položen na osobu: člověka, jenž nehledá nic vzácného, náhodou však nalezne předmět, který je pro něho nezaslouženým darem.

Nějaký člověk nalezne poklad ukrytý v poli. Vyprávění se soustředěno na jeho bezprostřední reakci a radikální rozhodnutí: nález vyvolá radost, a tím splnění úsilí a základní potřeby jeho života. Radost je vyjádřena zájmem, který vylučuje každou nerozhodnost a nenechává místo pro vypočítavost, neboť nyní celý život je soustředěn na to, co nalezl. Nepočítá, jakou by mohl mít hodnostu nalezený poklad a co by si musel odříci, aby ho získal. To, co nalezl, má cenu jako všechno, co má, a proto prodá všechno: to je protihodnota za nalezený poklad. Pro chudobu nejsou míry: Boží království má cenu a nahradí všechno, co člověk vlastní, a to, co vlastní, má cenu natolik, jak je moudře využito k zajištění pokladu, kterým je Boží království. Ponechat si něco znamená znehodnotit to, co bylo nalezeno.

Stejné je chování člověka, jenž nalezl perlu. Matouš zdůrazňuje, že nejde o jednu z mnoha vzácných perel, ale o jednu ve významu jedinou (nejde o člen, ale o číslovku). Jedinečnost perly opravňuje její výměnu za všechen majetek: jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. Rovněž v tomto případě žádné počítání, aby uchoval něco z toho, co má.

Poklad a perla zůstanou jediným vlastnictvím. Chudý je šťastný člověk, který se raduje z toho, co nalezl, bez lítosti nad tím, co opustil.

Tento postoj nachází souvislosti v Matoušově evangeliu, především v horském kázání: shromažďujte si poklady v nebi…; kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,19-21); nemůžete sloužit Bohu i mamonu (Mt 6,24); nedělejte si starosti…; nejprve hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno (Mt 6,25-34).

Je zajímavé připomenout, že v dějinách výkladu tohoto Matoušova úryvku bylo mnoho různých zdůraznění: poklad a perla jsou Ježíš Kristus, anebo milost a spása; byla zdůrazňována převaha radosti nad zřeknutím, avšak skutečné zřeknutí se majetku se dostalo na druhé místo; jen svatí, kteří spojují evangelium s životem, položili skutečnou a úplnou chudobu na prvé místo. Evangelium nemluvilo o ostatních, ale o nich a pro ně.

 

 

Ztracený poklad: bohatý mladík (Mt 19,16-30)

Epizodu o bohatém mladíkovi uvádějí všechna tři synoptická evangelia, a to s řadou podrobností: to ukazuje na význam, jaký má epizoda sama o sobě. V Matoušově evangeliu pak je přioděna zvláštním zabarvením: zdá se, že je protikladem obou podobenství o pokladu a o perle: Ježíš vyzývá mladíka, aby prodal všechno, a tak měl poklad v nebi; jeho slova padají do prázdna; jako důsledek se proti radosti toho, kdo nalezl poklad, staví zármutek bohatého mladíka, který se nezřekl svého majetku.

Také v této epizodě je vyprávění soustředěno na osoby. Bohatý mladík se obrací na Ježíše s dobrými předsevzetími: ptá se, co dobrého má udělat, aby dosáhl věčného života. Je na správné cestě, vždy zachovával přikázání, chce však udělat víc. Ježíš zjišťuje, že něco mu chybí a navrhuje mu plnější cestu či cestu dokonalosti: chceš-li být dokonalý (Mk a Lk mluví o tom, že mu ještě něco chybí). V horském kázání již Ježíš předložil vzor dokonalosti: Milujte své nepřátele…; buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,43-48). Nyní je dokonalost vyjádřena radikálním rozhodnutím pro království: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě (Mt 19,21). To, co Ježíš předkládá, je ohnisko dokonalosti a její zkušební kámen. Zde se hraje o dokonalost a v důsledku o věčný život, který mladík hledá. V tomto případě však vstupuje do hry porovnávání a počítání, a více váží to, co se opouští, než co se nalézá. Také v tomto případě Ježíš nepředkládá ani nepřipouští ekvilibristiku či kompromisy. Jeho návrh je: abys nalezl všechno, opusť všechno. Obtíž stojící v cestě představuje bohatství, které při rozhodování převáží. Zármutek mladíka, který vzdává nabídku na poklad v nebi, je už komentářem k epizodě.

Zasahují však další účastníci rozhovoru, učedníci, kteří už všechno opustili. Zajímavý je seznam toho, co opustili, aby následovali Ježíše: nejen bohatství, ale také každé jiné pouto: domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti: je to úplné přilnutí k Ježíši, efektivní a afektivní: nemají už nic vlastního. Tímto způsobem nacházejí to, co hledal bohatý mladík: věčný život. Věci opuštěné pro následování Krista nebyly špatné, ani se jimi nestaly kvůli následování: nabyly svou pravou hodnotu a legitimní účel. Proto náhrada už v tomto životě bude spočívat v novém vztahu k nim, který bude vztahem svobody (stokrát víc).

Jak vysvětlit rozdíl mezi bohatým mladíkem a učedníky? Bohatý jen těžko vejde do nebeského království: chudoba nemá smysl a nelze ji žít na základě lidských zásad: u lidí je to nemožné; je možná jen tomu, kdo má zkušenost s Bohem, neboť jen u Boha je možné všechno. Chudoba není projektem zříkání, ale Božím darem. Proto je nedělitelná a totální: nedá se dělit. Pro všechno se opouští všechno.

