Eliášková, Věra OFS

Lidský život se přes všechny medicínské omyly a zanedbání prodlužuje, protože věda

pokročila a my o své zdraví dbáme. Vždyť co je nejvyšší hodnota z hodnot na světě možných? Je to lidský život. Tedy pozemský lidský život, žádný jiný.

Nezáleží už na tom, co po člověku zůstane. Co je mé, toho si užiju do sytosti.

Nešetří se nábytek, byť sebedražší, aby zůstal dalším generacím, neexistují dnes parádní pokoje. V botách se chodí po kobercích, i kdyby to byl peršan, který vydrží všechno, neboť i peršan se stejně vyhodí. To je naše ekologie.

Třídíme sice odpad (nebo o tom aspoň hodně mluvíme), ale ledničky, pračky, kamna, pokoje, kuchyně, židle, počítače, postele, o botách a svršcích ani nemluvě… všechno vyhazujeme a kupujeme nové. Musíme vyhazovat, protože spravovat starou věc se nevyplatí.

„Pani, jak dlouho máte ty wawky? Třicet sedm let? A to se nestydíte? Já vám teda něco řeknu: popadněte ten starej krám a vyhoďte ho z vokna!“ pravil pán od plynu a úplně se na mě rozzlobil.

„Ale proč bych je vyhazovala, když ještě slouží?“ namítla jsem chabě.

„Slouží?“ Pán od plynu se ještě víc zamračil. „Ale co sežerou!“

Rychle jsem před tím člověkem schovala svůj padesát let starý fén, který, nezmar, pořád ještě fouká, a definitivně tak přešla do tábora nepřátel kapitalismu, kteří by celosvětovou výrobu „všeho potřebného“ zahubili a připravili tak miliony lidí o práci – a to jen proto, že nechtějí mít každé tři roky zbrusu novou domácnost.

Dosedla jsem na naši starou kuchyňskou židli, kterou před třiceti lety na zakázku vyrobil  pan Kroutil, truhlář, dnes už na pravdě Boží.

Že by nám taky vynadal? „Vy ještě pořád máte tu moji židli? Nedělejte mi ostudu a vyhoďte ji!“

Věc opravdu není člověk, to jenom básníci je nazývají mlčenlivými soudruhy, ale přece, jako by se nám ten absolutní ne-vztah vůči nim vracel a my si nevážíme ani starých spotřebičů, ani sebe navzájem. Koneckonců, stále je vyrábějí lidé. A jejich výrobě věnují minimálně polovinu každého dne.

Ne že bych vzpomínala se slzou v oku na ty kruté a taky komické časy, kdy převodovka naší škodovky fungovala na omotané punčocháče, protože nebyl k sehnání řemen (či co) a nesehnatelnou součástku do pračky nám (v pracovní době) vysoustružil šikovný pan Vaníček. A přece: Jak se nám pan Vaníček zapsal do srdcí a do paměti!

Když  pračku po letech (taky byla holka ze staré školy a nevydržela jen dva roky záruční doby, ale mnohem, mnohem déle) rozmontoval přivolaný mechanik, aby jí vystavil úmrtní list, okamžitě poznal ruční práci a součástku si prohlížel jako relikvii.

Lidský život pozemský má vysokou hodnotu. Na rozdíl od života věčného, který nemá v současné společnosti hodnotu žádnou. Výrok jednoho kolegy: „Opouštím svět umění a založím si pohřebku, ta bude potřeba vždycky“, byl naštěstí pro něho myšlen jenom jako žert. Jak hrubě se kolega mýlil! Nic nepotřebuje naše současnost méně.

Lidský život má prozatím astronomickou hodnotu. Vzdorujeme jeho zániku (také tím, že o něm nechceme slyšet) a s velkou péčí spravujeme naše chátrající těla. Plastiku obličeje podstupují prý i muži.

Možná ani ne tak z ješitnosti jako z hrůzy, že jejich vrásky odradí zákazníka, nadřízeného, kolegu, obchodního partnera a oni už příští rok nebudou mít na nové auto, nový nábytek, novou ženu – a padnou z 3., 4., 5. patra, kde se zuby nehty drží – nedej Bože až do suterénu…

Pečujeme o svá těla a pořád je vyspravujeme. Kupujeme do starého stroje drahé součástky a sháníme pány Vaníčky, aby nám vykouzlili nemožné, i když se to nevyplatí.

Je to zkrátka anachronismus. Je přece výhodnější koupit novou věc, než spravovat starou. Není vůbec rentabilní spravovat staré tělo. Bohdá přijde doba – ano, vypadá, že už je tady – kdy si koupíme nové a tomu starému vystavíme úmrtní list. Anebo ho rovnou (bez obřadu, jak jinak)  - vyhodíme.

                                                                                              Věra Eliášková OFS