Stock, Klement

Klemens Stock:

Maria v Bibli

Maria a dvanáctiletý Ježíš

Dvakrát vypravuje evangelista Lukáš o tom, že Ježíš putoval vzhůru do Jeruzaléma: když mu bylo dvanáct let a když šel vstříc naplnění svého úkolu (Lk 9 51).

Když Izraelita dokončí dvanáctý rok svého života, je povinen zachovávat Zákon.  Není už považován za dítě, ale za zralého a odpovědného mladého muže a svéprávného člena Božího lidu.  Evangelista Lukáš zaznamenal cestu dvanáctiletého Ježíše do Jeruzaléma  na oslavu velikonočního svátku Paschy.

Maria s Josefem hledají Ježíše

Při účasti na velikonočních slavnostech Maria už nevodila svého Syna za ruku jako dítě. Dala mu volnost, aby se mohl ubírat svými cestami. Jenom tak je možno vysvětlit, že Maria a Josef teprve až navečer prvního dne zpáteční cesty zpozorovali Ježíšovu nepřítomnost.  Toho rána si zřejmě neověřili, zda se  Ježíš vydal na zpáteční cestu z Jeruzaléma s jinými poutníky. Jeho zmizení jim zajisté způsobilo veliké starosti a nezbývalo jim, než aby ho hledali tak dlouho, dokud ho nenaleznou. Věděli, že Ježíš je i nadále svěřen do jejich péče a že jsou za něho odpovědni. Starost o Ježíše a láska k němu je vedla při bezradném pátrání po něm.

V rozhovoru s Ježíšem

Když ho konečně nalezli, osloví ho Maria. Začíná otázkou“ jsou to poslední její slova, která Lukáš zaznamenal. Ježíš odpovídá dvěma otázkami, a to jsou zase první jeho slova zaznamenaná Lukášem. V tomto jedinečném rozhovoru stojí proti sobě pouze otázky Matky a Syna.

Maria se ptá: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hleď, tvůj otec a já jsme tě hledali naplněni strachem“ (2,48). V tomto jejím oslovení „dítě“ je vyjádřen celý bytostný vztah Marie k Ježíšovi. Pouze ona ho může tak oslovit, je jeho matkou a on je jejím dítětem. V této otázce je smíchán obdiv s bolestí nad chováním jejího syna Ježíše. Proč neřekl, že zůstane v Jeruzalémě? Bylo by stačilo jediné slovo. Proč je nechal jít dvě dlouhé denní cesty a vystavil je úzkostlivému hledání? Jde to o neuvážené chování dvanáctiletého chlapce, který nedomyslel své jednání?

Ježíš však odpovídá také otázkou: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“(Lk 2,49). Vypadá to, že  je udiven, že ho vůbec hledali a že nenechali na něm, aby se k nim vrátil podle vlastního uvážení.

Ve svých prvních slovech Ježíš označil Boha za svého Otce a zároveň oznámil základní zákon, jímž se musí řídit: Ježíš musí být v tom, co je jeho Otce. Nade všemi vztahy k lidem převládá jeho vztah k Bohu. Také jeho pokrevní svazek s jeho matkou ustupuje do pozadí. Je si vědom toho, že je bezpodmínečně vázán vším, co vychází od Boha a co jakkoliv souvisí s Bohem. Ve svém konání se nechává vést Bohem a ve všem plní jeho vůli. Zůstává proto v domě Otce a hovoří o něm s izraelskými učenci. V celém svém pozemském životě bude poslušen vůle Otce a bude plnit určenou úlohu, i když to jeho matce přinese mnohá překvapení a zranění.

Ježíš se za své chování neomlouvá a nepodává žádné vysvětlení. Je však jasné, že nejednal náladově a nepředloženě. Vyslovuje zásadu, podle níž se bude řídit v celém svém životě: Bůh, Otec a jeho vůle. Natrvalo a bolestně je Maria poučena, co pro ni znamená, když musí svému Synu dát volnost pro bezpodmínečnou svázanost s jeho Otcem.

Betendes Gottes Volk

přeložil Vladimír Vašků