Pouť do Santiaga de Compostela - 4
Čapek, Bonaventura OFM a d.
Pouť do Santiaga de Compostela
Nápad jít na pouť se zrodil už dávno. Začalo to vlastně tak, že jsem asi ve dvanácti letech dostal po tátovi sošku svatého Jakuba z Francie. Šlo o malou ručně vyřezávanou sošku sv. Jakuba staršího, s knihou v ruce, kloboukem s mušlí na hlavě a v druhé ruce svíral hůl. Tato soška se mi tedy stala inspirací, abych se svatému Jakubu svěřil v jedné zvláště veliké těžkosti a Bůh mě skutečně vyslyšel. To se psal rok 1999. Tehdy mi také padla do rukou kniha Kolmana a Šťourače Cesta do Compostely (možná by se řeklo shodou náhod, ale vy asi víte jak to s těmi „náhodami“ vlastně bývá) a přitom mě napadlo, že bych měl sv. Jakubu poděkovat obdobnou poutí, jako tito dva dobrodruzi. Pro svoji myšlenku jsem získal jednoho ze skautů – Prófu a věc byla jasná: Půjdeme pěšky z Prahy do Compostely! Když jsem pak v roce 2001 odešel do řádu, plány se nám nemírně zkomplikovaly. Bylo jasné, že mě nikdo na tři měsíce ven z kláštera nepustí. Na druhou stranu se ale ke mně přidal bratr Jakub, který se chtěl podívat za svým patronem a také mě podpořit v mých vizích. Když jsme tedy vloni s bratrem Jakubem zažádali řádové vedení o pouť přiznali nám 4 týdny.
Kromě Prófy se k nám přidala ještě Denisa, vdaná dívka z farnosti u Panny Marie Sněžné, která plánovala pouť do Compostely také asi už od pět let, ale dosud jí to nevyšlo. Pak jsme přibrali do party ještě Jirku, FrMoláka z Plzně a Mariánku, skautku a Prófovu dlouholetou spolužačku. Takže nás bylo celkem 6 – dvě holky a čtyři kluci (z toho dva bratři), všichni mezi
Cestou jsme psali deník, každý úsek cesty zapisoval někdo jiný:
Jakub
Možná ještě než začnu deník, pár velmi stručných informací, které většina z Vás stejně zná: Santiago (Jakub) de Compostela (z pole hvězd) bylo ve středověku spolu s Jeruzalémem a Římem nejznámější a nejnavštěvovanější křesťanské poutní místo. První datovanou pouť zde vykonal asi Alfons II. v 10. století, který původně putoval na Finis Terae (konec světa) a který na podnět místního biskupa zbudoval poutní místo nad údajným hrobem s ostatky svatého Jakuba, které sem byly dle legendy zázračně přeneseny. Asi do 12. století se putovalo převážně severní cestou podél moře, která vede přes města Bilbao, Santander, Oviedo, Lugo a od 12. století se vzestupem města Leon se začalo putovat více jižněji cestou, která je dne nejfrekventovanější a je nazývána Francouzskou cestou. Putuje se většinou z Francie, ale ne všichni jsou toho schopni a mají tolik času a tak pro vydání glejtu poutníka je třeba ujít alespoň sto km. My jsme se vydali severní původní cestou (Cammino primitivo) z důvodu mírnějšího podnebí, hor a menší frekvence spolupoutníků. Naše cesta vedla přes tři španělské kraje Kantábrii a Asturii do Galicie, ve které leží Santiago. Mezi jinými poutníky do Santiaga také putoval údajně svatý František nebo Dante či současník Paolo Coelho, který ji proslavil zvláště mezi brazilci.
14.8. 2005
Svoji pouť začínáme na svátek sv. Maxmiliána Kolbeho, který byl velikým ctitelem P. Marie, jejíž slavnost budeme slavit zítra. Zahajujeme mší svatou u Panny Marie Sněžné, kterou slouží speciálně pro nás br. Dominik v 7.45 ráno. Navrhuje nám, abychom po cestě rozjímali evangelium sv. Matouše, které vychází z židovského prostředí okolo Jeruzaléma, kde byl biskupem sv. Jakub (i když ne ten starší apoštol), který je pravděpodobně pohřbený v Jeruzalémě. I když jsme původně chtěli číst evangelium na den, rádi přijímáme.
Rozhodli jsme se, že si nebudeme brát tolik jídla a peněz, aby to vystačilo na celou cestu, abychom mohli zakusit dobrodiní Boží i lidí.
Letadlo, které mělo letět v 10.30 má zpoždění a odlétáme 12.20. V Madridu jsme asi v 15.20. Po zkušenostech z naší vlasti zkoušíme nejdřív stopovat. Když to nejde jdeme pěšky asi
Slavnost nanebevzetí P.M. 15.8.
