Juřík, Stanislav OFM

Ještě bychom se měli vrátit k době po návratu z prvního kriminálu.

 

 

 

 

 

 

 

Ano, to znamená k době po roce 1960. Předtím to byla práce v totalitě, pak začala nová práce těch kněží, kteří se dostali na svobodu. Působili různým způsobem. Někteří se dostali dokonce na faru, kde pracovali jako farní administrátoři, ale většina z nás, kteří jsme se vrátili, jsme byli zaměstnáni buď v továrnách, nebo v nějakých jiných zaměstnáních.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzpomeneš někoho, kdo šel na faru?

 

 

 

 

 

 

 

 Na to si teď nevzpomenu, ale myslím, že to byli ti, co byli zavřeni na severu. Ale většinou byli zaměstnáni v různých pracích, byli šoféry, někteří, jako páter František, který později se stal provinciálem, ten byl u dopravy nákladních aut v Moravské Třebové a tam taky bydlel. Jiní byli zaměstnáni i ve Svitu, například pater Hníla. Pater Inocenc byl zaměstnán jako topič, a ten potom dostal k sobě ještě jednoho nebo dva bratry, nevím už, kteří to byli…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To byl bratr Norbert.

 

 

 

 

 

 

 

Ano, bratra Norberta. Takhle si bratři pomáhali, když měli tu možnost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dalo se i při tomto zaměstnání pracovat duchovně?

 

 

 

 

 

 

 

I při tomto zaměstnání se pochopitelně většina z nás, františkánských kněží, snažila taky mít vliv na lidi dospělé nebo na mládež. Z františkánů to byl hlavně pater Baptista Bárta, nebo potom to byl pater Aleš, kteří se této práci hodně věnovali hned v první době uvolnění, které nastalo v roce 1968. Ovšem byly těžkosti se i scházet, oni totiž nechtěli, abychom se my, kteří jsme byli v kriminále, navštěvovali. My jsme měli centrum tehdy v Praze u patera Inocence, který měl byt na Národní třídě, tak jsme se u něho občas setkávali. Taky někdy jsem se zastavil na faře u patera Norberta, ale byl taky jednu dobu zavřený a byl tam sledován jako farář a měl taky obavy, aby z toho nebyly nějaké trestné činy, tak jsme museli být opatrní při našem scházení se. Ale bratříčkové většina, většina bratří se odvažovala se navštěvovat. Potom, pokud jsme měli motorku, tak jsme zajížděli k rodinám, kde jsme jim taky sloužili mše svaté, nebo jsme přijímali sestry a bratry do třetího řádu. Třebas ve Svitavách a na různých jiných místech nebo potom na Slovensku, kde jsem působil, dávali jsme rekolekce, měli jsme duchovní obnovy v těch rodinách, nebo dokonce jsme se scházeli s mládeží, ale to bylo velmi nebezpečné, mít nějaké akce v rodinách nebo s mládeží.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A co výpomoci tady v okrese?

 

 

 

 

 

 

 

V okrese slušovském jsem vypomáhat ještě nemohl. Až po druhém zatčení v letech 1972-73, když jsem se vrátil z plzeňských Borů, jsem se teprve osmělil, protože mě pozval slušovský farář, do jehož farnosti patří naše obec, i když jsem neměl státní souhlas. Ten mě hned zapojil do práce. On měl dobré kontakty s tajemníkem, protože ho občas zavezl autem domů, když mu třeba z hospody zatelefonoval: „Přijeďte pro mě“. Tak on pro něho přijel a zavezl domů Takže ten tajemník dokonce věděl, že já tam vypomáhám.

 

 

 

 

 

 

 

Slušovský farář byl taky mým velkým pomocníkem, když jsme kupovali domy pro bratry a sestry na Slovensku. Také mi zařídil, že jsem jednou dostal asi 23 tisíc tuzexových bonů ze Západu. Ty došly na moje jméno a další asi 26 tisíc na jednoho slovenského spolubratra. To už jsem působil na Slovensku, předtím jsem působil na Moravě, to bylo po druhém kriminále, v Brně jsem začal pracovat i jako novicmistr. Hlavní úkoly měli pater Aleš, pater Inocenc a potom pater Radim Jáchym z Liberce. Tam působil hodně. On tam jezdíval, dával tam exercicie, rekolekce. Přednášel teologii, historii a filozofii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak jste působili na Slovensku?

 

 

 

 

 

 

 

Na Slovensko jsme se dostali proto, že tamní slovenský provinciál se neodvážil přijímat nové členy do své provincie, protože, jak říkal, nemá podmínky, aby po skončení totality se mohla provincie obnovit. Proto mládež ze Slovenska přišla za paterem Alešem, který byl tehdy provinciálem v letech 1971-80, s prosbou, aby se jich ujal, že by rádi vstoupili do řádu. Pater Aleš samozřejmě vyhověl a hned zapojil do práce patera Bártu.

