Holota, Benedikt OFM

„Posvěť se jméno tvé“

Minule jsme se zamýšleli nad úvodem Otčenáše: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Po tomto úvodu, který nám říká, kým jsme - že jsme Božími dětmi, následuje sedm proseb. První tři se vztahují k Bohu samotnému a v dalších čtyřech Pánu Bohu přednášíme svoji bídu a ubohost.

První tři prosby se týkají samotného Boha: tvé jméno, tvé království, tvá vůle. V žádné z těchto proseb nejmenujeme sami sebe: posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá. Tyto prosby, ve kterých neuvádíme sebe sama, vlastně už byly vyslyšeny ve smírné oběti Krista Pána. Jeho obětí bylo Boží jméno posvěceno, království Boží už je mezi námi, a vůle Boží - tu máme plnit. Těmito třemi prosbami, které se odnášejí k Pánu Bohu, jsme utvrzováni ve víře, v naplňování naděje a v rozněcování lásky.

Všimněme si nejprve první prosby: „Posvěť se jméno tvé.“ Ptáme se : Proč se mám modlit za posvěcení Božího jména? Copak není dost svaté? Ale výraz „posvětit“ je míněn ve smyslu: uznat něco za svaté a svatě s tím nakládat. Toto vzývání „posvěť se jméno tvé“ je chápáno jako chvála a díkůčinění. Je to vlastně prosba, touha a očekávání, aby jméno Boží se posvěcovalo, protože tím jsme zapojováni do Božího záměru, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce. „Posvěť se jméno tvé“ se týká také nás. „Buďte svatí, jako je svatý váš Otec na nebesích.“ Takže „posvěť se jméno tvé“ probouzí také nás k tomu, abychom se přičiňovali o posvěcování svým vlastním životem. Boží jméno se má posvěcovat v nás a skrze nás. Jméno svatého Boha je nám zjeveno a darováno v Ježíši. Bylo dáno Pánu Ježíši, jak to čteme v Písmu: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2,9-11).

Bůh nás volá k posvěcení. „Buďte svatí, jako je svatý váš nebeský  Otec.“ Výzva „posvěť se“  se odnáší jednak k Bohu, jednak také k člověku, aby jeho jméno bylo posvěcováno v nás, skrze nás. Vidíme tedy, jak tato první prosba je důležitá a naléhavá a jak v ní je skrytý náš vnitřní život.

Sv. Cyprián Kartaginský říká: „Kdo by mohl posvěcovat Boha, když je to on, kdo posvěcuje? Avšak povzbuzujíce se slovy: Buďte svatí, neboť já, Hospodin, jsem svatý - jak to čteme v knize Leviticus - prosíme, abychom, když jsme byli posvěceni křtem, vytrvali v tom, čím jsme začali být. A prosíme o to každý den, protože se každý den dáváme svádět zlem, a proto se musíme očišťovat od svých hříchů posvěcováním, které neustále začíná. Uchylujeme se tedy k modlitbě, aby v nás tato svatost zůstala.“

Jaká hloubka a jak naléhavá výzva k solidnímu duchovnímu životu je v této krátké modlitbě! Byli jsme posvěceni křtem a jde o to, abychom vytrvali v tom, co v nás bylo křtem počato. Tedy na našem životě a zároveň na naší modlitbě závisí, zda bude Boží jméno posvěcováno mezi národy. Závisí to na nás. Prosíme, aby jeho jméno v nás bylo posvěcováno naším životem. Neříkáme výslovně „posvěť se jméno v nás“, protože prosíme, aby bylo posvěcováno ve všech lidech. Můžeme tedy říci, že modlitba k našemu Otci je sice naší modlitbou, ale jenom tehdy, když ji konáme ve jménu Ježíše. Jenom tehdy je naší modlitbou, když se také zároveň  posvěcujeme svým životem. Modlitbu tedy máme podkládat svou snahou o dobrý křesťanský život, aby byla pravdivá. Sám Pán Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“ (Jan 16,11). „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni“ (Jan 17,19).

Je tedy důležité, když se modlíme: „posvěť se jméno tvé,“ aby modlitba byla pravdivá. Abychom si uvědomovali, že posvěcení Božího jména záleží na našem životě. My máme vydávat svědectví, aby jméno Boží mezi národy nebylo znesvěcováno naším chatrným křesťanským životem, ale aby nevěřící, kteří pozorují náš život a vidí naše skutky, byli přivedeni k víře. O víře není třeba mluvit. Víra se vidí.  Vidí se, že je někdo křesťan, i když o tom nemluví.

První ze třech proseb, které se odnášejí k Bohu, musí být tedy pravdivá. Když říkáme „posvěť se jméno tvé“, je to hloubkové zpytování svědomí, jestli já sám svým životem skutečně Boží jméno posvěcuji: ve vlastní rodině, na pracovišti, všude.

Můžeme říci, že je dost riskantní říkat „Otče“, když nemáme ducha Božího dětství. Je dost riskantní říkat  „Otče náš“, když neuznáváme své bližní za své bratry a sestry, říkat „jenž jsi na nebesích“, když myslíme jenom na věci tohoto světa. Je riskantní říkat „posvěť se jméno tvé“, když to jméno sám svým životem znesvěcuji nebo neposvěcuji. „Přijď království tvé“, když nedbáme o Boží království ve svém vlastním životě. „Buď vůle tvá“, když ji nechci přijímat.  „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“, když myslíme sobecky jen na sebe a ne na ty, kteří trpí a jsou potřební kolem nás.  Je opravdu nebezpečné říkat „odpusť nám naše viny“, když některého ze svých bližních nenávidíme. „A neuveď nás v pokušení“, když  se sami často tak bezhlavě a neuváženě  ženeme do nebezpečných příležitostí ke hříchu. Je opravdu riskantní říkat „zbav nás  zlého“, když sami nic proti zlu, které je kolem nás, neděláme. A i to je riskantní, říkat nakonec „Amen“, když nechceme změnit svůj život podle proseb Otčenáše.

Vidíme, jak je opravdu nebezpečné modlit se Otčenáš bezmyšlenkovitě. Je potřeba do Otčenáše vstoupit nejenom svým vědomím, uvědoměním, ale celým svým bytím a celým svým životem. Je to modlitba, kterou nám dal Pán. Je v ní skutečně obsažena hloubka Božího Ducha. Dávejme si pozor, abychom Otčenáš neznesvěcovali bezmyšlenkovitým odříkáváním. Nezáleží na tom, kolik Otčenášů se za den pomodlíme, ale záleží na tom, jak. U modlitby nehraje roli množství slov, nýbrž skutečnost, že je naše duše v pohybu směrem k Bohu.

Benedikt Holota OFM