Polczyk, Waldemar OFM

 Monte Subasio 8. července 1209

 Drahý Ubalde, můj spolubratře ve svatém Benediktu!

 Laudetur Jesus Christus!

 

 

 

 

 

 

 Jak jsi předpokládal, nestýská se mi už tolik po důstojném opatství v Monte Cassino, ukrývajícím blahoslavené relikvie svatého otce Benedikta a jeho neméně blahoslavené sestry Scholastiky. Přivykl jsem si už v umbrijské krajině, na čem má nemalou zásluhu nádherné slunce, které, na mou věru! jak se zdá, mocněji a radostněji svítí nad Umbrií a Spoletským údolím než v oblasti Lazio, kde se nachází Monte Cassino i Věčné město. Chybíš mi jen Ty, drahý Ubalde, a skvělá knihovna v našem opatství v Cassino. Protože soubor knih v Subasio se v žádném případě nemůže vyrovnat bibliotéce opatství v Monte Cassino.

 Chtěl bych Ti však povědět o jedné zajímavé události. Od jisté doby je slyšet o jistém mladém člověku jménem Frančesko. Prý se jedná o syna bohatého assiského kupce, a ten mládenec se zřekl dědictví, aby žil – představ si to! – bez jakéhokoli vlastnictví. Přímo Tě vidím, jak kroutíš nedůvěřivě hlavou. Já samozřejmě vím také, že to není možné, ale přesto prý ten Frančesko takhle žije. Totiž, na území našeho opatství se nachází malá kaplička zasvěcená Svaté Marii Andělské, kterou kdysi využívali zbožní bratři, kteří chtěli na určitou dobu žít o samotě. Teď už byla delší dobu tak zchátralá, že se šuškalo o tom, že ji bude třeba zbořit, protože jí není třeba a hrozí její zřícení.

 Tenhle Frančesko se v roce 1206 pustil do opravování zchátralých kostelů. Začal od kostela sv. Damiána kousek za městskými hradbami, potom pracoval na kostele sv. Petra, jenž patří našemu opatství, pak poprosil nejdůstojnějšího otce opata, aby mu nebránil pustit se do opravy té kapličky Svaté Marie Andělské. Důstojný otec opat souhlasil a dokonce přikázal, aby tomu mládenci dávali z klášterní kuchyně nějakou stravu. Jako by to nestačilo, krátce nato se Frančesko s laskavým souhlasem u toho kostelíka usadil.

 Když se ho ptali, proč, říkal, že nejdřív přebýval se svými spolubratry ve stodole v místě zvaném Rivotorto, ale jednoho dne tam přišel vesničan s oslem, kterému ta stodola patřila, a protože se bál, že ho bratři odtud vypudí, uvázal zvíře doprostřed a řekl: „Lez, sem se ještě vejdeš!“ Když to František slyšel, domyslil se, oč mu jde: ten vesničan se obával, že se tam chtějí usadit natrvalo a to místo rozšířit tak, že přistaví ještě jeden dům. Proto František Rivotorto hned opustil a přišel do kapličky Svaté Marie Andělské.

 Musím se Ti přiznat, drahý Ubalde, že my všichni jsme obdivovali vpravdě svatou prostotu toho člověka. Jak mi potom později vyprávěl jeden známý z Assisi, jménem Jiljí, jenž se tam právě k tomu Frančeskovi připojil, k mému velkému údivu, ale i dobrému příkladu, důvod, proč Frančesko prosil důstojného otce opata o tu kapličku, byl následující: když Frančesko viděl, že Bůh k němu připojuje další učedníky, tak jim řekl: „Moji nejdražší bratři a synové, vidím, že Pán chce rozmnožit náš počet. Proto se mi zdá dobré a správné na řeholníky, získat od biskupa, anebo od kanovníků z katedrály sv. Rufina, či od opata z opatství sv. Benedikta nějaký malý kostel, kde bychom se mohli modlit církevní hodinky, a vedle tohoto kostelíka malý a chudý útulek, postavený z hlíny a slámy, kde bychom mohli odpočívat a zabývat se nutnými pracemi. Místo, kde nyní přebýváme, se na naše bydlení nehodí, neboť je pro bratry příliš těsné. A především tu nemáme kostel, kde bychom se mohli modlit hodinky; kromě toho, kdyby někdo z nás umřel, nebylo by vhodné pohřbívat ho tady anebo v kostele patřícím diecézním kněžím.“

 Jak řekl Jiljí, Františkova slova se jeho spolubratřím líbila. Proto se odebral k assiskému biskupu Guidovi a v jeho přítomnosti zopakoval důvody, které předtím řekl bratřím. Biskup mu odpověděl: „Bratře, nemám žádný kostel, který bych vám mohl dát.“ Proto svatý muž šel ke kanovníkům katedrály sv. Rufina, opakoval svou prosbu, ti mu však odpověděli stejně jako biskup.

