Jáchym, Radim OFM

Napadlo vás někdy, co se stane dál s postiženými dětmi, takovými, o jaké se starají  sestry ve Slatiňanech a jinde? I ony  pokud se toho dožijí - dorůstají, tělesně dospívají, avšak duševně zůstávají nadále dětmi. A my se s nimi setkáváme v různých domovech pro dospělé.

O jednom z nich bych vám chtěl vyprávět kus jeho životního příběhu, jak jsem ho poznal, když jsem  dostal na starost sobotní mši svatou v kapli domova důchodců. Říkejme mu Josífek; bylo mu něco přes padesát, i když vypadal starší. Na mši přichází několik chovanců - všichni více méně postižení tělesně i duševně. Josífek na tom nebyl nejhůř; jeho diagnózu jsem neznal, trochu kulhal, ale mluvil zřetelně, i když okruh zájmů, o kterých bylo možno se s ním „bavit“, byl omezený: „Tak co, Josífku, co prasátka?“ Měl totiž na starosti v domově tato Boží hovádka. Na tu otázku se jeho tvář rozzářila úsměvem a s radostí odpovídal: „Dobře, dobře!“

Pocházel ze Slatiňan, kde vyrostl v ústavu u sester a rád na ně vzpomínal, s nimi přišel do zdejšího domova. Pro mne byl Josífek důležitým pomocníkem, něco jako kostelník: odemykal a zamykal kapli a rozsvěcoval elektrické světlo; nebylo to mnoho, ale i to je nějaká pomoc. Seděl vždy vzadu u dveří, k sv. přijímání nechodil.

Přiblížila se Květná neděle a s ní zpovídání - pro ty chudáky i roční zpověď byla hodně“ většina se sotva dokázala srozumitelně vyjádřit, avšak o jejich lítosti nebylo možno pochybovat. Když jsem skončil, rozhlížím se po kapli, už nevidím nikoho, kdo chodívá k sv. přijímání. Tu mi padnou oči na Josífka: bedlivě mě pozoruje. „Josífku, a co vy? Nechcete se také vyzpovídat?“ Josífkova tvář  se rozzáří ještě víc, než když se ho ptám na prasátka, a jako by čekal jen na to slovo, rychle kulhá do sakristie. Nějak jsme dali vyznání dohromady. „Josífku, kdy jste byl naposledy u zpovědi?“ Josífek se zatvářil provinile: „Já jsem ještě nebyl!“ Byl jsem zaražen: „Jak to?“ Josífek zpřesňoval: „Já jsem chodil na zpověď ve Slatiňanech, ale tady jsem ještě nebyl.“

Na tu větu nezapomenu do smrti. Když byl jako dítě i potom dospělý ve Slatiňanech, chodil k sv. zpovědi a přijímání, ale od té doby, co byl přemístěn sem, nikoho nenapadlo, že tento Boží chudák byl zvyklý jít ke zpovědi jen tehdy, když byl k tomu vyzván, a sám se proto neodvážil přihlásit se o svátosti církve - až jsem dostal šťastné vnuknutí vyzvat ho k tomu, na co čekal celá desetiletí. Čekal, až ho Kristus vyzve, jako ti nemocní, které uzdravil po desítkách let jejich bezmocnosti. Kolik desetiletí takhle čekal? Dvacet nebo čtyřicet let? „Josífku, kolik je vám let?“ Znovu se zatvářil smutně: „Nevím, já nevím.“

A tak dostal rozhřešení, a málokdy je vidět u kajícníka takový šťastný úsměv pod zářícími světly očí. Ke sv. přijímání  už cupital s ostatními, samozřejmě jako poslední, ale nikdy nevynechal. Dokonce byl od té doby vůči mně i otevřenější v řeči, třebas repertoár jeho zájmů se nijak nerozšířil. Ale Pán je milosrdný: ví, že uzdravit rozum takového Božího chudáka by znamenalo zranit jeho duši úzkostmi lidského světa a zbavit ho jeho prostého štěstí, zářícího z dětsky upřímných očí. A tak Josífek zůstal spokojeně u svých prasátek, ale v sobotu přicházel na královskou hostinu.

Ještě jeden okruh zájmu však Josífek měl. Občas s radostí i hrdostí hlásil: „Psala mi Barča, Barča mi psala !“ Víc nic, tak jsem to bral na vědomí, sdílel jeho radost, aniž bych věděl, o koho jde, protože on se tvářil, že každý přece musí vědět, kdo to je Barča. Nějaká jeho sestřenice? Chovanka domova, která byla přeložena? Nebo  sestřička, která už tu není a chce mu udělat radost? Nevěděl jsem, a Josífek by mi určitě na otázku jen opakoval: „No přeci Barča, Barča mi psala!“ Potom jsem se ho  i sám občas zeptal, abych mu udělal radost: „Tak co, psala Barča?“ a jemu se rozzářily oči, když přisvědčil: zda psala včera nebo před měsícem, to nebylo důležité, prostě psala.

Ale přece mi nedalo, a tak jsem se jednou zeptal  svého předchůdce v pastoraci domova, kdože je ta Barča. Podíval se zamyšleně a odpověděl pomalu: „Barča? Ta už zemřela.“ Nevěřil jsem svým uším. A tak jsem se dozvěděl, že Josífek a Barča byli věrná dvojice v domově, i při mši seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Ona byla starší a když mi jednou Josífek ukázal jejich společnou fotografii, jaksi  k sobě nepasovali, ale to nerozhoduje. Jednou Barča onemocněla, převezli ji do nemocnice a tam zemřela. Civilní sestry neměly odvahu říci to Josífkovi, byl by to pro něho příliš veliký otřes, ztratil by nejsvětlejší bod ve svém životě. A tak mu  řekli, že Barča byla přeložena do domova v Praze, a na důkaz dostává Josífek občas pohlednici a je blažený, že jeho přítelkyně na něj nezapomněla.

 To vše už ale patří minulosti.  Jednou v sobotu jsem přišel do domova a když jsem se připravoval na mši, viděl jsem, jak jiný účastník  přivádí Josífka, který sotva jde, v tváři je  jako zbitý a opuchlý, a když se ho ptám, co se mu stalo, odpovídal nesrozumitelně. Nebyl čas na zjišťování, mše začínala, když však pokročila k sv. přijímání, Josífek se proti svému obvyklému pokornému postoji doslova cpal dopředu. Neměl jsem důvod odepřít mu tělo Páně a instinktivně jsem cítil, že dnes je potřebuje víc než jindy. Po mši ho hned odvedli. To bylo naposled, co jsem ho viděl.

Nebylo snadné dozvědět se, co se stalo. Personál má pochopitelně povinnost mlčenlivosti, a s ostatními chovanci je těžké se domluvit. Zdá se, že se odehrál nějaký spor, někdo ho udeřil holí po tváři, Josífek z toho dostal šok, z něhož se už nevzpamatoval, a po dvou třech týdnech zemřel na psychiatrii. Nejkrásnější pohřby jsem zažil, když jsme pochovávali takovéto chudáky Boží“ přijde jen pár známých, a můžeme se v pokoji rozloučit. Tentokrát spolubratr, který vedl obřady, vyslovil to, co jsme cítili všichni: Josífek byl člověk, který kolem sebe svým úsměvem rozdával radost. Měl jsem pocit, že mi odešel opravdový bratr, a těším se, že  až se znovu setkáme v Božím království, uvidím ho, jak tam sedí s Barčou vedle sebe a šťastně se usmívají.

Radim Jáchym OFM