Remeš, Prokop

Nejprve bychom si měli povědět, co je to charisma a v čem spočívá?

Charisma je dar Ducha svatého. Bible (1Kor 12,1-3l) vyjmenovává dar moudrosti, poznání, víry, dar uzdravování, proroctví, rozlišování duchů, dar mluvit ve vytržení, dar vykládat, co to znamená atd. V čem tento dar spočívá, v tom se lidé, kteří žijí teologií Ducha svatého, liší. Jsou tři názory:

l. Charisma je jakoby působení Ducha svatého v člověku v tom smyslu, že když se modlím jazyky, nemodlím se já, ale přímo ze mne mluví Duch svatý. Když prorokuji, přímo ze mne hovoří Duch svatý atd. Má to však háček: když by skrze mne přímo působil Duch svatý, tak je zvláštní, že charismata lze ovládat vůlí. Např. modlitba jazyky není extáze, kdy by člověk byl „mimo“, ale může toto mluvení ovládat svou vůlí. Kromě toho tyto dary mají i nekřesťané, například mormoni znají také modlitbu jazyky. U těchto charismatiků panuje v tom případě názor, že ti, kteří nemají tuto modlitbu od Ducha svatého, tak ji mají od démonů.

2. Druhý proud charismatické teologie říká, že tímto darem člověk získává pouze schopnost např. k modlitbě jazyky, k uzdravování, k proroctví, a aktualizuje pak tuto schopnost sám.

2. Třetí teorie, která je nejméně radikální a která je nejbližší katolickému pojetí, říká, že to jsou přirozené dary, schopnosti, které se mohou vyskytovat i mimo náboženský kontext, ale charismatem se stávají, když člověk těchto darů využívá k prospěchu křesťanského společenství. Tedy když tento dar, tuto schopnost vkládám do rukou Ducha svatého, když ji užívám jako znamení Boží přítomnosti.

Všichni zastánci charismatické teologie se shodují v tom, že Duch svatý působí v člověku dvojí způsobem: jednak k osobnímu posvěcení, jednak k posvěcení celého společenství.

Charisma se týká toho druhého, je to dar, který nic nevypovídá o tom, zda člověk je nebo není v milosti posvěcující. Nevypovídá nic o jeho duchovní zralosti, vyspělosti.  Jde o určitou analogii milosti ze svátosti svěcení kněžstva. Charisma uděluje moc, ale nezaručuje osobní spásu.

Klíčový problém, který křesťanům mimo charismatické hnutí vadí, je zdání, a někdy také skutečnost, že lidé, kteří žijí charismatickými dary, se považují za lepší křesťany než jsou ti ostatní. Teoreticky tomu tak není, ale je pravda, že ve skutečnosti v charismatických skupinách je necharismatik vnímán jako trošku podřadná sorta křesťanů. Opačně zase nejeden křesťan považuje charismatika za cizí element v církvi. Obojí působí ony rozbroje, které charismatické hnutí představuje.

 

 

 

Charismatické hnutí, o kterém hovoříte, se rozvíjí v rámci církve. Ovšem toto označení užívají i skupiny stojící na okraji křesťanství nebo i za jeho hranicemi a vyznačují se běžnými rysy sekty.

 

 

 

Do této skupiny patří mnohem radikálnější letniční hnutí a nejradikálnější Hnutí víry. Ty vznikly začátkem tohoto století v některých protestantských  denominacích v Americe jako reakce na strohý, rozumový přístup k Bibli, který se tehdy v protestantských církvích prosazoval. Byla u nich tendence žít náboženský život prožitkem přítomnosti Boží. Odvolávali se na letniční událost - sestoupení Ducha svatého na apoštoly - a na znak, kterým se tehdy vykazovali, na modlitbu jazyky.  Tito lidé měli tendenci  odcházet z církví a vytvářet nové vlastní církve, které nazývali „letniční církve“. První vlnu možno tedy nazvat „letniční hnutí“.

Druhá vlna přišla po 2. světové válce, šíří se od padesátých let, byla méně radikální a postihovala už i velké renomované církve, tzn. velké protestantské církve a církev katolickou. Pravoslavnou církev ani ne tak v jejím klasickém východním prostředí, ale především v Americe.  Radikalita byla menší v tom, že tito lidé neměli tendenci odcházet, ale zůstávali ve stávajících církvích. Tak začalo vznikat během sedmdesátých let charismatické hnutí i v rámci katolické církve.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let je objevila třetí vlna, která byla nejradikálnější, tzv. Hnutí víry, které ve svých projevech překračovalo klasické projevy letničního hnutí ze začátku století. Vytvářelo vlastní skupiny a projevy, jimiž žilo.

Vidíme, že toto hnutí je velmi široké. Nelze říci, že je to celé „úlet“, že je to od ďábla a že je to hrůza, protože tomu tak není. Jsou skupiny, které působí velice oživujícím způsobem v rámci křesťanského společenství nebo farnosti, na druhé straně nelze ani prohlásit, že všechno je to krása, protože radikální skupiny - to se týká zvláště Hnutí víry - mají sektářský rys.

 

 

 

Mají tato hnutí něco společného?

 

 

 

Pro tyto církve a skupiny je společná modlitba jazyky. Tato glosalie není xenoglosie, tedy hovor nějakým cizím jazykem. Modlitba jazyky je technika, způsob modlitby, kdy dochází k oddělení řečového centra od vědomí. Je to modlitba sice slovní, ale nepojmová. Je možná otázka, k čemu to vůbec je. Možno to vysvětlit asi tak, že náboženský život přináší velmi silné zážitky, při kterých člověku schází řeč. Samozřejmě může mlčet, ovšem když mlčí, je psychika příliš „rozvolněná“, proto je mlčení obtížné. Analogií by mohl  být zpěv Aleluja v kostelích. 95% návštěvníků kostela neví, co to slovo Aleluja znamená, a přesto se jím může velmi hluboce modlit a vkládat do něho něco, co v tom okamžiku cítí ve svém srdci, aniž by věděl, že to slovo znamená Chvalte Hospodina.

 

 

 

Ovšem při seslání Ducha svatého apoštolové začali mluvit cizími jazyky a přítomní jim rozuměli - každý slyšel, že mluví jeho vlastní řečí. Mluvili tedy jazyky srozumitelnými pro posluchače.

 

 

 

Jde o to, co si myslet pod pojmem „rozumět“. Řeč má složku verbální a neverbální. Když se někdo bude modlit jazyky a bude chválit Boha, tak budu schopen rozpoznat, že jde o chválu, budu schopen tomu rozumět. Vysvětlení tohoto je ovšem obtížné.

 

 

 

Při jaké příležitosti dochází k vkládání rukou?

 

 

 

Vkládání rukou je symbolika. Většinou je spojeno s modlitbou za uzdravení. Tato symbolika má hluboký smysl, je to symbol žehnání, vyprošování Ducha svatého. Dar mluvení jazyky se nepředává vkládáním rukou, mluvení jazyky většinou předchází  hluboký prožitek, kdy pro člověka Bůh přestává být abstraktní, vzdálený, a dostává k němu hluboký osobní vztah. Tento prožitek, tato konverze, pro něho bývá jako tzv. křest v Duchu svatém. Při tomto osobním obrácení může dojít k tomu, že člověk v sobě objeví charisma modlitby v jazyku.

Vkládání rukou je tedy svátostina. Ovšem jestliže letniční nebo Hnutí víry svátostiny berou magicky, je třeba to přijímat rezervovaně.

 

 

 

Jaké jsou  další znaky extrémních skupin?

 

 

 

Jejich radikálním znakem je tzv. uzdravování vírou, kdy lidem podsouvají, že uzdravení závisí na síle jejich víry. Argumentují tím, že Bůh je naprosto dobrý, chce dobro každého člověka. Jinými slovy: Bůh chce, aby každý člověk byl zdráv. Převzetí uzdravení od Boha se podle nich děje bezhříšným životem a pevnou vírou nemocného. To má dva nebezpečné důsledky: Když lidé nejsou uzdraveni, upadají do těžkých depresí z toho, že všichni  kolem, kteří jsou zdrávi, jsou dobří křesťané, jenom já jsem zřejmě špatný člověk. Tyto deprese jsou někdy na sebevraždu. A druhé nebezpečí: Lidé, kteří mají pevnou víru, že je Bůh uzdraví, přestávají brát léky. Takže se může stát, že jde opravdu o život.

Nejnebezpečnější je vymítání démonů - exorcismus. Především Hnutí víry všechno špatné považuje za posedlost démony. Alkoholismus je posedlost démonem alkoholismu, jediným správným a adekvátním prostředkem proti němu  je vymítání - exorcismus. Jde to dokonce tak daleko, že když je někdo katolík, je to pro ně tak nepochopitelné, že z lidí vymítají démona katolicismu. Jenže exorcismus je věc, která je pro stabilitu lidské psychiky hodně na pováženou. Při vymítání je u nich velmi vzrušená atmosféra a tzv. posedlí opravdu upadají do křečí, omdlévají, je jim fyzicky zle, což tyto skupiny utvrzuje v jistotě, že je to pravá posedlost a znásobují své úsilí, a po třech hodinách se psychika rozkolísá tak, že se lidé mohou dostat za hranici těžkých psychických poruch. Tyto hurá exorcismy jsou asi tím nejhorším, co mohou extrémní skupiny provozovat a tak uškodit člověku. Tím spíš, že všechny tyto skupiny ve zvýšené míře přitahují lidi, kteří jsou nějakým způsobem psychicky hraniční. Přitahují jedince, kteří jsou běžným, tradičním náboženským životem neoslovitelní, ale tady určitou extatičností jsou osloveni. Ve zvýšené míře se může stát, že tito lidé se „rozjedou“, „zpsychotičtějí“ a skončí na psychiatrii. Nemusí se předkládat těmto skupinám, že oni dostanou takového člověka do „blázince“, on to může být člověk, který tam už několikrát byl, nebo člověk, který tam směřuje a dříve nebo později by se tam dostal. Tamní pastoři by však měli vědět, že u těchto lidí je zvýšené riziko „rozjetí“ psychickým nemocí typu schizofrenie apod. To je to, co jim psychiatři vyčítají.

Charismatik svých darů využívá k prospěchu křesťanského společenství. Radikální charismatik dokáže dovést člověka ne k Ježíši, ale na psychiatrii.

Za rozhovor děkuje Olga P. Šotolová