 

 

 

 

 

 

 

Aleš a také Bárta a ještě jiní kněží, takoví agilní, si říkali, ať bratři žijí společně. Na Slovensku byl koupen první dům Križovatky a potom druhý Staničná. Bydleli tam i bratři i sestry, samozřejmě že jedni byli nahoře a druzí dole, ale žilo se tam opravdu krásně. Aby tam měli nějakého staršího kněze, tak mne zvolili za novicmistra a kvardiána pro slovenské nové členy, kteří budou přijímáni do naší české provincie. Tak jsem se přestěhoval na Slovensko. Tak takhle to začalo. Chodili jsme nejprve do jedné nemocnice k sestrám, scházela se u nás mládež, a už někteří byli dokonce přijímáni do noviciátu. Dával jsem exercicie pro ty mladé zatím ještě v tom domě u nemocnice, ale potom jsme koupili ten dům na Križovatkách a tam už se potom scházeli novicové a novicky. Ty měly svou sestru novicmistrovou, a ve dvou domech jsme ze začátku bývali pohromadě. Potom se koupily další dva domy. Celkem jsme tam ve čtvrti Trnávka koupili pět domů. Pomáhaly nám starší sestry, které tam bydlely a měly nějaké důchody. Jak jsem už řekl, dostal jsem jednou 23 a jednou asi 26 tisíc bonů, které byly dány právě na ty domy na Slovensku v Bratislavě. Pak jsme koupili jeden dům v Košicích a jeden dům v Trnavě. Všude byli bratři i sestry, a já jako novicmistr a kvardián jsem je musel navštěvovat po celém Slovensku tam, kde byli bratři a sestry. Musel jsem se jim věnovat, ale brzy tam hodně často docházel hlavně pater Aleš a pater Bárta. Ten přednášel teologické disciplíny. Potom tam hodně pomáhal a začal přednášet pater Radim Jáchym. Já tam byl takovým stmelovatelem, navštěvoval jsem je a měl rekolekce a noviciátní vedení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To jsi všechno objížděl sám?

 

 

 

 

 

 

 

 Ze začátku sám, potom mi pomáhal jeden klerik a pak pater Jaroslav, ten potom to vedl vlastně za mne, protože já jsem nemohl pořád dojíždět až do Košic a do Trnavy. Ale v Trnavě jsem byl často, protože to není daleko od Bratislavy. Pak jsme tam jako františkáni taky zakládali v různých městech třetí řád. Pak tam přišel pater Titus, který byl určený pro východ a já jsem měl na starosti západ, to znamená Bratislavu, Trnavu až po Tatry a on měl místa od Tater na východ. Také terciáře, které jsem tam přijímal ještě před jeho příchodem do třetího řádu. Na výuku teologie, filozofie a dalších disciplín nadále dojížděli bratři z Čech, především pater Aleš, pater Bárta a pater Radim.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Do kterého roku jsi byl na Slovensku?

 

 

 

 

 

 

 

 To trvalo skoro do roku 1989, kdy skončila totalita, nastaly změny. Tehdy přijel náš generální ministr Hermann Schalück, který k nám jezdil, když byl ještě provinciálem v Německu. Dojížděl k nám v civilu jako cestovatel a bydlel u nás. V nějakém hotelu si zajistil nocleh, ale ve skutečnosti spával u nás. Už jako provinciál se zajímal o naši slovenskou provincii, a když potom skončila totalita, už byl generálem. Tak přijel docela klidně a volně do Československa, a teď to zařídil tak, že v Bratislavě pokračoval ve své funkci dřívější provinciál. Bratři, kteří byli přijati do řádu na Slovensku, měli volnost zůstat v české provincii, do které byli přijímáni, ale měli volnost se přihlásit do slovenské provincie, protože to byla teď provincie samostatná, my jsme měli českou provincii. Tak to byla další akce, která se tam odehrávala za účasti patera generála. A my jsme potom opustili Slovensko a oni začali pracovat bez nás. Bylo tam samozřejmě několik kněží, kteří už za mne měli primice v podzemí, a někteří byli vysvěcení až po našem odchodu. Dodělávali si také teologii, někteří dokonce také na bratislavské teologické fakultě, a pak byli přijímáni už tamním provinciálem. Zatím bydleli ještě v těch domech, které jsme koupili, v dalších dvou nebo třech bydlely sestry, ale tyto podrobnosti už nevím, poněvadž už jsem tam potom nebyl.

 

 

 

 

 

 

 

S P. Stanislavem OFM rozmlouval P. Michal OFM