Školské sestry sv. Františka

Z velké rodiny sv. Františka vám dnes představujeme jednu z komunit Školských sester sv. Františka, žijící v Brně, která prožila neděli 20. října v mimořádné radosti. Ten den otec biskup Vojtěch Cikrle posvětil obnovenou kapli jejich malého domu v Karlově ulici č. 23, v němž sestry žijí již od roku 1978. Otec biskup ve své promluvě při slavnosti svěcení připomněl, že tato obnovená kaple je pro sestry symbolem nového odhodlání v životě víry a svědectví Kristu. Kaple je srdcem každého řeholního domu, je místem setkání s Kristem, místem důvěrného sdílení víry, naděje a lásky, a zároveň místem, odkud  se vychází, aby se šířila radost a naděje všude tam, kam Pán své služebnice posílá.

V tomto brněnském domě žijí v přítomné době trvale tři sestry: SM Vlasta, pečující svou láskyplnou službou o každodenní běžný život komunity. SM Bohdana pracuje v nadaci Podané ruce, která se věnuje na drogách závislých lidem a snaží se jim nabídnout možnost se  od této závislosti osvobodit. S. Dominika vyučuje náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně a i ve zbývajícím čase se věnuje práci s mládeží. Komunita je otevřena pro všechny lidi a každé pondělí je pro ně připravena možnost účasti na mši sv., večeři a adoraci.

V den svěcení kaple přišlo a přijelo poděkovat Pánu mnoho hostí, mezi nimiž nechyběl autor výtvarného řešení kaple a centrálního obrazu, který je zároveň svatostánkem a znázorňuje františkánský vesmír, pan Milivoj Husák. Obětní stůl vytesaný z dubového dřeva navrhl ve tvaru písmene Tau. Svou vděčnost přijela vyjádřit provinční představená SM Milada Kopecká spolu s dalšími sestrami, bratři františkáni, kteří v tomto domě působili jako „tajní kněží“ v době totality nebo v současnosti spolupracují se sestrami: otcové Berard Hasil OFM, Aleš Zlámal OFM, Titus Hanuš OFM, Jan Maria Vianney Dohnal OFM a Emil Boreček OFMCap. Z daleka přijela i čtvrtá sestra této brněnské komunity, SM Zdislava, která již dva roky misijně působí v Alma-Atě, odkud se nakrátko vrátila domů a rozdělila se s přítomnými o své zkušenosti z misijní služby v dalekém Kazachstánu.

Sestra Zdislava, která po setkání se sestrami a bratry v Brně společně s dalšími misionáři v Alma-Atě, školskou sestrou Michaelou a otcem Henrym přijela také do Prahy, napsala pro náš časopis toto své osobní vyznání:

Jsem Školskou sestrou sv. Františka - naše charisma, to znamená způsob, jakým žijeme evangeliu našeho Pána Ježíše Krista, je velice krásné. Jednou z jeho hodnot je, že odpovídáme na znamení doby a potřeby církve - a sloužíme chudým a jinak potřebným.

Svatý otec nás učí, že „moderní svět se vyznačuje intenzivní, i když nejasnou touhou po Bohu. Zvláště mladí volají po osvobozující pravdě Kristova poselství a po životním programu, který toto poselství vyjadřuje v evangeliu“. To je tedy znamení doby a potřeba církve dnes. Proto také vznikla naše misie v Kazachstánu.

Pracujeme tam v diecézi, která se jmenuje „Kazachstán a Střední Asie“, protože k ní patří i Tadžikistán, Turkmenistán, Kirgizstán a Uzbekistán. Toto obrovské území  spravuje otec biskup Jan Pavel Lenga a jemu pomáhá 46 kněží a 53 řeholnic.  Není to mnoho.

Naše misie je františkánská - spolupracujeme s  bratřími františkány v Alma-Atě a dvě sestry slouží na biskupství v Karagandě. Misie nese jméno sv. Kláry, protože vznikla l4. 8. l993.

Nejdůležitějším úkolem misionáře je uvést poselství evangelia v život. To se nazývá svědectví. Žít ta, jak žil Ježíš. Ježíš miloval Otce a lidi. Ti, které nám Bůh svěřil, musí vidět, že je milujeme a jsme ochotni pomáhat: u kostela je ambulance, kde se léčí akupunkturou. Navštěvujeme nemocné, rodiny s dětmi, staré, trpící, a to ve městě i v okolních vesnicích. Je třeba jim přinést jídlo, léky, šaty, a zároveň radost a pokoj. Lidé jsou otevření pro Boha. Jsou družní, širokého srdce. Nespěchají, jak to bývá u nás, nejsou k sobě neteční a lhostejní. To jsou obrovské předpoklady pro přijetí evangelia. Bohužel jsou také poznamenání komunistickým smýšlením, apatičtí, bez vůle myslet, pracovat, někdy i žít. Je to i pochopitelné, protože životní podmínky jsou náročné - často zůstávají bez základních prostředků a není-li naděje ani smysl života, hledají řešení v alkoholu. Na druhé straně jsou boháči, kteří mají všechno a neberou na chudé ohled. Zdá se mi, že propast mezi nimi se stále prohlubuje.

Najít Boha a smysl života je pro ně veliká šance  a Bůh si tyto lidi volá. Přicházejí noví a noví...jedni přivádějí druhé. Ti, kteří už nalezli, svědčí ostatním. Už i nový kostel, který roste, a je to první katolický kostel v Alma-Atě, přitahuje. Přijdou, dívají se, pozorují, a většinou zůstávají. Po kratším katechumenátě následuje křest. Za dobu existence misie bylo pokřtěno asi 150 lidí, dvakrát bylo biřmování. A my vidíme, jak Bůh působí v jejich životech. A stále noví se rozhodují pro život s Bohem v církvi.

Tím jsem vám přiblížila část mé práce: pomáhám kněžím v katechezích, jezdím s nimi po okolních vesnicích. Nejvzdálenější místo naší farnosti je „pouhých“ 250 km daleko. Kněží a sestry se tam dostanou  jedenkrát za měsíc. Všude čekají lidé. Mše sv. se slaví většinou v bytech nebo rodinných domcích. Ale v současné době se již staví sedm nových kostelů - stánků Boha mezi těmito lidmi. Jsou to opravdové zázraky. Slyšíme často vypravovat, jak si šetřili mnoho let na cestu, aby mohli (zřejmě tajně) navštívit kněze, vyzpovídat se a přijmou tělo Páně. To byla pro ně veliká radost, říkají: „nejkrásnější dny našeho života“, třebas jednou za dvanáct patnáct let. A najednou - nový chrám ve vesnici!  Jsou za to nesmírně vděčni. Není výjimkou, že z okolních vesnic čekají v neděli čtyři hodiny na autobus, aby mohli přijít na mši sv. A přijíždějí věrně, dospělí i děti, i když je -30 stupňů  a nejsou tak teple oblečeni.

Život misionáře je krásný - vidí na vlastní oči veliké Boží skutky na lidech. Je to život velice prostý. Začlenit se do nové  kultury, naslouchat (nejsme to my, kdo dává, ale učíme se přijímat), učit se milosrdenství, soucitu, dialogu, nezištné lásce,  zbavovat se znovu a znovu egoismu, netečnosti, lhostejnosti...

Cítíte to? Misionářem může být člověk všude, a nejen může, ale MUSÍ, nese-li jméno křesťan... Sám sebe si člověk nese všude. Odevzdáš-li se Ježíši, jsi misionářem. Žiješ-li s ním v Čechách, na Moravě, v rodině, v práci - ,můžeš s Ním žít i v Kazachstánu, Africe, na Severním pólu. ON si tě totiž použije kde chce - to je jeho vůle. A přinášíš jeho radost, pokoj a lásku: to je Boží království.

Ke chvále Boží. Amen.

S. Zdislava OSF