Mlčoch, Lubomír OFS

 

 

 

 

 

 

 

 

Před 45 lety jsem vstupoval do maturitní třídy Přerovské „dvanáctiletky“ (dnes gymnázia). Chtěl jsem studovat dál a měl jsem v sobě ctižádost „jít do Prahy“. Bavily mne jazyky, a kdosi mi dal tip, že na VŠE v Praze se dá studovat zahraniční obchod. Tam jsem nebyl přijat, neměl jsem na to dost „dobrý“ třídní původ ani známosti. Ti nepřijatí na ZO mohli na „finance“-tehdy kupodivu neatraktivní obor. A tak jsem začal na financích (1962). V druhém ročníku se začala studovat „politická ekonomie“-marxistická, jiná u nás nebyla dovolena – vždyť ta jediná byla „vědecká“!? Ať už to dnes zní jakkoli podivně, byla to „teorie“, a teorie mne lákala. Po 2. ročníku jsem požádal o přestup na obor „politická ekonomie“. Tam studovali synáčci plukovníků armády i bezpečnosti, katedra byla „stranickým pracovištěm“-a já tam byl kupodivu „převeden“ (ačkoli by se zdálo, že tady „třídní původ“ měl hrát ještě větší roli než na zahraničním obchodě). Ve studiu jsem brzy vynikal, ale věděl jsem, že jsem vlezl do „jámy lvové“, a že tím riskuji. A tak jsem pojal úmysl studovat ještě jeden obor, praktičtější, abych myslel „na zadní kolečka“. Vedoucí katedry mi však rozmluvil praktický obor „plánování“ („vždyť to dohromady nic není“), a nasměroval mne na exaktní obor ekonomicko-matematické výpočty. Před 40 lety jsem vstupoval do posledního ročníku obou oborů.  

 

 

 

 

 

 

 

 

     Na schodech fakulty mne potkala ročníková vedoucí, aby mi sdělila, že „katedra má o mne zájem“. Podmínkou – sine qua non –  je vstup do KSČ. Dřív než jsem se stačil vyjádřit, zvala mne už ročníková studentská organizace na svou schůzi – o můj „vstup“ požádala katedra. Kolegové z ročníku se mnou jednali vcelku vlídně – a otevřeně. Jeden z nich řekl, že se shodují na tom – jak mne znají – že „nebýt té katedry, ani bych o vstup nepožádal“. Toto mínění jsem jim potvrdil spolu s přesvědčením, že by na „katedře“ měl mít člověk možnost pracovat, i když ve straně není. Poté jsem byl poslán na chodbu. Za několik minut mne spolužáci zavolali zpátky, aby mi sdělili, že „nechtějí stát v cestě mé odborné kariéře“ a proto mne „přijímají do strany“. To už se psal rok 1967. V ročníku už mi někteří předtím dávali přezdívku „docent“, a teď to vypadalo, že bych jím i mohl být. Jednou – až naprší a uschne.   

 

 

 

 

 

 

 

 

    Jako studentu dvou oborů mi bylo dovoleno mít dva vedoucí (konzultanty) jedné společné diplomové práce. Za „politickou ekonomii“ jím byl prof. Pavel Hrubý. Ten byl pozoruhodný tím, že v roce, kdy jsme měli jeho první přednášku, se právě vrátil z vězení, a byl rehabilitován. Jeho „uhlířská víra“ musela být dost silná, když ji ani šestileté věznění od jeho „soudruhů“ nezlomilo. Naopak, hýřil energií, jako ten, kdo prošel těžkou zkouškou. Na jeho obvinění z „reformismu“ z r. 1954 muselo ale něco být, protože do „reformování“ konce 60. let se zapojil s velkou vervou. Po srpnu 1968 váhal nějakou dobu v Jugoslávii s návratem domů, ale vrátil se. Podruhé už ho nezavřeli – byla přece jen jiná doba (a kromě toho měl „známost“ hodně vysoko: nějakou dobu byl prý ve vězení na jednom bloku s Gustavem Husákem). Několikrát se k němu „chystal“, ale nikdy se „nevypravil“. Zakázali mu učit. Za svého nejlepšího žáka považoval vždy Miloše Zemana (jak mi jaksi omluvně sděloval). Na jednom z „prognostických“ seminářů Milošových (samozřejmě mimo školu) jsme se sešli někdy v roce 1983. Ke svému příspěvku „Podnikový plánovač před tváří budoucnosti“ jsem připojil jako „nepovinný dodatek“ jakousi mozaiku z lamentací – nářků starozákonního proroka Jeremiáše. Když jsme šli ze semináře domů, Pavel Hrubý si – spíš tak sám pro sebe – mumlal otázku „že by přece jenom křesťanství?“… Na jeho pohřbu – dožil se i „sametu“-se nic neříkalo, jen hrála moravská lidová muzika… Ta mluví sama – a mluví k srdci.  Přemítal jsem nad peripetiemi jeho životní cesty z mé rodné Moravy – také do Prahy, a v duchu si říkal – Pavel Hrubý přece vždycky žíznil po spravedlnosti - a to snad u Boha něco znamená…     

 

 

 

 

 

 

 

 

     Mým druhým konzultantem byl Luděk Rychetník. Ten mi otevřel okno do světa „nemarxistické“ ekonomie: jedna dvě knihy mi otevřely nové obzory. V diplomové práci jsem se ještě snažil o „kvadraturu kruhu“, ale už můj první publikovaný článek patřil jednoznačně do „západní“ ekonomické teorie. Stejně i druhý, který mi vyšel v srpnu 1968, kdy jsem byl na vojně v Karlínských kasárnách. Pak jsem ještě stačil napsat učebnici pro vědecké aspiranty Ekonomického ústavu ČSAV – prý první toho druhu v sovětském bloku, ale to už byla má „labutí píseň“. Luděk se na rozdíl od Pavla rozhodl zůstat v emigraci, a zakotvil v University of Reading v Anglii. Když jsme se po dvaceti letech znovu setkali, spojovala nás už nejen dávná známost, ale i žité křesťanství. Z žáka a učitele se stali přátelé a kolegové, na fakultě i v týmu ČBK „Pokoj a dobro“.  

 

 

 

 

 

 

 

 

     Ale to už předbíhám. A musím se vrátit k otázkám Josefa K. Když jsem se vrátil z vojny, lifrovali mne postupně ven: nejprve z KSČ, pak z fakulty. Mí posuzovatelé patrně mým publikacím příliš nerozuměli, ale jedno považovali za jisté: marxismus to není. A tak, když mi profesor z „prověrkové komise“ položil otázku, zda jsem ochoten obhajovat „současnou politiku strany“, ani jsem příliš nepřekvapil svým odmítnutím. Vyslovil jsem přání, zda bych nemohl být převeden na svou druhou (a méně ideologicky znásilňovanou) katedru, a dostalo se mi odpovědi, že „to asi nepůjde“. S dodatkem – kterému jsem rád věřil, protože profesor shodou okolností pocházel z Přerova – „rád bych se mýlil“. Nemýlil se: na katedře matematických metod mne ještě nechali rok, a pak jsem byl „vyslán do praxe“.

 

 

 

 

 

 

 

 

     Byl jsem už ženatý, měli jsme dvě malé dcery, a já chodil po Praze a sháněl místo. V kapse jsem měl dopis-pozvání na Cornell University do USA, s ročním stipendiem. „Ven“ už mne nepustili. Začínal jsem jako programátor v „Kancelářských strojích“, odtud už jsem byl přijatelný do resortního výzkumného ústavu INORGA. I tam však dorazila „normalizace“, a práce na automatizaci plánovacích systémů mi připadala planá. A tak jsem se už sám a dobrovolně rozhodl odejít do podniku.      

 

 

 

 

 

 

 

 

  V době mého členství v KSČ jsem už nežil v církvi a s církví. Církev jsem opustil v době dospívání, mí sourozenci také, a to všichni. Rodiče mne posílali na náboženství, nebránili mi v chození do kostela, ale sami v té době také už z víry nežili. V dětství mám pocit, že jsem svou víru bral dost vážně… Když jsem se pak dostal v době normalizace do osobní krize, opora víry a církve mi scházela. Ale právě v té osobní krizi, ba jejím prostřednictvím, si mne Bůh povolal zpátky k sobě. Rozhodně nechci dělat žádné analogie k obrácení Šavla na sv. Pavla (jak to naznačuje v dopise bratr Josef K.). Církev jsem nepronásledoval, a ani se mi nedostalo žádné tak výjimečné události „cestou do Damašku“. Jistým bodem obratu byl můj rozhovor s jedním protestantským kazatelem. Svěřil jsem se mu se strašným podezřením, že jeden (náš společný) známý a přítel „to hraje na obě strany“. Jeho odpověď měla tři části: a) myslím, že tomu tak není; b) z toho, co vím o člověku, to tak být může; c) i kdyby tomu tak bylo, evangelium mne zavazuje jednat s ním jako kdyby tomu tak nebylo. Tato „logika“ mi připadala úžasná, osvobozující. A tak jsem před jedněmi Velikonocemi poklekl u zpovědnice k celoživotní zpovědi (přesněji po čtvrtstoletí).      

 

 

 

 

 

 

 

 

    Mé členství v KSČ není rozhodně něčím, čím bych se chtěl či mohl chlubit. Také nechci nikoho z ničeho vinit a svádět tento svůj krok na druhé či na „dobu“. Mimochodem: s mou „ročníkovou vedoucí“, která mne „tam dostala“, se vídám dodnes; vždycky ji chlácholím, že „to pokušení, to bylo ve mně“. Objev mého členství v KSČ v letošních Perspektivách je možná pro bratra Josefa K. nový, ale já jsem vždy považoval za nutné se k němu „přiznat před lidmi“.  A tak už asi ve třech vydáních encyklopedie KDO JE KDO v České republice je toto mé „doznání“, když jsem se na fakultě (podvakrát) ucházel o funkci děkana, považoval jsem za korektní na to dnešní kolegy z akademické obce – studentské i učitelské – upozornit. Také v životopisných údajích, na vyžádání vedení církve, jsem tento bod nevynechal.

 

 

 

 

 

 

 

 

    A nyní k mému vyznání. Návrat do církve a učení se životu z víry mne postupně vyvádělo z osobní krize a své „praxi“ v podniku jsem začal rozumět jako příležitosti, jak pochopit svéráznou „logiku“ systému zevnitř. Můj výzkum nemohl být v té době publikován: systém by nesnesl nastavení zrcadla. Nešlo ale ani o „samizdaty“ a nepovažoval jsem se za disidenta. Studie si vyžádal vždy někdo z oficiálního výzkumu – a už tím na sebe bral riziko. Jako můj přítel Josef Vavroušek, později tragicky zahynuvší. Psal jsem na stroji 4+1 a šíření kopií už jsem nepovažoval za svůj úkol: o to se postarali jiní, mí čtenáři. Kdosi jednou upozornil mého náměstka v podniku, a ten mne požádal, zda si může přečíst, co píšu. Přestože se cítil obsahem studií ohrožen, nic proti mně nepodnikl, a choval se ke mně slušně jako předtím. Dodatečně jsem se dovídal, že v podniku bylo mých čtenářů víc. Nikdo mne neshodil. Rita Klímová-Budínová, pozdější velvyslankyně v USA, mi nabídla přeložení mé studie o „plánovacích hrách“ do angličtiny. Poděkoval jsem a nabídku nepřijal. Nebylo to jistě nedostatkem mé ctižádosti. Spíš odvahy. Ale hlavně: věřil jsem tomu, že studie potřebují číst lidé u nás doma, spíš než „venku“. A tak k mé ctižádosti stačilo, když mi spolužák (ještě z „financí“) sděloval, že mé studie kolují po Ministerstvu financí, samozřejmě neveřejně.

 

 

 

 

 

 

 

 

    Vracím se někdy v myšlenkách k tomu, jak by se má životní dráha vyvíjela, kdybych se na ono roční stipendium na Cornellu dostal. Možná bych byl dnes profesorem ekonomie v USA. Přežila by tuto „kariéru“ má rodina? A hlavně: vrátil bych se do církve a k víře v Boha? A tak přijímám můj zvláštní „sabbatical“, který se protáhl na 18 let, nakonec s vděčností k Bohu, že si mne – přes mé bloudění a „upsání se čertu“ – přivedl k sobě. Době „reálného socialismu“ rozumím jako životní zkoušce, ale také jako příležitosti k projevení Boží milosti. „Choroba z povolání“, jíž je pro mne sociální výzkum, mne vede ke kladení otázek po příčinách „sociálního onemocnění“ komunismem u nás. Nejde se spokojit s lamentováním, že jsme ateistický národ: to by bylo málo, a mohlo by to znamenat útěk před vlastní odpovědností. 

 

 

 

 

 

 

 

 

    Bratr Josef K. ve svém dopise projevuje starost o naši katolickou mládež, a to jistě právem – vždyť ona je budoucností církve i národa. On té starosti rozumí také tak, aby si mladí nedělali nějaké iluze o jednom profesoru a františkánovi. Sám si často říkám, zda jsem vůbec hoden se hlásit k rodině toho výjimečného bratra z Assisi. Ale Bůh mi dává svá povzbuzení a pomocnou ruku právě když to nejvíc potřebuji, a tak neklesám na mysli – ani nad sebou. Mohu-li si dovolit radit něco mladým, pak bych svou – někdy i trpkou zkušenost - vyjádřil takto:

 

 

 

 

 

 

 

 

-         Neopouštějte církev a nevzdávejte se života z víry, jen byste tím ubližovali sobě i bližním.

 

 

 

 

 

 

 

 

-         Rodinu považujte za velkou hodnotu a své děti veďte k náboženské výchově, k víře a k životu v církvi; sám jsem se přesvědčil, že i po dlouhých letech mimo, se člověk má k čemu vracet, a nitka, třeba velice tenká, vedoucí ke kostelu, k betlému, k duchovní písni z dětství či k obrázku věnovanému dávno dobrou a laskavou učitelkou náboženství, může pro ně mít cenu „záchranného pásu“.  

 

 

 

 

 

 

 

 

-         Ale když už se stane, že zabloudíte a zapomenete na to, co je doopravdy důležité, nemusíte zoufat: Bůh může použít i vašich selhání k tomu, aby vás přivedl zpátky k sobě.

 

 

 

 

 

 

 

 

-         Lidi, s nimiž se setkáte, se snažte přijímat vždy s otevřeným srdcem a s jejich neopakovatelnou osobní životní historií. I tam, kde jejich krokům nerozumíte, zkuste hledat omluvu pro jejich jednání a počínání. A varujte se ideologického pohledu na svět a na bližní; i ty „velké dějiny“ o nichž se učíme v dějepise, sestávají vždy z životních osudů jednotlivých lidských bytostí, z nichž jedna každá má nesmrtelnou duši a každá je také „jednotlivě“ Bohem milována.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S pozdravením pokoje a dobra

Váš Lubomír Mlčoch OFS