Přeplavme se na druhý břeh!
Jáchym, Radim OFM
(Kázání na přelomu let 1989/90)
Když nastal večer, Ježíš řekl: Přeplavme se na druhý břeh!"
(Mk 4,35-41)
Bratři a sestry,
i nám jaksi nastal večer, naplnil se čas – a my jsme se v uplynulých týdnech přeplavili na druhý břeh.
Přeplavit se na druhý břeh – k tomu je třeba odvaha. Je třeba opustit dosavadní břeh, současné jistoty, jistoty jakkoli problematické, ale přec jen jistoty, a vydat se na moře, do rizika vichřice a velkých vln. To byla situace vyvoleného národa, když měl s Mojžíšem přejít Rudým mořem a opustit egyptské hrnce masa – avšak také těžkou robotu při výrobě cihel, a vydat se neznámou pouští, kde ta zaslíbená země oplývající medem je jaksi příliš daleko.
Tuto situaci jsme přímo fyzicky prožili před dvěma léty o bratislavském Velkém pátku, když jsme měli opustit pevný břeh chodníku, přejít magický kruh vytvářený oranžovými auty, modrými světly majáků a sirénami, přejít přes vozovku omývanou deštěm a kropícími vozy, a vstoupit do nejistoty toho středu, s jedinou důvěrou v modlitbu a rozžaté svíce, a vydržet tu nekonečnou půlhodinu.
Tuto situaci jsme prožili opět nyní, počínaje 17. listopadem, když bylo třeba vystoupit na nejistý břeh ulice a nahlas zvolat: Už dost! – a odzvonit egyptským bičům.
V starém Řecku měli velitelé vojsk na tuto situaci jednu metodu: když se někde vylodili, v neznámé zemi, před Trójou, aby ji dobyli, nechali spálit lodě. Pak už nebylo kam ustoupit: zůstala jen cesta vpřed.
Nelze přejít na druhý břeh – a přitom zůstat jednou nohou na tom starém břehu.
Nelze odložit legitimaci strany, díky níž ses dostal do vyššího postavení – protože teď už je ti na nic, naopak překáží – připnout si kříž anebo trikolóru - a tvářit se, že je všechno v pořádku. „Vždyť já přece nemohu sám odstoupit, to by byla postižena moje rodina, snížila by se její životní úroveň!“
Přesvědčivé, že? A co tvůj kolega, třebas i schopnější, který neohnul páteř, a proto měl dosud nižší životní úroveň, jeho děti nemohly studovat atd. – ten má zůstat tam, kde je? Mír je dílem spravedlnosti. A dokud nebude dosažena spravedlnost, nemůže být mezi lidmi opravdový pokoj.
„Jak dlouho budete kulhat na obě strany? Je-li Bohem Hospodin, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“ (1 Král 18,21). Toto slovo proroka Eliáše je aktuální i dnes.
Abyste mi dobře rozuměli: nevyzývám k žádné pomstě, k žádné totalitě naruby. Nespravedlnost je však třeba nazvat nespravedlností, křivdu křivdou, protekci protekcí. Jen je třeba velké rozvahy, aby se křivda nenahradila novou křivdou.
„Přeplavme se na druhý břeh!“ Není lehké opustit to dosavadní, třebas i těžší, a pustit se do nového, které je náročnější, více vyžaduje. Zažil jsem sám, jak těžké může být přeplavit se na druhý břeh. Když jsem měl být po dlouhých létech čekání vysvěcen na kněze, musel jsem tak jako každý složit zkoušku ze sloužení mše. Byl jsem připraven, všechno mi bylo jasné. Ale stačilo jedno slovo zkoušejícího, abych pochopil, jakou zodpovědnost na sebe přebírám - a že všechno dosud byla vlastně jen hra, kdežto teď jde do tuhého…
„Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého“ (Mt 5,37).
Bratři a sestry, neosvojujme si metody, které nás tak dlouho deptaly. Odložme všechnu nenávist, nejen tu třídní. Odložme nepoctivost, k níž nás dosud nepřímo vychovávali, když nám říkali, že všechno je „naše“ – a přitom se obohacovali, a heslo „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ se stalo mravní útěchou těch, kteří mohli brát jen v malém. Odložme lež a dokažme nazývat věci pravým jménem, dokažme říci každému pravdu, i o sobě, a především o sobě, vždyť dnes už se nemusím bát, ale přímo hrdě mohu říci: „Jsem křesťan!“
Přeplavme se na druhý břeh! Přejděme i vichřicí a bouří – vždyť Ježíš je s námi. „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Víru potřebujeme: tu víru, v níž se dokážeme přeplavit na ten druhý břeh svého života.