Čech, Zdirad

30. října                                   + 1739

Lukáš Antonín Fancone, dvacetiletý mládenec v kalábrijském městě Acri, který od dětství vyrůstal po smrti otce jen se zbožnou matkou, paní Dianou, se rozhodl vstoupit do místního konventu kapucínů. Byl přijat do noviciátu, ale nevydržel strohé životní podmínky a zase odešel. Jenže doma také vydržet nemohl, a za rok klepal na klášterní fortnu znova, znova byl přijat a znova za nějaký čas utekl. Když přišel potřetí, už to vypadalo, jakoby hloupě žertoval. Ale byl potřetí přijat a tentokrát už zůstal a dostal řeholní jméno Angelus. úspěšně vystudoval, obdržel kněžské svěcení (to mu bylo kolem třiceti) a byl vyslán na nějakou slavnost jako kazatel. Svědomitě a s nadšením se připravoval, vystavěl nádhernou řeč s důmyslně propletenými argumenty, proloženou mnoha řečnickými ozdobami a ohromujícím, úžasným závěrem. V radostném očekávání úspěchu se vypravil na místo a když vystoupil na kazatelnu, všechno zapomněl. Zamotával se do pletenců svých argumentů, kazil řečnické ozdoby, popletl rafinovaný závěr. Katastrofální blamáž. Byl by propadl zoufalství, ale jeden z bratří ho zachránil. Nech být rétoriku, zapomeň na řečnické kudrlinky a nestarej se o efektní pointy. Mluv normálně.

Téměř čtyřicet let chodil otec Angelus po Kalábrii. Létal jako sokol, jako anděl. Kázal prostou řečí venkovanům i měšťanům, učil, zpovídal, sloužil Bohu, a dobrý Bůh ho oslavil nesčetnými zázraky. Bilokací, patřením na skryté věci i poznáním toho, co se teprve má stát, nahlédáním do tajemství srdcí, hlubokým poznáním tajemství víry a podivuhodnou schopností jednoduchou, prostou řečí oslovovat posluchače. Chodil křížem krážem po Kalábrii, a když mu mělo být za pár dní sedmdesát let, doputoval zrovna do domovského konventu v Acri, a odtud už šel jen do nebe. Papež Lev XII. potvrdil dosavadní úctu a zahájil beatifikační proces, papež Lev XIII. dal v roce 1895 jeho jméno zapsat do seznamu blahoslavených.

Znak Lva XIII. a znak města Acri provázejí kresbu Angelovy postavy.

Zdirad Čech