Říský, Bernard OFM
František byl uchvácen Láskou, která nám dala vlastního Syna. Ten sám sebe zmařil - zřekl se všeho mimořádného, své slávy, která mu od věčnosti patří: „Způsobem bytí byl roven Bohu, apřece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (Fil 2,6.7).
František našel v půlnoční scéně v Grecciu způsob, jak tímto znázorněním prožít celou bytostí toto tajemství.
František chápe, že Boží Syn přijal naše lidství, aby skrze ně mohl nám lidem ukázat, jak žije Láska: dává ho lidem ke službě a Otci jako dar - oběť - přijatým sebezničením v absolutní chudobě kříže. Na něm visí na třech hřebech a ani ve smrti nemá místečka, kde by hlavu složil, vyvržen z Města, vyobcován ze svého lidu, bere na sebe prokletí Zákona (Gal 3,13), čímž přijímá i vyloučení z náboženského společenství vyvoleného lidu - aby si prožil i opuštěnost od Otce: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Až tak se dává Láska v našich stvořených, omezených poměrech. Je to absolutní svoboda Ducha.
František stržen a uchvácen touto svobodou Lásky hoří touhou na ni odpovědět totálně - maximálně se přiblížit k tomuto spalujícímu ohni lásky.
Své tělo - bratra osla, který ho má donést do Království Lásky - nabízí Bohu jako svůj dar lásky. Už nepatří sám sobě. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), říká sv. Pavel, a František to také tak prožívá. Jeho srdce má jedinou potřebu - milovat - a všechny potřeby těla dává do rukou Pánu, aby byl naprosto svobodný. Žije jen z toho, co mu Pán dá. Všechno přijímá jako „almužnu - skutek milosrdenství“ velkého Boha. A čas svého života dává do služby bratřím - svým bližním, kterým mluví o „velikých skutcích Božích“ - o Boží lásce „k užitku a vzdělání lidu, a to krátce, protože krátce mluvil Pán na zemi“ (Ř 9. kap.). A tato služba se mu stává písní chvály (Chvály sv. Františka), jež ho celého proniká a proměňuje v lásku.
Pro Františka je chudoba písní díků Pánu za jeho lásku, kterou nám zjevuje celým svým lidským bytím. Františkova chudoba je jen vyznáním lásky Pánu. Proto není negací (nemohu mít!), ale obohacením (mohu dát!). Všechno, co má, je darem Lásky, a František to směňuje za lásku.
Tím získává svobodu, která je prostředím, v němž láska žije. Bez svobody není lásky. František se svobodně klade se vším, co je a co má, do rukou Lásky. Bůh přijímá tento velkodušný dar Františkovy lásky a slibuje, že vždy dá jemu i jeho bratřím vše, co kdy budou potřebovat. Tak se chudoba stává Františkovi komunikací s Bohem, oboustranným sdílením lásky a přivádí ho ke svobodě dětí Božích.
Když dostane víc než mají jeho nejchudší bratři žebráci, cítí se zahanben jejich chudobou a Boží štědrostí a dělí se s nimi, i když to jsou třebas i loupežníci. Vždyť všichni jsme dětmi téhož Boha, všichni jsme předmětem jeho nepochopitelné lásky. A tak František, svobodný vůči všemu, co není Bůh, se dělí se vším, co sám je i co má, se svými chudými - žebráky a tím jim zjevuje lásku Boha. Tak buduje to, proč Boží Syn přišel mezi nás - totiž Boží království, království Lásky.
„Mým pokrmem je činit vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34), říká Pán. A František to také realizuje svým životem - v chudobě, která mu dává svobodu, aby se mohl rozdělit o všechno, i o Boží lásku, s chudými - bratry Ježíšovými, a tak být nástrojem, kterým Pán uskutečňuje své Království.
František miloval chudobu jako svou Paní, paní svého srdce, a vzdává jí hold ve své řeholi (VI. kap.): „To je ta vznešenost nejvyšší chudoby, která vás, moji nejmilejší bratři, učinila dědici a vládci nebeského království - ta buď vaším údělem, který vede do země živých. K ní, nejmilejší bratři, přilněte celým srdcem a nikdy nic jiného pod sluncem nechtějte mít - ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“
Bernard Říský OFM