Schneider, Johannes OFM

 úzká štěrbina ve dveřích k tajemství setkání Františka a Kláry se otevírá také následující zprávou [1], kterou jako první podává Bernard z Bessy, sekretář sv. Bonaventury, ve své „Knize chvalořečení sv. Františka“ sepsané kolem 1280:

 „Když se jednou slavila generální kapitula u Assisi, zůstali po ní bratr Monald a asi 30 jiných bratří a chtěli mluvit s blaženým Františkem o spáse duše. Když chtěli příští ráno odcestovat, (František) přikázal, aby jim byla připravena snídaně. Protože sklepmistr měl jenom jediný malý chléb, poslal chudý František ke Kláře, aby jim poslala na tuto snídani chleby, pokud nějaké má. Měla tehdy jen tři chleby a dva z nich mu poslala. Ty rozdělil (František) s oním malým chlebem na malé krajíčky, posadil se s nimi za stůl a řekl: »To je chléb lásky.« - Co máme říci více? Těmi třemi chleby se oni bratři nasytili, a zbytek naplnil celou mísu.“

 Představme si, že tenkrát, když měli na generální kapitulu přístup ještě všichni bratři, sešlo se u Svaté Marie Andělské, středisku řádu, až na pět tisíc bratří. [2] To přinášelo pochopitelně i logistické problémy. Z čeho mělo žít tolik bratří vyhladovělých dlouhými cestami? Obyvatelé Assisi se cítili zavázáni zásobit tyto „své“ bratry vším potřebným, a tak to také vždy znovu klapalo.

 Asi třicet bratří chtělo po všeobecném shonu kapitulního jednání využít pomalu se opět navracející klid, aby si ještě jednou promluvili s otcem řádu Františkem, a od něho duchovně posilněni se příští den ráno vraceli do svých provincií. Když po mši sv. v Porciunkulové kapli chtěli brzo ráno odcestovat, nechtěl je František nechat odtáhnout s lačným žaludkem, ale nařídil, aby jim připravili skromnou snídani. Není však divu, když po takové kapitule bylo všechno doslova vyjedeno, a bratr, který měl na starosti zásobování, našel jen jeden malý chléb. První normální cesta by pro Františka byla poslat někoho z bratří nahoru do města, aby si od lidí opět vyžebrali chléb. Snad však nechtěl být už zase na obtíž ochotným dobrodincům, kteří často byli sami chudí, když právě zásobili celou generální kapitulu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Chudý František – A tak „poslal chudý František ke Kláře, aby jim poslala na tuto snídani chleby, pokud nějaké má.“ Možná je významné, jestliže zde bratr Bernard z Bessy s jemným důrazem mluví o „chudém Františkovi“, který žebrá o chléb u Kláry, jež se neoznačuje jako chudá. [3] Přitom se zdá, že František věděl, že ona právě tak jako on si nezřídila žádnou velkou zásobárnu. Proto k prosbě o chleby na snídani připojil: „pokud nějaké má“. František je se svými hladovými bratry před Klárou a jejími sestrami tak chudý, jako obvykle bylo úlohou bratří vyžebrat chléb pro sestry (Řehole Kláry XII,5). A uvádí se, že Klára se často více těšila z malých vyžebraných kousků, které bratři přinášeli, než z celých chlebů (Proces 3,13).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nyní je to „chudý František“, jenž prostřednictvím bratra žebrá u Kláry o chléb, pokud nějaký má. Můžeme se zřejmě právem domnívat, že Klára měla z této prosby chudého Františka radost. Pravá evangelijní chudoba by chtěla také sama darovat, není nikdy jednostranným přijímáním. Právě tak pravé milosrdenství není jednostranným dáváním, ale nechává se obdarovat od toho, kdo milosrdenství přijímá. Tak zde dochází k výměně mezi chudobou Kláry, která žije z chleba vyžebraného bratřími, a chudobou Františka, jenž si nyní do jisté míry tento chléb vyžebrává zpět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Měla jen tři chleby – „Měla tehdy jen tři chleby, dva z nich mu poslala.“ Klára měla víc než František, jenž měl pro svých třicet bratří jen jediný malý chléb. Avšak také Klára se musela starat o padesát sester ve svém společenství. „Měla jen tři chleby a dva z nich mu poslala.“ To je zvláštní způsob dělení. Když si pro sebe a své sestry nechá jen jediný chléb, dostane se do stejné situace, v níž byl chudý František se svým malým chlebem pro tolik bratří. Nemáme už ani dál zprávu, jak Klára s tímto jediným chlebem nasytila své sestry; patrně nepříliš jinak než s těmi třemi, které by také byly málo. To však teď není její starost. Její věcí je splnit prosbu chudého Františka, pomoci mu v jeho nouzi a současně se do této jeho nouze zařadit. 4]

 Tím dělá určitým způsobem totéž, co Kristus udělal ve své lásce: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9). Nad tímto Pavlovým výrokem rozjímá Klára ve svém 1. listu Anežce, kde píše, že tento tak vznešený Pán „chtěl sestoupit v lůno Panny a přijít na svět opovržený, nuzný a chudý, aby lidé, kteří byli zcela chudí a potřební a trpěli velkým nedostatkem nebeského pokrmu, stali se v něm bohatými“. Zde nejde jen o vyrovnání mezi chudým a bohatým, ale o výměnu. Tuto výměnu chudoby uskutečňuje Klára, když přebírá jeden malý chléb chudého Františka a přenechává mu za něj dva chleby, kterými je „bohatší“ než on. Klára se stává chudou, aby chudý František zbohatl její chudobou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 To je chléb lásky – František rozdělil tyto dva chleby spolu „s oním malým chlebem na malé krajíčky, posadil se za stůl a řekl: »To je chléb lásky.«“ Má nyní pro své bratry tolik chleba jako měla předtím Klára. Tři chleby jsou však pro třicet bratří stále ještě příliš málo. František není udiven větším počtem chlebů, který opět naláme na docela malé části, podobně jako se láme Eucharistie na „partikule“, ale řekne o jednom chlebě: „To je chléb lásky.“ Lámání tří chlebů a tato slova – to zní téměř jako akt a slova proměňování.

 Třebaže se tato událost vypráví jako zázrak, není jednoznačně jasné, kdo zde tento zázrak působí a v čem spočívá. Je to dělení chlebů Klárou, anebo je to lámání chleba Františkem, co působí, že „těmi třemi chleby se oni bratři nasytili, a zbytek naplnil celou mísu“? Chudý František podává výklad svým vysvětlením: „To je chléb lásky.“ Tím má jistě na mysli lásku Kláry, [5] s kterou se tak jako chudá vdova, která ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí (Lk 21,4), dělí s ještě chudšími; tím je naznačena i Františkova láska, s níž prosí Kláru o chleby, které pak láme bratřím.

 Co se však nejhlouběji myslí „chlebem lásky“, vysvětluje František ve svém Výkladu na Otče náš: „Chléb náš každodenní: totiž svého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dej nám dnes: abychom si připomínali, uctívali a chápali lásku, kterou k nám choval.“ „Chléb lásky“ je Kristus, jenž se rozdává v eucharistické lásce, který, rozdělen na nejmenší částečky, dokáže nasytit ohromné zástupy svých bratří a sester. Avšak tato eucharistická láska nezačíná až na oltáři a nekončí přijímáním. Začíná Ježíšovým příkazem jeho učedníkům: Vy jim dejte jíst (Mt 14,16), a sahá až k tomu nejmenšímu z jeho bratří, v němž říká sám Kristus: Měl jsem hlad, a dali jste mi jíst (Mt 25,35). V tomto případě patří František a jeho bratři sami k těmto Ježíšovým „nejmenším bratřím“, od nichž pak přejímá i název svého bratrského společenství. [6]

1. Tento příběh a následující tři mají společný titul „Hostina milujících“; jako první mezi ně patří „Oheň z nebe“, který jsme uveřejnili v POUTNÍKU 8/2004.

    

2. To platilo až do pověstné „rohožkové kapituly“ 1221, na níž bylo podle Jordána z Giano 3000 bratří (Kronika 16). V Legendě Maior 4,10, Zrcadle dokonalosti 68 a Kvítkách 18 se mluví až o 5000 bratřích.

    

3. Avšak v staroitalském překladu této zprávy ve Vita del povero… je proti chudému Ježíše Krista postavena chudá svatá Klára.

    

4. Nejedná tedy tak jako v české písničce: „Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě: ,Dej mi, babko, jedno jabko, budeme mít stejně´“ (pozn. překl.).

    

[5] Vita del povero... píše: „To je chléb svaté Kláry.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[6] František vykládá Mt 25,40.45: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří (fratribus  minoribus) na označení Menší bratři: Legenda Perugijská 101.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Johannes Schneider OFM

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kirschen im Winter

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM