Polczyk, Waldemar OFM

 Assisi 30. srpna 1227

 Můj drahý spolubratře v biskupském úřadě Tomáši!

 Laudetur Jesus Christus!

 Stále ještě uchovávám v milé vzpomínce návštěvu v městě, v němž jsi pastýřem Kristova ovčince. Od doby, kdy se František velice zasloužil o zkrocení onoho strašného vlka, Gubbio se vrací k někdejšímu lesku. Přiznám se Ti, můj ctihodný bratře Tomáši, že jsem nevěřil, co mi říkali o tom vlkovi, jenž pustošil Tvoje biskupské sídlo a Tvoji diecézi. Když jsem však spatřil tu bestii, byl jsem opravdu šťastný, že ji Boží muž zkrotil, vždyť byla tak strašně velká. Velice jsem se také vzrušil, když jsem viděl, jak lidé v Gubbio, věrni úmluvě, kterou s tím vlkem kvůli Františkovi uzavřeli – krmili ho a on tak klidně chodil ulicemi města. Byl to velmi příkladný pohled. Věřím také, že lidé toho vlka upřímně oplakávali, že byl pro ně připomínkou dobroty a zbožnosti Božího muže.

 Musím se Ti vyznat, můj velebný bratře Tomáši, že poslední doba byla pro mne plná trápení a duchovní bolesti. Jejich příčinou byl assiský syndik Theobald. Představ si, můj ctihodný bratře, že se odvážil vztáhnout dravou ruku na majetek církve. A měl i tu drzost tvrdit, jako bych na něj neměl právo, neboť můj ctihodný předchůdce Guido – ať odpočívá v Pánu! – se ho zřekl ve prospěch města. Avšak syndik nepředložil žádné dokumenty na podporu té vyložené lži, protože také neexistovaly. Věř mi, můj ctihodný bratře, že jsem se nejdříve pokoušel z křesťanského milosrdenství přimět jej, aby odstoupil od svých nehorázných nároků a nevyvolával Bohu se ošklivící vášně. Ten však za žádnou cenu nechtěl ustoupit. Jsem si jistý, můj nejdůstojnější bratře, že sdílíš moje rozhořčení k syndikovi. Když ten však tvrdošíjně setrval ve své ďábelské zatvrzelosti, potom jsem ho na obranu práv církve musel, ač nerad, exkomunikovat. Počítal jsem, že aspoň tímto způsobem ho pohnu, aby zanechal sporu a vrátil se ke křesťanské poslušnosti.

 Jak jsem však byl naivní! Teď i syndik, rozzuřený a ovládán vztekem nenávisti přímo ďábelské, přísně zakázal, aby mi nikdo nic neprodával ani nic ode mne nekupoval a ani se mnou neuzavíral jakékoli dohody. Až takovou nenávist ke mně pojal, můj ctihodný bratře! Kdo by vypsal všechna ta různá utrpení a bolesti, které jsem musel vytrpět! Olivy a pšenice hnily v mých sýpkách, neboť kupci ze strachu z pomsty syndikových pacholků nic ode mne nekupovali. Báli se, aby syndikovi sluhové nezapálili jejich sklady. Došlo k tomu, že pro chléb, sýr, víno a maso jsem musel posílat do Perugie!

 Boží muž František už byl tehdy hodně nemocný. Můj sekretář Alfréd mi opakoval, co říkal František na téma mého sporu se syndikem Theobaldem. Říkal mi tedy Alfréd, že František pociťoval s námi lítost, a to především proto, že žádný světský člověk se nesnažil, aby mezi námi zjednal opět pokoj a shodu. Podle Alfréda říkal František svým bratřím: „Je to velká hanba pro nás, Boží služebníky, že biskup se nenávidí se syndikem v takové míře, a nikdo se nestará o zjednání pokoje a shody.“ Vyznám se Ti tajně, můj ctihodný bratře, že jsem se trochu na Františka hněval, když se nepostavil rozhodně na moji stranu proti Theobaldovi.

 Brzy nato syndik v doprovodu šlechetně urozených z města přibyl do mého paláce s nijak neskrývaným odporem, že na prosbu Františka, kterého si ctil a vážil podobně jako já, musel přijít do místa, které tak nenáviděl. Krátce po jeho příchodu, když jsme se už všichni shromáždili na nádvoří biskupského paláce, přišli i dva z Františkových menších bratří a jeden z nich řekl: „František složil v době své nemoci Sluneční píseň ke cti Boha a pro dobrý příklad bližnímu. Prosím vás, abyste ji ráčili zbožně vyslechnout.“ A tak začali zpívat onu slavnou „Sluneční píseň“, o níž jsi možná i Ty slyšel, můj ctihodný, drahý bratře. Ukázalo se však, že František k ní připojil další sloku. Ještě dnes slyším bratry, jak zpívali: „Buď veleben, můj Pane, kdo pro tvou lásku odpouštějí a snášejí nemoci a soužení. Blažení ti, kdo je snášejí v pokoji, neboť od tebe, Nejvyšší, dostanou korunu!“

 To, co se dělo potom, bylo tak neuvěřitelné, že kdybych nebyl očitým svědkem a účastníkem této události, nikdy bych neuvěřil, kdyby mi o ní vypravovali. Musel bys vidět, ctihodný bratře, ony bratry v jejich hábitech, které byly pastýřským pláštěm, převázaným prostým konopným provazem, s kapucí, která by je chránila proti dešti, jak, s dlaněmi složenými do rukávů hábitu, se zdálo, že zpívají andělskými hlasy. A jejich zpěv jakoby byl nesen nadlidskou silou, pronikal do srdce a nutil jakousi mohutnou silou, která však byla plná sladkosti a mírnosti, jaké žádný člověk není schopen. Vyznám se, bratře, bez zahanbení, že se mi něco sevřelo v hrdle a do očí se mi tlačily slzy, když jsem ta slova slyšel. Pocítil jsem nějaký vnitřní pokoj, a majetky, který syndik Theobald chtěl uchvátit, náhle se mi nezdály tak důležité - anebo vůbec ne.

 Totiž syndik Theobald, kterého jsem znal jako muže prudkého a neochotného k mírnosti, hned vstal a se sepjatýma rukama, jak se to dělá při čtení evangelia, pln živé zbožnosti, a jako by to bylo málo, celý v slzách, poslouchal pozorně „Píseň“. Musíš vědět, že on si velmi vážil a ctil sv. Františka jako vůbec všichni obyvatelé Assisi bez výjimky. Když dozněla píseň, Theobald vstal a řekl přede všemi shromážděnými: „Chtěl bych se vám s celou upřímností vyznat, že jsem ochoten odpustit ze srdce nejen panu biskupovi, který je mým pánem, ale i tomu, kdo by mi zabil bratra nebo syna.“ A to řekl tentýž Theobald, jenž mě nenazýval „panem biskupem“, ale „nafoukaným lakomcem“, tentýž Theobald, který se veřejně zařekl, že mi nedá ani píď země. Musím se Ti však vyznat, můj ctihodný Tomáši, že i mně začalo něco svírat hrdlo. Zvláště když mi Theobald padl k nohám a řekl mi: „Pro lásku našeho Pána Ježíše Krista a jeho služebníka Františka jsem ti ochoten dát náhradu, jakou jen budeš chtít.“

 Doopravdy jsem nevěděl, co odpovědět. Náhle jsem pocítil nesmírné pochybnosti o exkomunikaci, kterou jsem uvalil. Také něco jako lítost a ovšem, nakonec to přiznám: i výčitky svědomí, že jsem chybil, když jsem se nejdříve nepokusil promluvit si s ním. A po chvíli, sám nevím jak, jakou silou veden, vzal jsem Theobalda za ramena a odpověděl jsem mu: „Vzhledem k úřadu, který zastávám, mám být pokorný. Žel, mám povahu náchylnou k hněvu. Prosím tě, abys mi odpustil!“ Potom, třebaže se předtím zdálo, že nic nezasype propast hněvu a nenávisti planoucí mezi námi, padli jsme si do náruče a velmi srdečně jsme se políbili. Od té chvíle zavládla mezi námi láska a shoda. Theobald mi dokonce chtěl nahradit utrpěné ztráty, ale na to jsem nepřistoupil. Na mou radu věnoval Theobald tyto peníze špitálu malomocných, kde kdysi posluhoval blahoslavený muž František.

 Nějaký čas potom, už po smrti svatého muže, při jeho procesu svatořečení, bratři Rufin a Lev vypověděli pod přísahou, že byli velmi udiveni tímto naším smířením, o němž už všichni pochybovali, neboť se plně uskutečnilo to, co František doslovně předpověděl vzhledem k pokoji a smíření mezi námi dvěma. Řekli také, že všichni svědci oné scény, kteří slyšeli naše slova, uznali to za velký div, který ostatně připsali zásluhám sv. Františka, totiž že Pán se tak rychle dotknul srdcí nás dvou, kdysi zarputilých protivníků, takže my dva, nemyslíce už na urážky, vrátili jsme se z Boží milosti k upřímné shodě po tak velkém pohoršení. Nakonec dodali ještě jednu věc: že ti dva, kteří žili s Františkem téměř od začátku, kdy začal dělat pokání, dosvědčili, že kdykoli Boží muž něco předpověděl: „To či tamto se stane tím nebo oním způsobem“, také se neodvolatelně stalo. A také říkali, že na vlastní oči viděli tolik příkladů, že by mohli dlouho o tom vyprávět.

 Tolik jsem Ti chtěl napsat, můj ctihodný bratře. Měl jsem radost z toho, co jsi mi Ty napsal, totiž že Menší bratři se chtějí usadit v Gubbio. Díky tomu nezanikne památka zázraku s vlkem, který ve Tvém městě uskutečnil Boží muž František. Snad se mi s Boží pomocí podaří navštívit Tě v Gubbio.

 Tvůj bratr Hugo

Waldemar Polczyk OFM

Glos sw. Franciszka 4/06

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM