Cincialová, Marta Lucie SMFO

Kromě práce, která byla formou pokání i svědectvím, jak jsme o tom pojednali v předchozím dílu, je Františkovým apoštolátem hlásání pokání a pokoje.

10.1  Františkovo poselství smíření a pokoje

 

Vše ve Františkově životě vedlo k obrácení a pokání. Víme, že František trpěl stálým vnitřním rozporem, má-li se oddávat životu v modlitbě v poustevně, nebo má působit jako misionář. Proto oba způsoby života střídal. Z poslechu evangelia o „missio apostolorum“[1] František pochopí, že má nejen žít v pokání, ale má také kázat obrácení a přijetí království[2]. Od té chvíle s nadšením a horlivostí začíná kázat pokání a chce to i od svých následovníků[3]. Když na jaře 1210 potvrzuje Inocenc III. Františkův program, žehná jeho skupině a říká: „Jděte s Pánem, bratři, a jak vám Pán milostivě vnukne, kažte všem pokání!“[4] Světec přijímá tento úkol s vděčností, a když pak Celano popisuje Františkův putující apoštolát, upřesňuje, že „Kristův udatný rytíř... zvěstoval Boží království ne přemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž učením a silou Ducha: kázal pokoj, učil o spáse a pokání na odpuštění hříchů…“[5] František velmi zdůrazňoval, že jsme povoláni zvěstovat pokoj a pokání[6] a že především „…všichni bratři mají kázat svými skutky“[7]. Společenství bratří má bez jakýchkoli vazeb a bez vlastnění putovat světem a nést všem poselství pokoje[8]. O pokoj a pokání je třeba nejprve usilovat a pak je hlásat: „Zvěstujete-li pokoj ústy, mějte ho více ve svých srdcích. U nikoho nebuďte příčinou hněvu či pohoršení – naopak: všichni, kdo vás vidí, ať se nadchnou vaší mírností, pokojností, laskavostí a milosrdenstvím. Neboť k tomu jsme povoláni…“ [9]

Když František v Závěti shrnuje svoji zkušenost a předává ji bratřím, říká: „Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: Ať ti dá Pán svůj pokoj!“[10] A Celano doplňuje: „Při každém kázání dříve než shromáždění předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: Pán vám uděl svůj pokoj. Tento pokoj hlásal stále s velkou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kteří dříve nenáviděli pokoj a spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu.“ [11] František si přál, aby si bratři tento pozdrav přisvojili jako své rozlišovací znamení, téměř jako svůj program, jak to konečně žádá v obou Řeholích.

10.2   „Pán ti dej svůj pokoj“

 

Mluvit o Františkově chápání pokoje znamená všimnout si nejen vztahu, jenž je možné nazvat „pokojem s Bohem“, tj. životem v obrácení a smíření, ale také se zmínit o pokoji se všemi lidmi, dokonce se vším stvořením[12].

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Biblický význam slova pokoj

 

 

 

 

 

 

 

 

Hebrejský výraz pro pokoj (šalom) původně znamená neporušenost, úplnost, celost, dokonalost.[13] Pro starozákonního Izraelitu znamenal výraz pokoj především každodenní spokojený život, stav souladu mezi člověkem a jeho okolím, tj. přírodou, lidmi, ale také Bohem a se sebou samým[14]. Pokoj je také chápán jako důsledek spolupráce s Hospodinem, jako ovoce spravedlnosti, jako plod bohabojného a řádného života.[15] Pokoj je také odměnou a znamením Boží přízně. Není dopřán svévolníkům[16]. Proroci velmi nesmlouvavě připomínají, že mír je darem, pro jehož získání je nezbytné odstranit hřích a uvalit trest za hříšné jednání[17].

            Když Ježíš, jako každý jiný Žid, řekne ženě: „Jdi v pokoji“, jeho pozdrav znamená její uzdravení (Lk 8,48) a také odpuštění hříchů kající hříšníci (Lk 7,50) a zároveň jeho vítězství nad mocnostmi hříchu a nemoci. Jeho přání pokoje učedníkům po jeho zmrtvýchvstání není jen zdvořilostním pozdravem, nýbrž darem jeho spásy (Jn 20,20). Pavel pak zvolá: „Jen on je náš pokoj“ (Ef 2,14). A přitom Ježíš, jak sám říká, nepřišel dát zemi pokoj, ale rozdělení (srov. Lk 12,51). Jeho pokoj tedy není z tohoto světa, je darem, který nám zanechává spolu se slovy „ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“ (Jn 14,27).

            Pokoj je darem spásy pro všechny lidi, proto Ježíš, když posílá hlásat své učedníky spásu, činí je nositeli svého pokoje: „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu‘ a přijmou-li pozdravení pokoje, váš pokoj na nich spočine, ne-li, vrátí se k vám“ (Lk 10,5-6). Evangelium, radostná zvěst o spáse, bývá nazýváno evangeliem pokoje[18]. Tento pokoj je obsahem poselství, které mají apoštolové ohlašovat ne jako ideál, ale jako skutečnost v Kristu a Kristem naplněnou.[19]

 

 

 

Pokoj jako dar spásy

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokoj jako dar spásy v sobě zahrnuje především usmíření s Bohem, které je však svobodným darem Božím v Ježíši Kristu[20]. Pokoj mezi lidmi je pak důsledkem našeho smíření s Bohem; je naším úkolem jej přinášet do všech našich vztahů[21]. Konečně je rysem spásy vnitřní pokoj jednotlivce jako důsledek nového poměru k Bohu a lidem. Lze říci, že je to stav duše, která je „v pořádku“, „neporušená“, tj. duše proměněná Boží milostí. Boží pokoj v srdci člověka je pak darem Boží blízkosti, ovocem Božího Ducha (srov. Gal 5,22). Tento pokoj je velmi často spojován s radostí, důvěrou, nadějí: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila naše naděje mocí Ducha svatého“ (Řím 15,13). Pokoj vyjadřuje tiché a radostné vědomí Boží přítomnosti a jistotu správné cesty uprostřed všech těžkostí. Apoštol Pavel jej chápe jako dar Boží přesahující veškeré naše lidské chápání: „Boží pokoj převyšující každé pomyšlení bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Flp 4,17).

Že také František chápal pokoj jako spásu, vyjadřuje spojení obou slov objevující se v jeho pozdravu a přání, např. v úvodu Listu bratru Lvu: „Bratře Lve, tvůj bratr František ti přeje spásu a pokoj.“ [22]

 

 

 

Lze říci, že život v pokoji přichází až po zápase se starým smýšlením, odvráceným od Boha, zahrnuje v sobě období pokušení a zkoušek a vede k poznání tajemství kříže. Pokoj je znamením pokání, protože pokání směřuje k Bohu a pokoj je Božím darem, ovocem Ducha, jenž k pokání přivádí. Pokání ve své nejhlubší podstatě směřuje ke znovunastolení primární spravedlnosti, jež byla narušena neposlušností ze strany člověka. Tento počáteční stav s sebou nesl také pokoj a harmonii mezi lidmi a také se všemi bytostmi, tedy se vším stvořením.

Známe pokusy životopisců vyjádřit harmonii téměř rajskou mezi Františkem a stvořením, např. z epizod Kázání ptáčkům nebo o vlku z Gubbia[23]. Lze říci, že se zde jedná o anticipaci eschatologické svobody, o níž mluví sv. Pavel.[24] V přiblížení se Františka ke stvoření totiž nebyla vůle vládnout nebo využít, ale skutečná a autentická bratrská láska. Proto u zvířat mizí instinktivní strach, obrana a útěk. Zdálo se, jakoby si všimli, že se nachází naproti člověku úplně čistého srdce, nevinného dítěte Božího, které se vrátilo k původní svobodě ráje, totiž že všechnu svoji existenci vydalo lásce a službě[25]. Známé jsou i příběhy o Františkově vlivu na biskupa a starostu Assisi na konci Františkova života[26] kdy před nimi zpívá sloku o odpuštění: „Buď pochválen, Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku“ [27].

Jaké bylo tajemství Františkova vlivu na ty, které usmiřoval a kteří se po jeho kázáních obrátili? František neodsuzuje násilí, nemá žádný program pokoje, neformuluje žádnou listinu lidských práv, přesto se dá mluvit o jakémsi poselství pokoje. Jeho metoda je však až příliš prostá – žít a hlásat evangelium pokoje, které je radostnou zprávou o lásce, odpuštění, mírnosti a bratrství. František sám rád žádal o odpuštění a rád je nabízel, maje tuto zásadní osobní zkušenost: Bůh z něj sňal hříchy a daroval mu milost obrácení. Kdo se setkal s Bohem pokoje, ten je schopen přinést i všem ostatním ovoce tohoto setkání…

 

 

 

10.3    Kajícnost jako pramen radosti a pokoje

 

 

 

 

Poslední pohled na františkánskou kajícnost připomene dokonalou radost. Je to radost kajícníka ze skutečnosti, že je sjednocen a žije ve spojení s Bohem, se sebou samým, se svými bratry. Radost je projevem svobody, zakoušené díky naprosté oproštěnosti a radikální chudobě.

František je světec pokání a radosti. Vyzývá: „Ať se bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí…, ale spíše veselí...“ [28]. V jistém smyslu je pro něj radost důležitější než kající skutek[29], je totiž svědectvím o spojení s Bohem, o radostném prožívání pokání, o nalezení smyslu života. Radost je plodem pravého pokání a pravé pokání vždy přináší radost, protože ta pochází od Boha. Můžeme říci, že pokání, které nepřináší radost, nevede k Bohu a není tedy pravým obrácením, protože radost je svědectvím o Boží přítomnosti. Kde není pravá radost, tam není Bůh! Že se nejedná o povrchní veselí, nýbrž o jeden z nejbytostnějších lidských stavů, svědčí i slova encykliky: „Radost přichází z pochopeného smyslu utrpení.“[30] Jak blízko je Františkův pohled na dokonalou radost, který nám zaznamenal jeho sekretář a důvěrník, bratr Lev![31]

Výsledkem pokání je tedy obnovená radost z Boha. Praví kajícníci jsou požehnaní a šťastní, protože na nich spočívá Duch Páně a Nejsvětější Trojice si v nich dělá svůj příbytek.[32] A není možné pravé pokání bez Ducha svatého, jehož ovocem radost je![33]

 

 

 

Radost i zkroušenost

 

 

 

 

 

 

 

 

Smutek je obvykle spojován s následky hříchu, je známkou nepochopení, beznaděje, osamocenosti. Sv. Pavel ale mluví o zármutku, který je „podle Boží vůle“ a „působí pokání ke spáse“[34]. Je to zármutek, který je projevem lítosti nad hříchem právě spáchaným. Tento zármutek však nebudí beznaděj, ale naopak víru v účinné a rychlé Boží odpuštění. Kromě tohoto „spásného zármutku“, který vede k radosti z odpuštění, rozlišují duchovní autoři ještě stav, kdy je lítost nad hříchem silně spojena s vděčností. Tento stav je trvalý natolik, že se stává převládajícím duchovním rozpoložením, řekli bychom přímo povoláním. A tak mnozí, jako svatý František, chápou duchovní život jako cestu trvalé kajícnosti.

Je třeba říci, že víra v Boží odpuštění a následná radost z jeho přijetí není nijak v rozporu s tímto trvalým stavem zkroušenosti, ale jedno je doplněno druhým. V řečtině existují pro rozlišení dva termíny: metanoia a penthos. Penthos (zkroušenost) významově přesahuje výraz metanoia (pokání, obrácení). Penthos je stav, kdy si člověk uvědomuje a připomíná hříchy již odpuštěné. Důvodem však není skrupulantství, pochybnost o již přijatém Božím odpuštění. Důvodem těchto myšlenek je především veliká vděčnost vůči Bohu a připomínka vlastní křehkosti, slabosti, náchylnosti k hříchu a trvalé potřeby Boží pomoci, síly a milosrdenství. Ježíš říká: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jn 15,5). Pláče-li člověk veden penthosem, pak pláče z vděčnosti, dojat Boží dobrotou a bezmezností Otcovy lásky. V takovém pláči není žádné zoufalství ani beznaděj. Jde o zvláštní pláč, kterému Řekové říkají „charopoion penthos“ – pláč, který plodí radost. A tak můžeme v Atanášově vyprávění o sv. Antonínovi číst, že světec každý den plakal. Výsledkem zkroušenosti jeho ducha však byla „tvář, která zářila“ neobyčejnou krásou[35]. Podobně čteme o našem světci u Celana, a to již v začátcích jeho obrácení: „Vytrvale, v slzách a s velkou vroucností prosil Pána, aby ho vysvobodil z rukou nepřátel a aby milostivě vyslyšel jeho zbožné prosby. V postu a slzách si vyprošoval ochranu Vykupitele, sobě nedůvěřoval a všechnu svou starost uvrhl na Pána, a ačkoli dlel v temné sluji, zaplavovala ho nevýslovná radost“ [36].  Vrcholný zážitek na La Verně spojuje v sobě rovněž obojí: radost i bolest: „Pronikla ho velká blaženost a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný pohled Serafa, který byl nepopsatelně krásný. Ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení naplňovaly Františka hrůzou. Byl zároveň smutný a radostný, blaho a bolest se v něm střídaly…“ [37]

František neopouští svého Milovaného v jeho utrpení a toto spojení s Pánem za všech okolností je tajemstvím jeho dokonalé radosti. Mystická zkušenost z  La Verny je pak vrcholným prožitkem toho, co charakterizovalo celý světcův život: „I když Boží muž často proléval slzy, jeho duch i obličej vyzařovaly radost. Protože jeho svaté svědomí bylo jasné, vyléval na něho Bůh olej radosti. Stále, vytrvale se pozvedal k Bohu a vše, co konal, konal s radostí“.[38]

Marta Lucie Cincialová SMFO