 A proto se František obrátil na naše opatství sv. Benedikta na hoře Subasio k opatovi s prosbou, kterou předtím vyslovil k biskupovi a ke kanovníkům od sv. Rufina. Náš důstojný opat Venancius, vždyť ho znáš, je muž mimořádně ušlechtilý a dobrotivý. Pohnut soucitem svolal opat své rádce a podle Boží vůle dal Frančeskovi a jeho bratřím kapličku Svaté Marie Andělské nazývanou také Porciunkula čili Podílek. Kromě toho se opat obrátil k Františkovi slovy, která mám dodnes v paměti: „Bratře, vyslyšeli jsme tvé prosby. Chceme však, zalíbí-li se Pánu rozmnožit vaše společenství, aby se toto místo stalo hlavou a matkou všech kostelů, které budete mít.“ Tato podmínka se Frančeskovi a jeho spolubratřím zalíbila.

 Také nám často opakoval, když jsme k němu zašli anebo když přijal pozvání, aby byl naším hostem, že byl velice šťastný, když to místo bylo bratřím věnováno, především proto, že bylo tak chudé a že se nazývá „Porciunkula“, jakoby prorocký příslib, že se stane hlavou a matkou všech kostelů jeho Řádu. Pamatuji si také, že často opakoval: „Proto to Pán zařídil, aby bratři nedostali žádný kostel ani si nestavěli nový kostel, tak aby neměli jiné místu než tuhle kapličku, která byla jaksi proroctvím, které se splnilo hned se založením Řádu menších bratří.“

 Musím také přiznat, drahý Ubalde, že když se při ní usadil František se svými bratry, tak třebaže byla ubohá a chudá, už dlouho ji obyvatelé Assisi a okolí měli ve velké úctě (která nyní ještě víc roste). Co víc, k našemu velkému údivu, jen co se tam usadili, Pán rozmnožoval téměř denně jejich počet. Jejich pověst se roznesla po celém Spoletském údolí. Dříve, dokud ještě byla užívána, nazývali ji kaplička Svaté Marie Andělské. Potom jí lidé začali říkat kaple Matky Boží od Porciunkule. Když ji však bratři obnovili, muži i ženy z okolí začali říkat: „Jdeme k Svaté Marii Andělské.“

 Co bych Ti ještě mohl napsat, Ubalde? Snad ještě to, že třebaže náš důstojný otec opat dal Frančeskovi a jeho bratřím tuto kapličku jako dar, a nepožadoval žádnou cenu nebo roční nájem, přece František jako schopný a šikovný zedník, jenž chce postavit svůj dům na skále, to znamená opřít svůj řád o skutečnou chudobu, každého roku posílá do opatství plný koš ryb. Dělá to na znamení upřímné pokory a chudoby, aby bratři neměli ve vlastnictví žádné místo ani nepobývali nikde, pokud by to nepatřilo někomu jinému, aby nic nemohli prodat nebo jakkoli s tím disponovat.

 Pořád mám před očima bratry v hrubých hábitech barvy země, jak přinášejí koš ryb a vracejí se od nás s hrncem plným oliv!

 Frančesko často říkal, že „blahoslavená Panna si oblíbila toto místo víc než všechny ostatní kostely na světě, jež jsou jí drahé“. A třeba přiznat, drahý Ubalde, že choval k tomu místu opravdu velkou úctu. Bratři tu zachovávali stálé mlčení, k dobrému příkladu našich noviců. Jestliže při přestávce v mlčení o něčem rozmlouvali, pak s největší zbožností a ušlechtilostí mluvili o tom, co se týká Boží chvály a spásy duší. Pokud se stalo, a to byl řídký případ, že někdo vyslovil neupřímná nebo lehkovážná slova, hned ho druzí napomenuli.

 Mnohokrát, když jsme v noci šli do chóru, podle našeho benediktinského zvyku, viděli jsme z dáli, že bdí. Na podzim a v zimě s obdivuhodnou vytrvalostí snášeli chlad a nepohodlí. Také pracovali vlastníma rukama. Mnohokrát jsem viděl, jak pomáhali lidem při polních pracích, aby nepodléhali nečinnosti. Občas dostávali za tu práci chléb pro Boží lásku, jak měli ve zvyku říkat.

 Tolik jsem Ti chtěl napsat. Dej Bůh, aby rostli počtem! Pozdravuj naše společné známé.

 Tobě oddaný v Kristu

 Mauricius

Waldemar Polczyk OFM

 

 

 

 

 

 

 Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisana

 

 

 

 

 

 

 GLOS SW. FRANCISZKA 7-8/2006

 

 

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text pod obr.: Krypta opatství sv. Benedikta na Monte Subasio