Jasné je ústřední pojetí vyjádřené evangelistou: jde o základní protiklad mezi sobeckým vlastnictvím bohatství a Božím královstvím. Svatí se stali nejlepšími vykladateli.

 

 

Ježíš – první chudý

Chudoba by neměla význam, kdyby neměla svůj prvotní vztah k člověku Ježíši. Ježíš je nejen mesiášem chudých, ale sám je chudý. Hymnus prvotní církve uvedený Pavlem shrnuje Kristovo dílo jako cestu chudoby: Ježíš se zřekl své božské přirozenosti, aby se stal služebníkem, až k ponížení ukřižování (srov. Flp 2,5-8). Je pronásledovaným a trpícím služebníkem (Iz 42,1-4; 50,4-6; 53,1-12), poníženým chudým (Žl 11/21); 41/40), pokorně a skromně jede na oslu (Zach 9,9).

Chudobou se vyznačuje jeho život už od narození: narodí se ve stáji (Lk 2,4-7), v chudobě žije v Nazaretu (Mt 13,55), je známý jako tesař (Mk 6,3), nemá, kam by hlavu položil (Mt 8,20 par), odmítá zabývat se záležitostmi týkajícími se peněz (Lk 12,13-15), je pravý chudý, tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29), umírá zbaven všeho svého šatu (Mk 15,24 par), když poroučí Bohu svého ducha (Lk 23,46).

 

 

Duch chudého

1. Anawim

V situaci opuštěnosti náboženské, politické a společenské se vynořuje skrze proroky poselství o zbytku Izraele (Iz 4,3; 6,13), věrného Hospodinu, který bude lidem pokorným a chudým (Sof 3,11-13); jeho chudoba vede k hledání Boha ve víře, a projevuje se odevzdaností Bohu v pokoře (Sof 2,3); tomuto lidu je vyhrazena naděje na budoucí spásu (Iz 49,13; 61,1-2). Chudí se stanou zbožnými (Iz 57,15; 66,1-2).

Odtud vyrůstá neustávající modlitba chudého a péče, kterou mu Bůh projevuje, bohatě dosvědčované v žalmech. Právě řečtí překladatelé přednostně vyjadřují povahu chudého tím, že za anaw užívají řecký výraz znamenající tichý.

 

 

2. Maria

Opravdovým vtělením chudého-anaw je Maria: ve svém Magnificat (Lk 1, 47-55) opěvuje Boží milosrdenství, které shlédlo na chudobu své služebnice: služebnice Maria je nazírána na pozadí Krista-služebníka (srov. Flp 2,7-8); chudoba jejího panenství se proměnila v božské panenství (Lk 1,34-38; 46-55): tak Maria sdílí s Ježíšem chvíle, v nichž chudoba je vyjádřena nejzřetelnějším způsobem (Betlém – Nazaret – Kalvárie).

 

 

3. Blahoslavenství chudých

Protože si ji Ježíš vyvolil, neudivuje, že pro toho, kdo ho následuje, stává se chudoba blahoslavenstvím a ne pouhým zřeknutím. Není těžké pochopit blahoslavenství chudoby, máme-li před očima postavu chudého vykreslenou proroky a žalmy.

Luláš a Matouš, kteří uvádějí dvě různá blahoslavenství, zdůrazňují dvě odlišná hlediska blahoslavenství chudoby. Podle Lukáše Ježíš blahoslavenými a šťastnými prohlašuje chudé všedního života, kteří trpí hladem a jsou pronásledováni (Lk 6,20-22); ti jsou postaveni proti boháčům, smějícím se, chváleným, na které se obracejí jeho běda (Lk 6,24-26); tyto dvě protikladné kategorie jsou zosobněny chudým Lazarem a poživačným boháčem (Lk L6,19-31); jejich osud v budoucím životě odůvodňuje blahoslavenství prvých a běda obracející se na druhé; k chudým je poslán Ježíš jako Mesiáš (Lk 4,18; 7,22), jim platí pozvání na eschatologickou hostinu (Lk 14,21-23).

Matoušova blahoslavenství se naproti tomu obrací k chudým v duchu, to znamená tichým, plačícím a žíznícím po spravedlnosti (Mt 5,3-6); oni jsou ti praví anawim, označení charakteristikou Ježíše, jenž je tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29).

 

 

Život chudého

Pravý chudý převádí chudobu svého ducha do důsledného způsobu života. Ježíš si zvolil pro sebe reálnou situaci chudých, předepsal učedníkům všechno opustit a misionářům nebrat si nic s sebou (Mk 6,8-9 par). Prvotní křesťanské společenství v ideálním Lukášově popisu ve Skutcích apoštolů se vyznačuje modlitbou, nasloucháním slovu a úplným sdílením majetku (Sk 2,44-47): Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval (Sk 4,32-35). Ne náhodou svědectví o účinnosti hlásání vzkříšení předchází a následuje svědectví o sdílení majetku.

V evangelním poselství chudý není pouze ten, kdo všechno opustil, jako spíše ten, kdo nalezl poklad, totiž Boží království.

Tecle Vetralli OFM

VITA MINORUM 3-4/2002

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM