Flood, David OFM
Uveřejňujeme další část komentáře Davida Flooda k Napo menutím sv. Františka. Napomenutí se všeobecně dotýkají neuralgických bodů věrnosti bratří jejich programu evangelního života. Napomenutí V. a VI. se vztahují na nástrahy společnosti, do níž se bratři zařazují (V.), a na nevěrnost charismatu služby, když bratři začínají dávat přednost kazatelnám a katedrám před lazarety a tělesnými pracemi. Flood zdůrazňuje podstatu evangelní ho života, k němuž František povolává bratry.
5. Že nikdo nemá klást svou chloubu do něčeho jiného
než do kříže Páně
Uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě. A všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty. A ani zlí duchové ho neukřižovali; ale tys jej ve spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších.
Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechno vědění a uměl překládat všechny jazyky i pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit. Vždyť jediný zlý duch věděl víc o nebeských věcech a ještě dnes ví o věcech pozemských, než všichni lidé dohromady, vyjma kdyby někdo dostal mimořádné poznání nejvyšší moudrosti od Pána. Stejně tak, kdybys byl krásnější a bohatší než všichni ostatní a kdybys třeba i zázraky dělal a ďábly vyháněl, to vše je proti tvé přirozenosti a nijak ti nepatří a nic se tím nemůžeš chlubit.
Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi, a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista."
Pohled na realitu
Napomenutí V.-XII. představují mezi 28 Františkovými Napomenutími zvláštní skupinu. Skupina těchto osmi Napomenutí upevňuje závazek hlavy XVII. první řehole. V této hlavě františkáni vyhlašují, že budou žít podle Ducha Páně a ne podle ducha světa. Vedeni Duchem chtěli se snažit, aby všechna dobra stvořená Bohem byla rozdělena mezi všechny. Když František a jeho bratři povzbuzovali ostatní, aby konali pokání, měli na mysli změnu smýšlení. Taková změna osvobozovala kajícníky od nadvlády světa a dávala počátek jejich zařazení se mezi učedníky pod vedením Ducha. Napomenutí V. plně v kontextu této pozvolné duchovní výchovy načrtává jasnou rozdělovací linii mezi královstvím jednání podle Ducha a logikou sebeoslavování.
Napomenutí V. nás varuje před nástrahami společnosti. Ta postupuje podle praktických, bezprostředních úvah, avšak my lidé máme za sebou velmi dlouhou historii, neboť Bůh nás stvořil k podobě svého Syna. Přesto jsme zatíženi hříchem. Naši předkové odmítli a i my sami odmítáme přijmout Pána, jenž přišel mezi nás. Když vezmeme v úvahu, že toto je něco, co je v nás a ve světě zásadně pokřivené, máme naléhavou a základní povinnost dát věci do pořádku. Máme se znovu uzdravit a integrovat. Děláme to, když následujeme Ježíše a zúčastníme se jeho zápasu. Napomenutí nás konfrontuje s naší realitou a říká nám, jaký vztah s ní vytvořit. Varuje nás před pesimistickým pohledem na naši existenciální situaci a naši primární úlohu. Varuje nás před dnešními světskými zábavami, jež zamlžují a maskují následky hříchu, které jsou horší než hřích sám. Dnešní svět popírá tuto realitu. Chtěl by nás oklamat.
Kontrolujeme pravidelně počasí: list, na který se dívám, přináší diagram předpovědi počasí na nejbližších pět dní. Malé čtverečky se sněhem anebo oblaky, deštěm či sluncem, ba i se stupni teploty mi říkají, co mě čeká v dalších dnech. Pravidelně se na diagram dívám, zvláště vzhledem ke svým každodenním cestám. Chci vědět, zda se mám obléci do deště, do chladu anebo do tepla. Předpověď počasí mě informuje o atmosférických podmínkách pro moje vycházky mimo dům. Napomenutí V. mě informuje o ovzduší dějin a varuje mě před zmatky společnosti. Chce, abych jako františkán přizpůsobil svůj každodenní krok v dějinných událostech tak, jako upravuji svoje cesty podle denního počasí.
Čím se tedy mohu chlubit? říká mi Napomenutí V. Byl jsem stvořen Bohem; všechno je dar. Projevuji a oslavuji Boží dobrotu jen natolik, nakolik používám dobře to, co mi bylo darováno. Avšak dějiny tu nekončí. Protože problémy existují, i já představuji část toho nepořádku, v němž se nacházíme. účastním se ho a i já mám svůj podíl na úpadcích a zmetcích, které poznačily a pokazily naši cestu dějinami. Toto zlo jistě zkazilo společnost, do které patřím, s jejími početnými nespravedlivostmi a její zatvrzelou lhostejností k lidskému utrpení. Zde, v naší zemi, vylučujeme z našeho nadbytku ty, které podle Mt 25 Bůh svěřuje do naší péče. Je-li tomu tak, mám jedinou cestu, kterou mám jít. Napomenutí ujišťuje, že ji mám prožít. Tak se dostávám k tomu, abych se podílel na trpělivosti a vytrvalosti, které měl Ježíš, chtěl-li vykoupit lidstvo. Podílím se na úsilí, aby každý byl přijat do Boží rodiny.
Napomenutí V. popisuje zdůvodnění a pochvaly, které nabízí společnost, aby se pokusila legitimovat a stabilizovat svoji soustavu. (Za společnost tu považuji všechny osoby úspěšného podnikání a ty, které mají zájem na stabilitě tohoto společenského řádu. Budou vychvalovat, uctívat a odměňovat toho, kdo je jako oni, a tím nepřímo chválit vlastní kvality tím, že podpírají svůj svět.) Když františkáni přiznávají uznáni františkánství jako zvláštní hodnotě, podporují vlastní známku františkánství. Máme-li na mysli tento příklad, můžeme se ptát, co se děje v Hollywoodu, když jsou vyhlašovány Oskary. Napomenutí připomíná, jak lidé jsou chváleni pro svou krásu, bohatství, popularitu, zvlášť pak pro svoje vědomosti. Všimněme si, že velká inteligence může koexistovat s vůlí k zlému: inteligence zlého člověka převyšuje zdaleka inteligenci kohokoliv i velmi vzdělaného (v Napomenutí František vzrušeně mluví o velkém podvodu pyšného pocházejícím z vědomosti - k tomuto bodu se vrátí v Napomenutí VII; to nás vede k bdělosti nad tímto problémem uvnitř bratrského společenství).
Když mne lidé chválí ta to, jak vypadám, přiznávají mi určitý společenský "stav" jako člověku pěkného zjevu. Oceňují mě pro vnější zjev a ne pro podstatu; určují mě podle svých představ a vzorů. Napomenutí mi říká, že toto všechno nemá se mnou nic společného. Odtrhuje mne to jen od pravdy mojí podmíněnosti, a pravdou je, že já jsem spoután s tím zlem, které rodí lidské utrpení. Nikdy na to nesmím zapomenout, ačkoli společnost by chtěla, abych to udělal. Je třeba, abych se osvobodil od povrchnosti, a znova zaujal místo v zápase po Ježíšově boku.
Napomenutí končí tím, že nám doporučuje "denně nést svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista". To je způsob, jak kráčet každodenní cestou františkána zastaveními a fázemi života. Nezní to jako šťastný plán. Je to možné pociťovat jako třísky na levém rameni, zatímco jednotvárné vláčení se vpřed klade se jako hrubý trám na rameni pravém! Tím, že zhrnuje do těchto slov křesťanský život, František zdůrazňuje neschopnost společnosti pochopit to, co prochází srdcem a myslí světců, kteří utíkají před oslavováním ze strany společnosti samé. Kdyby ta se podívala zblízka, začala by téměř pociťovat hrubý trám kříže. V jiném momentu, v dalším spise, František popisuje radostné pociťování života, které se rozlévá v společenství těch, kteří se přidruží po bok Ježíšovi. V tomto bodu dosvědčuje štěstí plynoucí z toho, dělat přesně to, co vyžaduje místo a čas. Tím, že nám pomáhá připojit se k působení Ducha dějin, Napomenutí V. by nás chtělo otevřít pro přijetí Ducha. Ten usnadňuje práci tvrdou a náročnou, avšak lehkou ve svých požadavcích a obtížích.
Návrh na diskusi. Všimněte si udělení ceny za sociální službu. (Nezpochybňuji zásluhy přijímajícího; soustřeďuji pozornost na způsob postupování.) Někdo poskytl útočiště bezdomovcům na pět let, a na banketu je mu udělena cena dobrého občana. Neodpoutává uznání naši pozornost od té potřeby, která byla předmětem pomoci? Dává nám pocit, že jsme dobří v porovnání s naším světem - právě tím světem, který vytváří bezdomovce!
Z druhé strany, vezmeme-li v úvahu naši službu pro druhé, děkujme Bohu za vykonané dobro. Jásejme v Duchu, jenž všechno dělá nové, přes naši lenivost při otvírání se jeho oživující příchod k nám. Vděčnost Bohu osvětluje naše dny.
VITA MINORUM 4/1995 David Flood
Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM