Rotzetter, Anton OFMCap.

 Umírání velkého člověka je vždy něčím zvláštním. Avšak historie okolo smrti Antonína z Padovy překračuje všechno, co jsme zvyklí slyšet, a poslouchá se jako napínavý kriminální příběh.

 Již první známky blížící se smrti přicházejí v rouše pořádného přepadení: ďábel prý osobně přepadl v noci spícího a bezbranného Antonína. Zardousit ho chtěl, zákeřně zavraždit. Tedy: my jsme odmytologizováni, medicínsky školeni, a tak se tento případ už nejeví tak kriminální. Je to smrt, která ohlašuje svůj škrtící hmat v podobě dušného záchvatu. Domníváme se, že za tím vězí plicní otok. Antonín překoná svůj nedostatek dechu vzýváním Marie a znamením kříže, tvrdí jeho životopis. Otevře oči, a jeho cela je zaplavena světlem, všechno se opět rozjasnilo, zatím se ho ještě zmocní život.

 Cítí se tak silný, že dokonce se pustí do svého jedinečného postění a vydrží až do konce. Potom je však zcela vyčerpán a touží po odpočinku.

V koruně ořešáku

 Antonín se chce stáhnout do ticha Camposanpiero [19 km severně od Padovy], hradu za městem, kde bydlí Tiso VI. z Camposanpiero, vážený kníže, který byl zřejmě ovlivněn světcovými kázáními a stal se pak jeho přítelem. Ten daroval františkánům na svém panství usedlost. Na jejím pozemku stojí i les, a v něm velký ořešák. Jednoho dne jej Antonín obdivuje, pozoruje jeho korunu, větve a listy, a náhle se v něm vynoří myšlenka: Kdyby byl ptákem, tady by si vystavěl hnízdo! A už ho to uchvacuje, nedá se zadržet. Tiso mu jeho hnízdo staví osobně. Jakmile teď zaujal místo v koruně tohoto stromu, cítí volný vzduch, naslouchá šumění listí ve větru. Žije ve vzduchu, který potřebuje, aby se vznesl k nebi. Kontemplace, mlčící otevřenost pro Boží tajemství, byla přece vždy srovnávána s ptačím letem! Ostatně tu není sám, jsou tu i dva další bratři, Ruggero a Luka Belludi. V dobu jídla sestupují dolů a odebírají se do společenství, které není daleko.

Zhroucení a smrt

 Tak probíhá i den, který měl být posledním v Antonínově životě. Ještě během jídla se zhroutí. Bratři ho vyvádějí z refektáře a pokládají na nosítka. Má přání, aby ho přenesli zpět do Padovy, a to do jeho oblíbeného konventu S. Maria, kde předtím žil a působil. Bratři ho ihned pokládají na rozviklanou káru a vezou ho po cestě, která bude později nazvána "cestou světce" [via del Santo], směrem k Padově.

 Jeho stav se cestou zhoršuje. Umírající se vyzpovídá, dostane rozhřešení a zanotuje hymnus k Matce Boží. Zvolá: "Vidím Pána!", pomodlí se všech sedm kajících žalmů - a umírá, podle básnické mluvy legendy jeho duše "je pohlcena propastí světla" (Ass. 17,15). Je pátek, 13. červen 1231.

Zápas o mrtvého

 Bratři chtějí smrt zatajit, aby nedošlo k zběhu lidu. To se však nepodaří: houf dětí táhne najednou městem s voláním: "Svatý otec je mrtev, svatý Antonín je mrtev!" Nato se hrne lid do Arcella [kláštera klarisek, kam s mrtvým bratři dorazili]: je to jako když se rojí včely. Obyvatelé Capo di Ponte, místa blízko kláštera, postaví ozbrojený oddíl, který má chránit mrtvé tělo.

 Celé město truchlí, a sestry svaté Kláry se nespokojí s oplakáváním mrtvého. Chtějí se odškodnit za skutečnost, že pro příliš přísné klauzurní předpisy nikdy nemohly vidět Antonína za jeho života. Teď je tu však jako mrtvý - což to není Boží řízení, ba není to Boží vůle, aby zůstal u nich? A tak se spolčí se šlechtickými rodinami města, z nichž pocházejí, aby si vymohly, že mrtvý zůstane v jejich klášteře.

 Františkáni se ze své strany s tím nechtějí smířit. Antonínovou nepochybnou vůlí bylo, aby byl pohřben v jejich konventu v Padově. Obrátí se na biskupa, a ten shromáždí kapitulu kanovníků. Po důkladných poradách dospěje k závěru, že je třeba prosadit právo bratří, a pověří purkmistra, aby vzal věc do rukou.

 Bez násilí to nemůže jít. Obec Capo di Ponte se na shromáždění rady rozhodne k ozbrojenému odporu. Občané přísahají, že se životy a majetkem postaví za to, aby Antonín zůstal na jejich území. Jsou ochotni ke všemu! Protože příslušný provinciál Albert z Pisy není přítomen, chtějí občané vyčkat. Bratři uzavřou brány v Arcella a postaví barikády proti hrozícímu přepadení. Dojde k půlnočnímu pokusu o vpád; rozjitřený lid chce vidět mrtvého: k překvapení bratří překonají sice zámky a závory, nepodaří se jim však proniknout až k mrtvole. Přes všechno úsilí nemohou nic dělat: stojí před otevřenými dveřmi, nemohou však vidět dveře vedoucí k mrtvému - tak silně je celý dům ponořen do oslepujícího světla. Později to bude uvedeno jako zázrak prokazující dostatečně Antonínovu svatost.

 Ráno proudí ze všech stran další lid, aby se dotkl mrtvoly. A protože to není možné, vysadí lidé okna a dveře a odnesou domů všechno, co není pevně přibité, jako relikvii.

 Protože je léto a bratři se obávají, že by se tělo světce mohlo začít brzy rozkládat, rozhodnou se pohřbít je do prozatímního hrobu. Spěšně je uloží do dřevěné rakve a pochovají nepříliš hluboko do nedaleké jámy. Sotva to udělají, zvolá někdo: "Odnesli mrtvolu!" Nato dav lidu vnikne dovnitř násilím a probojuje se k místu, kde byla uložena. Vyhrabe hlínu, nedokáže však rakev hned nalézt. A když ji konečně najde, nevěří bratřím, kteří ujišťují, že mrtvý je uvnitř.

 V pondělí se sejde kapitula kanovníků, aby dosáhla dvojího cíle: pokoje mezi obyvatelstvem a spravedlnosti pro bratry. Avšak lobby klarisek je tak silná, že většina kapituly je za to, aby mrtvola zůstala v Arcella. Do této choulostivé situace promluví Albert z Pisy: "Přeji si pokoj se šlechtici, kteří jsou zde přítomní. Mám však dojem, že nezvážili dostatečně argumenty spravedlnosti a milosti, neboť na misky vah kladou pouze cit, avšak rozum neberou v úvahu. Přiznávám jim horlivost pro Boha, jistě, ta se však nevyznačuje duchem rozlišování. Neboť Antonín byl bratr našeho řádu, to nemohou přehlédnout, mohli si to ověřit na vlastní oči, v každé chvíli byl členem našeho společenství. Proto bychom chtěli i nyní mít toho, který si ještě za svého života zvolil za místo svého posledního odpočinku kostel Matky Boží."

 Biskup zvažuje argumenty obou stran a přikloní se na stranu františkánů. Přikáže, aby se všichni podřídili vůli provinciála Alberta z Pisy. Rozhodne, že všechno duchovenstvo má v úterý, pátý den po smrti, vytáhnout v procesí do Arcella. Purkmistrovi dá biskup znovu příkaz postarat se o spořádané přenesení mrtvoly do Padovy. Ten nechá vybudovat provizorní most na člunech, aby průvod nemusel jít přes Capo di Ponte. Obyvatelstvo se však o tom dozví, a za použití zbraní je most ihned násilím zničen. Ale i měšťané Padovy se ozbrojí a přitáhnou sem. Občané Capo di Ponte se postaví do bojového šiku, aby patřičně přijali padovské vojsko.

 To však je jak františkánům, tak klariskám příliš. Oba řády propuknou v pláč a nářek, cítí se vinné za hrozící válku. Klarisky ustoupí a prosí, aby mrtvý Antonín byl odnesen. Purkmistr pozve ke svému paláci všechny, kdo se tak násilně podíleli na zničení mostu. Před shromážděnou radou přednese řeč a vezme všechny pod přísahu: jakýkoli další odpor bude potrestán zabavením všech statků. Biskup a duchovenstvo i nepřehledný zástup lidu mohou nyní přenést světce ve slavnostním procesí zpět do jeho kláštera, aby zde byl uložen ke svému poslednímu odpočinku.

 Anton Rotzetter OFMCap. UNTERWEGS MIT FRANZISKUS, 4/1995
Z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM (Poznámky v závorkách [] překladatel)