Vstáváme v 6.00. Začínáme rozjímat evangelium sv. Matouše a zakončujeme společnou reflexí. Vnímáme Boží blízkost, ale zároveň si uvědomujeme, že to Marie s Josefem také neměli tak úplně bez problémů. Druhou nabídku na stop přijímáme a necháváme se svézt asi
Na mši během kázání ve své farnosti, která je jednou z nejbohatších příměstských čtvrtí Madridu, a jejíž vstupní silnice je střežená vlastní policií, vyhlašuje, že kdo chce, může nám nějak pomoct. Po mši ke cti P. Marie nám Maria s Ježíšem připravují překvapení. Jedna rodina nám platí večeři, další nás jsou ochotni odvést do Madridu na autobus a padre nám platí jízdenku až do Santanderu na sever Španělska, odkud máme začít naše putování. Ještě jiná paní, co je nemocná, nám posílá 50 EUR na cestu. Po tomto dni velikých kontrastů a neuvěřitelného dobrodiní Boha i lidí a po dobré večeři jdeme s vděčností spát.
16.8.
Každý den se snažíme modlit za všechny, se kterými se setkáme, i za ty, kteří nás prosili o modlitbu doma. P. Francesco nám ještě nabízí 100 EUR, které už odmítáme. Dva ochotní farníci nás vezou do Madridu na BUS mercedesem a ještě jednou károu. Kolem 16.00 dorážíme do Santanderu, kde nás jeden ochotný Španěl dovede přes celé město do kláštera k našim bratřím. Vyřídíme si poutnické pasy, jdeme na mši, povečeříme a popovídáme si s bratry. Nádobí po všech myje mezi jinými jeden pokorný pětaosmdesátiletý františkán.
17.8.
Ráno nás z města vyprovodí místní kvardián, který byl donedávna zodpovědný za misie v celém řádu, měl na starosti poutě do Svaté Země a 20 let žil v Japonsku. Poprvé vidíme na cestě moře. Poobědváme, co jsme dostali u bratří a děláme tentokrát polední meditaci nad Matoušem. Cestou potkáváme několik spolupoutníků, mezi nimiž je nejzajímavější jeden Francouz, který šel z Francie (z Vézelay) přes Santiago na Konec země – Finis terrae a zpět jedinou poutní cestou – asi
18.8.
Večer jsme zjistili, že jsou ve městě klarisky a tak je ráno jdeme pozdravit. Nejprve sestra na vrátnici nerozumí, co chceme a když vysvětlíme, že jsme je přišli jen pozdravit a že jsme z Prahy, která není v Jižní Americe, ale že to je tam jak mají pravou sošku El nino Jesus (to je Jezulátko), vyvine se z toho nakonec krásné setkání. Ze sester vyzařuje úžasná radost. Bohužel nemají už moc vlastního dorostu a tak nové sestry přicházejí většinou z Indie. Pak společně zazpíváme a sestry se zeptají, jestli něco nechcem a to my zase, že chleba a jdeme dál.
Dnes máme odpočinkovější den a tak urážíme necelých
19.8.
Vstáváme o šesté a zjišťujeme, že noc pod střechou byla opravdu Boží prozřetelnost, protože venku dost pršelo. Máme rozjímání, ranní chvály a mši společně s bosými karmelitkami, což se člověku jen tak nepoštěstí. Po rozloučení scházíme k moři. Počasí je dnes příjemně chladné pro pochod. Celé tři dni se živíme po cestě ostružinami, které jsou lahodné a je jich dostatek. Také jsme v jednom hotelu prosili o starý chleba a nabízeli jsme práci a mile nás obdarovali, že si dnes vystačíme. Večer jsme se vykoupali v řece a zabydleli na staré železniční zastávce. Teď se jdeme ještě pomodlit za dobrodince a blízké, ty co nás prosili o modlitbu a za sebe navzájem. Bohu díky za krásný den.
20.8.
Protože zjišťujeme, že máme mírný skluz, přidáváme na tempu a vyrážíme na město Llanes. Cesty od začátku jsou značeny žlutými šipkami a od minulého stanoviště i santiágskými mušlemi ukazujícími směr. K obědu jsme dostali jednu velikou bagetu, kterou dáme se salámem z domova. Dnes jdeme většinu cesty po silnici, což je dost únavné, ale nakonec docházíme do Llanes a máme v nohách
21.8.
Ještě jsem zapomněl včera dodat, že jsme plynule přešli z kraje Cantabrie do Asturie. Dnes je neděle, tak slavíme: spíme déle, máme víc jídla a vyrážíme až kolem jedenácté. Jdeme asi jen 10-
Boni
22.8.
Přespali jsme pod luxusně napjatou plachtou, vstali jsme vyjímečně v 6.00, ještě za tmy. Po modlitbách, snídani a balení jsme vyrazili, to už bylo asi 9.00. Denisa šla vpředu a docela hnala. Došli jsme do Ribadesella, pomodlili se v kostele, koupili pár pohledů a najedli se z almužny, kterou nám poskytla jedna milá slečna z Calle Oscura(temná ulička). Pak jsme si v turistickém informačním centru nechali orazítkovat poutnické pasy a šli jsme po žebrotě. Mě se přihodila zajímavá věc. Jednoho kluka (asi desetiletého), který mě zval na výstavu obrazů maminky jsem poprosil o pomoc. On bez váhání vyrazil a žebral za mě, já pak jsem šel jen v jeho stínu. Očividně ho to bavilo. Horší chvilky ale přišly, když přesvědčil jednoho kluka z party, že mě vezmou k nim na oběd. Myslel jsem, že mě na oběd vezmou, protože měl dědečka Čecha, ale ve skutečnosti to byl takový klukovský nápad, takže jsme připravili jeho mamince pár horkých chvilek, než pochopila, že se proti její vůli dovnitř nakvartýrovat nechci.
V Ribadesella jsme také zkusili místní pláž a oceán byl zkrátka úžasný. Po koupání jsme nasadili smrtící tempo a hnali jsme asi
23.8.
Ráno jsme ale za svoji nedbalost zaplatili. Vzbudili jsme se totiž v mírném deštíku, který postupně nabýval na síle. Když jsme pochopili, že se to skutečně jen tak nepřežene, vyhrabali jsme se z našeho ležení a mírně promočení se schovali v podloubí místního kostelíka. V klidu jsme se pomodlili, posnídali, napsali pár SMS. Zatím jsme totiž šli jen ve čtyřech a po mobilu jsme se dozvěděli, že zbývající dva – Jirka s Mariánkou – mají potíže s cestou z Kolína nad Rýnem. Uvázli v Paříži. Měli jsme o ně obavu, jestli se dostanou dál.
Když už se počasí konečně umoudřilo, vyrazili jsme. Asi v 13.00 jsme došli do Colunga, kde jsme získali dvojnásob radostnou informaci – ve Villaviciosa bude mše ve 20.00, tedy první mše po třech dnech naše první mše. Co ale dávalo této zprávě korunu: mše bude v konventu klarisek. Už se těšíme!
Cestou jsme se naobědvali v kopcích ve vesnici
V 19.00 jsme dorazili do Villaviciosa, koupili si něco k snědku a šli ke klariskám. Když jsme se na schodech kostela modlili nešpory (já s Jakubem jsme na sobě měli hábity), řekl nám jeden chlapík, že máme jít dovnitř ke klariskám. Ty nás okamžitě přivítaly a pak po mši nás pohostili vynikající večeří, zakončenou mandlovým koláčem, na který jsme poté vzpomínali ještě dalších
24.8.
Ráno jsme vyšli táhlý kopec na Ambás a spadli dolů do Valdedios, kde jsme si vyprali a šli na konventní mši svatou ve 12.00. Veldedios je nádherný klášter cisterciáků s prerománským kostelem z 10. stol. Dnes tam žije šest mnichů – měli nádhernou mši, ale vypadali upracovaně.
Z kláštera jsme museli opět nastoupat tvrdé převýšení. Šlapeme v monotónním ustáleném rytmu. Nabrali jsme vodu v refugiu a šli jsme dál. Zkoušeli jsme cestou zpívat, ale moc to nešlo. Asi v 19.00 jsme zapnuli mobil a přišla fantastická SMS – Jirka s Mariánkou jsou už v Leonu, tj. asi
25.8.
Další den jsme šíleně spěchali, abychom dorazili na sraz ke katedrále, ale asi je to z Pola do Ovieda dál, než předpokládaných
Ke katedrále jsme došli ve
Zašli jsme na mši do kostela Jana Křtitele, najedli jsme se v parku a vyrazili směr Santiago. V milém tempu jsme se pak v jemném deštíku došplhali do El Escamplero. Prófa navrhoval spát v refugiu a Jakub pod sýpkou. Spor rozetnul kostel s podloubím – naprostém konsenzu jsme se usídlili tam. Pak ale, když jsme s Jakubem šli pro vodu do refugia, nějací lidé uvnitř nás přesvědčili, že refugium je zdarma a spát v kostele je čirý nerozum. Tak jsme se přesídlili do refugia (poprvé, co spíme v refugiu).
Prófa
26.8.
Dneska jsme posnídali ovesné vločky a Havranovu meducínu a po půl desáté vyrazili z refugia směrem k městečku Grado, vzdáleného asi
27.8.
Vstáváme jako obvykle v 7.00 a začínáme den rozjímáním nad kapitolou z evangelia sv. Matouše. Po snídani vyrážíme k městečku Salas. Cesta vede podél řeky, většinou po rovině a mimo asfalt, takže se nám dobře šlape. V Salas vyžebráme brambory k večeři a chleba k obědu. Po obědě nás déšť zažene do místního refugia, kde se modlíme modlitbu uprostřed dne a modlitbu se čtením. Pak se vydáváme k městu Tineo vzdálenému přibližně
28.8.
Dneska jsme si přispali až do 9 hodin, protože je neděle, náš odpočinkový den. Při ranním rozjímání nás vyrušil zuřivý správce herberku a začal nás vyhazovat do nečasu venku, podle norem se musí refugium opustit do 10.00. Poté, co si prohlédl naše poutnické pasy a legitimoval nás a po delší diskusi nám nakonec dovolil zůstat až do 12. Skvěle jsme posnídali místní speciality, které jsme dostali v Salasu – masový závin a kokoskám podobné sušenky. Zašli jsme na mši ve
29.8.
Ráno jsme vstali výjimečně již v 6.30. K snídani jsme si dopřáli darovaná vajíčka s mátou. Dnešní etapa vedla mírně zvlněnou krajinou, a protože i počasí nám přálo tak cesta příjemně ubývala. Okolo čtvrté hodiny jsme dorazili do Pola de Allende. K obědu se nám podařilo vyžebrat dost chleba a
Denisa
úterý 30.8.
Včera po večeři v Pola de Allende jsme si s Jirkou vyměnili „vůdcovské etapy“; já povedu etapu nyní a on místo mne závěr do Santiaga.
Když nás Boni probudil v 6.35 byla ještě tma. Nejakčnější byla Mariánka: vytáhla kytaru a zahrála písničku na dobré ráno a potom vytáhla ze spacáku i některé z nás a předcvičovala na rozcvičce. Já a Petr jsme zůstali zbaběle ve spacákách. Po ranním rozjímání Matoušova evangelia jsme přichystali snídani a uvařili několik ešusů čaje z vody z potoka. Přeci jen ve stinném údolíčku bylo chladno.
Když dozněly naše ranní chvály, sbalili jsme supr přístřešek i věci a vyrazili cestou vzhůru. Pěšinu brzy zalilo slunce a pak už v jeho paprscích jsme jen stoupali a stoupali. Ale nebylo to tak zlé: cesta nebyla tolik příkrá a kolik drobné krásy, která občerstvuje duši nám Pán připravil! Kopce poseté vřesem a krásnými květy, dole v zeleni koryto potoka a mezi klečí chodili volně koně. Občas se ozvalo jejich ržání: prostě jsem si připadala trochu jako ve snu. Na samém temeni nás potěšily modré hořce a mne zaujaly fialové květy jako ocůny, jež rostly bez stonku a listí přímo ze země. Země kvetla. A do té vší nádhery se nám rozevřel úchvatný pohled na okolní vrcholky hor (byli jsme
Pak jsme se vydali klesajíce a zase stoupajíce po Caminu po rozžhaveném hřebeni a úbočích kopců. Zem byla rozpálená a suchá. Boni trefně citoval slova žalmisty: Má duše po Tobě, Bože, žízní, jak vyprahlá bezvodá země…
Po několika kilometrech chůze jsme vpadli do stinné náruče borovicového háje, kousek před vesnicí Berducedo, kde jsme mírně poobědvali a přečkali polední vedra. Snad poptvé jsme (kromě mě) ulehli v dřímotě. Když jsme vyrazili na další cestu, Boni asi po 15 min zjistil, že nemá u pasu svůj nožík. A tak běžel zpět na místo naší siesty, zatímco my jsme posečkali v chládku u nějakého baru, kde si dávala kávu skupina postarších Basků. Za chvíli čekání, poté, co Mariánka s Jakubem vyprosili v baru čtyři dvojchleby se šunkou, vytáhla Mariánka kytaru a začala hrát. To se Baskům velice líbilo a za pidikoncert složený jen ze dvou písniček nás obdarovali lahví minerálky, chlebem, sušenkama a konzervou rybiček. Měli jsme velkou radost, protože Pán se zase postaral. Než jsme vyrazili, dali jsme ještě přídavek jedné písničky. Ani za hodinu po odchodu z oné vesnice Berducedo, nás předjelo policejní auto a kus před námi zastavilo. Vystoupili dva policisté a hned nás stavili a chtěli po nás pasy. V tu chvíli se nám hlavou honila spousta myšlenek: kontrola? Asi ne náhodná! Udal nás někdo, že chodíme bez peněz a žebráme? Možná! Jisté je, že sem jeli kvůli nám, neboť poté, co nás zkontrolovali a údaje o nás si zaznamenali do papírů, vrátili se, odkud přijeli.
Další úsek byl dost náročný: ve vedru jsme stoupali a pak zase prudce klesali z 1000m na 150m. Sestupovali jsme 2 hodiny. Myslím, že někteří z nás, alespoň mluvím 100% za sebe, málem vypustili duši. Ale stejně jsme ušli
Středa 31.8.
Probuzení pro mne nebylo dvakrát příjemné. Vzbudila jsem se chladem na záda, protože foukal dost silný vítr. Navíc jsem potřebovala na záchod. Aby bylo ráno milejší, když jsem opatrně překračovala spáče, šlápla jsem Petrovi na brýle, které měl položené u nohou a nebyly ve tmě vidět. Naštěstí s sebou měl náhradní, ale stejně mě to štvalo. Do městečka Grandas to bylo mírně do kopce, ale šlapalo se nám dobře. Grandas na nás nezanechalo velký dojem: místní bary, kde jsme prosili o jídlo byly docela zaplivané a dost lidí nevypadalo zrovna střízlivě. Co se týká jídla, Pán nás měl v péči, takže jsme dostali dostatek na oběd, večeři a myslím i na snídani. Poobědvali jsme pár kilometrů za Grandas, za vesničkou Castro, a zde jsme ve stínu také četli z Matoušova evangelia a rozjímali nad Božím slovem.
Ačkoli jsme museli překonat vrchol 1050m (přes který jsme přešli z Asturie do nového kraje, do Galicie) šlo se nám dobře; nebylo moc vedro- pod mrakem a stoupání bylo pozvolné. Z vrcholku jsme klesli do vesničky – ale spíš to je název místa než vesničky, neboť tam stojí jeden dům – bar. Ještě chvíli jsme šlapali a tak jsme zůstali v lesíku, kde jsme se utábořili a udělali večeři, a protože byl hlad, šla jsem ještě s Mariánkou zpět k jinému baráčku u lesa, kde jsme dostali kus chleba a klobásu. V lesním tichu se nám usínalo báječně, z milosti Boží.
Čtvrtek 1.9.
Tak dobře se nám v lesíku spalo, že jsme zaspali o jednu hodinu a vstávali v 7.30. Při krásném východu slunce, kdy paprsky prosvítaly větvemi stromů a v nich tančily kapky rosy a leskly se pavučiny na větvičkách a keřích, se alespoň mně rozjímalo nádherně. Posnídali jsme a díky Bohu, že jsme ještě večer vyžebraný chléb ušetřili na snídani. Bylo by toho vskutku poskrovnu a do Fonsagrady zbývalo
Jelikož čas oběda uplynul, rozprchli jsme se po městě a prosili o něco do prázdných žaludků. Již jsme se sešly dvě dvojice, ale Boni s Petrem nepřicházeli.
Vsuvka - Boni
Totiž hned v první restauraci, kam jsme zašli, jsme zažili něco neuvěřitelného. Už u vstupu mě Prófa zrazoval, ať tam nechodíme: „Tady to vypadá moc nóbl, pojď radši jinam.“
Jenže já jsem věděl jak to je. Člověk se prostě žebrat stydí a v nóbl restauracích se stydí proto, že je to nóbl a v chudých, protože obírá chudé provozovatele. Vešli jsme dovnitř a oslovil jsem slečnu za pultem. „Buenos tardes, sme pótníci do Kompostély. Němáte staré chlípa?“zalámal jsem svojí španělšinou, pro kterou jsem platil za jednoho z nejlepších španělštinářů v naší skupině.
„Starý chleba?“ zeptala se slečna s údivem a trochou obavy.
„Áno, a nébo něci k jédlo!“
„Tady si můžete vzít,“ řekla slečna s trochou úlevy, že jí nakonec přece jen nezabijeme a že nás má čím odbýt a ukázala na talíř s jednohubkami. Inu, nebylo toho moc, ale ničím se nemá pohrdat, tak jsem už sahal po igelitce, abych si tam talíř shrnul, když mě Prófa zarazil: „Počkej, ona asi myslí jen jednu!“
Připadalo mi to sice tvrdé, leč logické. „Jénom jedno?“ oslovil jsem opět slečnu. Přikývla. „A němáte víš?“ Slečna asi uznala, že se nepředala, tak nám ukázala na vedoucího prodejny a řekla: „Tak se zeptejte támhle!“
Šli jsme za vedoucím, asi padesátiletý chlapík s malou bradkou, asi jako Halík. Zrovna se bavil s nějakými hosty, tak jsme zůstali takticky opodál a jakmile to situace umožnila, uhodili jsme na něj. „Buenos tardes, sme pótníci do Kompostély. Němáte staré chlípa?“ vypustil jsem opět svoji bravurně naučenou frázi.
„Starý chleba?“ podivil se vedoucí, „No ale jsou lepší věci k jídlu, než starý chleba, ne? Pojďte támhle nahoru a já za chvilku dojdu.“
Moc jsme vedoucímu nerozuměli, ale šli jsme nahoru po schodech, odkud vedly dvě cesty – jedna ke dveřím PRIVAT a druhá ven. „To nás asi vyhodil, co?“ spekuloval Prófa. Jakmile nás ale vedoucí uviděl poslal nás nahoru a usadil ke stolu. Sice jsme se bránili, že máme venku čtyři spolupoutníky, ale on na to, že jsme tu teď my dva a nás, že pohostí. Tak jsme se bránili, že nemáme peníze, ale on, že to je v pořádku. Posadil nás ke stolu a my jen čekali, co se bude dít. Připadali jsme si trapně. Špinaví, propocení, zarostlí a opálení v homeless stylu jsme se na toto místo vůbec nehodili. Měli jsme schované ruce pod stolem a dělali jsme, že tam nejsme. Zatím se ale začalo nosit na stůl. Po včerejším hladu jsme si připadali jako v pohádce. Od Villaviciosa jsme poprvé jedli z porcelánu příborem a věřte nebo ne, už jsem se ani neuměl napít ze skleničky, aniž bych srkal. Nejprve jsme dostali polévku, pak hlavní jídlo a nakonec moučník a igelitku chleba pro ostatní. To bylo zkrátka něco, co jsme nečekali. Ve městě Fonsagrada je totiž pramen, ze kterého podle legendy na přímluvu apoštola Jakuba teklo mléko. A už cestou do Fonsagrady jsem, ani nevím jak mě to napadlo, každému říkal, že se na ten pramen tak těším, že se napiji toho mléka. Ostatní mi nevěřili, ale jistě mi dáte za pravdu, že jsem se bohatě toho mléka napil a byl jsem vděčný.
Konec vsuvky
Denisa
Začali jsme si pomalu dělat starosti, když tu přišli rozzáření a vyprávěli nám, co se stalo. Boni s Petrem vešli do kostelíka u kterého jsme seděli a zbytek skupiny jsme se pustili do výslužky chleba. Jedli jsme, když tu, jako v pohádce pod schody zastavilo bílé auto, vyběhla z něj paní s františkánským křížem na krku a vrhla se na Jakuba v hábitu. Hned se ptala, zdali něco nepotřebujeme a Jakub jí odvětil, že trochu másla, protože máme spoustu chleba, ale nic na něj. Paní odběhla a asi za deset minut se vrátila s igelitkou plnou jídla – příloh, takže díky našim dárcům máme dostatek i na zítřejší den. Ještě si na Jakubovi vyprosila požehnání a vesele odkráčela. Jen jsme měli pocit, že vybílila vlastní lednici, protože velká pixla másla byla načnutá. Zase po dlouhé době jsme se dosyta najedli. Pak jsme strávili nějaký čas v kostele v dících, písních a modlitbách.
Bylo pozdnější odpoledne, ale nemuseli jsme moc pospíchat. Čekalo nás pár mírných kopečků a nocleh jsme si připravili v ruinách bývalého hospitalu – špitálu pro poutníky. V předsíňce malé kapličky jsme si ustlaly s Mariánkou a kluci si vyrobili plachtový přístřešek v ruinách. Večer foukal silný vítr, ale nám s Mariánkou bylo v našem závětříčku teplo a tak krásně se spalo! Deo gratias!
Pátek 2.9.
Ráno na Hospitalu bylo krásné, i když trochu ospalé. Slunce vyšlo v 8.00. Posnídali jsme z včerejších darů (vtipně ostružinovou marmeládu) a po ranních chvalách jsme se vydali ku putování. Vedro nebylo tak zlé; oběd jsme dali kousek před O Cádavem.
Procházejíce pak O Cadávem, zastavila nás stará paní, která u svého domku jedla kus chleba. Asi ji zaujali bratři v hábitech. Dala se s námi do řeči a ihned nám nabídla poslední sušenky, co měla, holkám nalila kolu a klukům víno (v tom vedru bychom to s Mariánkou asi nerozdejchaly). Tak jsme jí zahráli (jí a jedné sousedce) dvě písničky a když nás zulíbala na rozloučenou, pokračovali jsme v cestě. Cesta ubíhala v družném hovoru rychle.
Ve vesničce Vilatarde jsme zastavili u krásného kostela a zjistili, že se zde za dvě hodiny – v 20.00 slouží mše svatá. V klidu jsme povečeřeli a my s Mariánkou jsme se šly umýt nad vesnici, kde v nádherném starobylém hájku u kostela tekl pramen vody. Připadaly jsme si jak dvě divoženky; ještě, že po cestě, co vedla kolem nešel žádný poutník!
Kostel i uvnitř byl překrásný (ale ne tolik, co v Santillině, ačkoli se to těžko dá srovnávat) Měli jsme čtení v češtině a posíleni eucharistií si kluci pokecali s páterem, zatímco my s Mariánkou jsme zpívaly Bohu i sobě k radosti.
Po mši nám jedna paní přinesla fíky a Jirka se dal do řeči s jinou paní, co vlastnila ubytovnu zde. Nejen, že nás pohostila večeří – chlebem a šunkou, co jsme si nechali na snídani, ale dala nám 3 EUR na jídlo. Jiní lidé nám darovali pět litrů mléka od krav. Večer jsme se pomodlili v kostele, který nám padre nechal otevřený přes noc a uložili jsme se ke spánku u kostela podloubí.
Jakubova vsuvka: Byl to kostel, u kterého býval kdysi františkánský klášter a tak jsme si připadali jak doma.
Sobota 3.9.
Ráno nás ona paní z ubytovny po ranní modlitbě v kostele pohostila super snídaní v hotelu – čerstvým chlebem, máslem, kávou, čajem a horkým mlékem.
Poté jsme došli přes Castroverde v naprostém parnu
V Lugu jsme byli kolem 18.00 – a zašli jsme rovnou k bratřím františkánům. Bratři byli v klášteře jen dva – nechali nás osprchovat v klauzuře, spali jsme v tělocvičně klášterní školy. Akorát nás neodhadli a utahané nás hned nahnali do muzea – bývalého konventu františkánů, založeného samotným sv. Františkem.
Po mši svaté nám přinesli večeři co dům dal. Jedna paní nám také poslala 50 EUR na pouť. Šli jsme spát a usnuli jako zabití. Myslím, že bratři byli ještě na procházce nočním městem s padrem, ale to už jsem spala.
Deo gratias za všechno.
Mariánka
/v deníku je to moc zkratkovité, dodá finální verzi později/
Jirka
6.9. út
Dostávám mušli i deník (znaky vůdce naší výpravy) a doufám že na posledních
Jakubova vsuvka: Tito Australané jsou jeden manželský pár ve věku okolo šedesáti let(různými grády otitulovaný lékař a jeho žena), kteří se rozhodli vykonat pouť, aby se rozhodli, jak v životě dál. Jsou z jedné z protestantských církví v Austrálii. Mimo jiné takových poutníků v důchodovém věku z celého světa(Německo, Kanada, Francie, Španělsko, atd.) jsme potkali opravdu mnoho. A většinou tito lidé šli až z Francouzských hranic, tzn. Okolo osmi set km.
Za chvíli přináší dobroty k večeři, které jíme s Němkou.
Jakubova vsuvka II.: Je to asi čtyřicetiletá milá učitelka z Německa, která po osmnácti letech učení si dává na rok oraz a začíná ho poutí do Santiaga.
Je to skvělé. Potom jdeme na slivovici a hrajeme jim cukrářskou bosanovu. V dešti jdeme na mši, potom nás farář nechává v kostele pomodlit se. Na pokoji chutná Němcům naše slivovice.
7.9. St
Z albergu odcházíme jako poslední. Je mlha a jde se dobře. Předcházíme hodně poutníků, ale protože jdeme v silentiu, nebavíme se. Brzy se z mlhy prodralo slunce. Během oběda nás opět všichni předcházejí. Ve 13.30 jsme v alberku De Arca, ale protože nejsme unaveni, povídáme si s Belgičanama a pokračujeme dále. Cesta vede podél letiště, vzlétají letadla. Je horko a cíl v nedohlednu. Mám žízeň, ale snad na Monte de Gozo (Hora Radosti) něco bude. Dorazili jsme sem v půl sedmé. Za lesem je vidět věže katedrály, cíl je nadosah. Bohu díky! Povídáme si s Italkou, Římankou, která jde z Lourdes a před pěti lety jí zemřel syn. Dává za něj sloužit mši. Já čtu 1. čtení v češtině. V alberku nám přidělili pokoj 485. Jsou zde čtyři palandy a s námi na pokoji je ubytovaný ještě jeden španělský cyklista. K večeři si dáváme mešní víno, je krásně sladké. Potom modlitba a chvátáme na film o Caminu. Ale nepromítá se. Máme rozjímání. Zapadá úzký srpek měsíce. Jsme dost utahaní a tak v půl jedenácté skoro všichni už spí.
8.9. Čt Narození Panny Marie
Budíme se do mlhavého rána. Panuje zvláštní atmosféra, vždyť už to máme „za pár“. Vyhlašuje se přísné silentium, abychom si poslední kilometry vychutnali s Pánem. Procházíme předměstím Santiaga. Na bráně poutníků je dvacet postav, které sem dorazily. Mezi Janem Pavlem II. a Escrivou nechybí ani Lev z Rožmitálu. Potkáváme bratry františkány, kteří nás vzali na úřad pro poutníky a ukázali cestu do Seminario Menor, kde budeme spát. Po vystavení dekretu Compostely, na kterém je uvedeno latinské jméno, jdeme na mši do katedrály. Je slavnost narození Panny Marie. Hned na začátku čte kněz poutnické skupiny, z které jsou země a kde začaly. Je to krásný pocit slyšet mezi Španěly, Němci a Italy také Českou republiku. Po mši se ještě chvíli modlíme a pak jdeme najít místo na spaní. Za 5 EUR na osobu spíme v obrovském pokoji s desítkami postelí. Po modlitbě odcházíme do kláštera františkánů. Řekli nám, že tam vařit nemůžeme. Jdeme do kláštera klarisek, se kterýma máme už dobré zkušenosti. Ani dnes nezklamaly. Uvařily nám dobroty, daly růženec a ovoce. Z nabídnutých peněz si bereme čtvrtinu. Holky si jdou odpočinout do hotelu, my jdeme nakupovat na večeři a 70 pohledů. Večer jdeme na noční procházku městem. Rozjímáme a prožíváme přitom Boží přítomnost.
9.9. Pá
Probouzíme se do slabého mrholení. Jdeme na mši do katedrály. Kanovníci se modlí ranní chvály, potom je mše, která končí rozhoupáním kadidelnice. Na náměstí potkáváme Australany. Začíná dost pršet a tak hledáme pohodlné místo v restauraci/kavárně, kde si dáváme čaj a kávu s mlékem a píšeme 80 pohledů. Je tu příjemně a nechce se nám do města. Cesta z tepla! Před katedrálou obědváme v podloubí paláce, odkud nás vyhání strážník. Odpoledne trávíme každý různě – modlitbou, chozením po památkách a nakupování suvenýrů. Se Santiagem se loučíme poslední fotografií, ještě zde večeříme a ve 21.30 odjíždíme autobusem do Madridu.
Máme v srdci radost, že jsme dosáhli cíle, ale zároveň smutný pocit, že to už skončilo. Kéž v nás radost dlouho trvá.
10.9. So
V noci dostáváme chuť na sušenky. V 6.30 jsme v Madridu, metrem jedeme k bratřím. Otvírají, až když jim hrajeme pod oknem na kytaru. Po snídani jdu na prohlídku Madridu, ostatní spí, nebo jdou na fotbalový stadion. Bratři nás zvou na oběd, potom jdeme na prohlídku Madridu: Templo de Debod, Jardines de Sabatini, Palaci real, Catedral Nuestra Senora Almudena, Plaza Mayor, Museo del Prado – Goya, El Gerco, Rubens, Tizian…
Ve 20 hodin mše, hrajeme české písničky na kytaru. Potom modlitba. Holky udělají skvělý salát, bratři usmažili rybu. Po skvělé večeři přijel i andalúzský provinciál, povídáme si u portského a arašíd.
11.9. Ne
Vyspáváme dlouho. Po skvělé snídani se modlíme v kapli, potom mše a odjezd na letiště. Odbaveni. Jíme pasta salát od včerejška. Letadlo má zpoždění.
Jakubův celkový dodatek k pouti:
Pouť do Compostely je ve Španělsku opravdu významnou věcí a tipnul bych si, že alespoň třetina Španělů ji v životě uskutečnila. Pro mě osobně i když sem se jí dlouho trochu bránil byla určitě přínosem. Také se mi moc nechtělo jít zezačátku žebravě a taky to bylo dost čsto nepříjemné změnit svoji sociální pozici a postavit se do role bezdomovce a člověka závislého na pomoci druhých i Boží. Za jídlo jsme se ze začátku snažili nabízet práci, ale zrovna nebyla zemědělská sezóna a tak nikdo moc práci od nás nechtěl. Je to trochu jiné prosit lidi o kus starého chleba a jít k nim takhle „zdola“, než když jede člověk třeba na to samé místo na pláž k moři, má zajištěné spaní i jídlo. Ale zase jsme zakusili dobrotu mnohých a vyzkoušeli si, jak funguje bratrství naší františkánské rodiny. Mohu říct, že až snad na jednu výjimku nás františkánská rodina nezklamala. Zajímavá zkušenost pro mě také byla obětovat každý den modlitby i sem tam nějakou tu těžkost pouti za sebe, své blízké a přátele. Pouť mohu vřele doporučit