Dohnal, Jan M. Vianney OFM

Mdr 3,1-9

 

Mt 5,1-12

Když jsem minulou středu dostal zprávu, že si Pán povolal našeho otce Jaroslava na věčnost, cítil jsem jakousi úlevu. Vždyť již od pondělního rána byl vykročený k tomuto definitivnímu setkání se s Kristem, naším Pánem a Spasitelem. A nyní již spočinul v Jeho náruči. Co víc si můžeme přát, než abychom i my jednou takto spočinuli. Už ne jen ve víře a naději, ale v jistotě lásky, která proniká celou věčností. Nyní však máme před sebou rakev s naším mrtvým bratrem a chceme se s ním křesťansky rozloučit. Ve své podstatě to znamená, že necháváme znít Boží slovo. A tak nám z knihy Moudrosti znělo, že“ „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce…“ A taky, že: „Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu. Kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce…“ A nám všem je naprosto jasné, že těmito slovy se Bůh sám zaručuje, a zároveň nás ujišťuje, že život každého z nás se dovršuje právě až po překročení té často obávané hranice smrti. Boží slovo však zde není jen konstatováním, ale i výzvou, která nám dává motivaci a smysl života. V této křesťanské naději se pak taky loučíme i s naším bratrem Jaroslavem. S naším Jarouškem.

Již po prvních informacích, že o. Jaroslav umírá, jsem si začal vybavovat různé okamžiky, jak jsem ho ve vzájemných setkáních poznával. Vzpomínám zvláště na jeden večer z doby, kdy jsem ještě působil v Moravské Třebové a o. Jaroslav tam několik týdnů vypomáhal. Seděli jsme a povídali. Přes svoji tichost a plachost se Jaroslav nechal vyprovokovat a rozpovídal se o svém životě. Zvláště s velikým vnitřním pohnutím vyprávěl, jak ve svých 39 letech hledal cestičku ke kněžství. Bylo to počátkem roku 1968. Tento letopočet nám mnoho napovídá. Rozhodl se pro cestu do zahraničí, a úmysl se již nevrátit, měl být jen jeho tajemstvím. Když se však loučil s maminkou, padli si do náruče a plakali, protože ona svým mateřským citem četla jeho srdce, a dala mu na cestu i do života své požehnání. Jaroslav se pak skutečně dostal až do Říma. Byl přijat do české koleje v Nepomucenu a začal studovat teologii na Lateránské univerzitě. Vůbec to neměl jednoduché. Slyšel jsem, jak celé Nepomucenum spolu s ním prožívalo jednotlivé zkoušky. V roce 1973 pak mohl být vysvěcen na kněze. Jeho touha však jde stále dál. Vidí svatého Františka a možnost vstoupit do františkánského řádu. V následujícím roce je skutečně na La Verně přijat do františkánské rodiny a i po ukončení noviciátu zůstává na této posvátné hoře ve službě v zákristii. Od roku 1980 až do roku 1992, než se směl vrátit do vlasti, působil jako kaplan v nemocnici v Livorně. Mezi nemocnými se cítil jako doma. Nemocné, chudé a opuštěné si pak uměl najít i zde v Praze a všude, kam přišel. Jeho schopnost naslouchat byla mimořádná. I se svojí přirozenou touhou po skrytosti však byl nepřehlédnutelný. Zvláště když v hábitu a s rádionkou na hlavě pomalu kráčel ulicemi města, a pak třeba několik minut s blaženým výrazem ve tváři nepohnutě sledoval holoubka, který kousek před ním na zemi něco zobal. To se pak zastavovali i mnozí další, co jinak byli ve spěchu, aby zachytili alespoň něco málo z vnitřního pokoje tohoto Božího muže. A přesto Jaroušek dokázal rozproudit veselost nás bratří, když přinesl harmoniku a začal hrát nejrůznější písně ke zpěvu nebo jen k poslechu.

Jeho krok se však neustále zkracoval a zpomaloval, ale přesto chtěl stále sloužit. O tom by mohly vydat svědectví i školské sestry sv. Františka, když poslední část svého života strávil mezi nimi na Hoješíně.

Proto, když jsem hledal vhodné evangelium pro tuto bohoslužbu, v níž chceme děkovat za dar života našeho spolubratra a rozloučit se s ním, nemusel jsem dlouho vybírat. Blahoslavenství, kterými Ježíš uvádí svou řeč na hoře, a která jsou zároveň vysokou školou duchovního života, jsou též zrcadlem, ve kterém rozpoznáváme i našeho bratra Jaroslava. Chudoba, tichost, touha po pravdě a spravedlnosti, milosrdenství, čistota srdce i tvůrce pokoje. A nakonec i téměř čtvrt století jako emigrant pro víru a pro Krista. K tomu všemu Ježíš říká: „Blahoslavení jste.“

Drahý bratře, jsem přesvědčen, je ses zalíbil Pánu jako dokonalá oběť a že pro věrnost i tobě Pán již dopřál svou lásku a smilování a že se raduješ a jásáš, neboť v nebi se již nic jiného ani dělat nedá.

Vianney M. Dohnal

provinční ministr OFM

P. Jaroslav Opršal OFM zemřel 9. srpna 2006 ve věku 77 let života. Rozloučení  s ním a poděkování za jeho život se konalo při mši svaté ve středu 16. srpna v kostele Panny Marie Sněžné v Praze, tělo zesnulého bylo uloženo do kněžského hrobu na hřbitově v Krásné Hoře u Havlíčkova Brodu.