Šváček, Augustin OFMCap., Štivar, Bonaventura OFMCap.

Sv. František s jistotou objevil své povolání, když naslouchal evangeliu, a „ihned začal s horlivostí a radostně kázat všem pokání. Mluvil prostě, ale ze srdce, ze srdce Bohu vroucně oddaného, a tím uchvacoval posluchače. . ...Při každém kázání, dřív než shromážděným předložil Boží slovo, vyprošoval všem pokoj slovy: „Ať vám Pán dá svůj pokoj“ (1Cel 23).

Tehdy se k němu připojili i první bratři a František rychle pochopil, že úkolem jeho a jeho bratří má být právě hlásání radostné zvěsti lidu.  Spoletské údolí, Umbria a celá střední Itálie byla oslovena novým způsobem hlásání pravd víry. Byl to opravdový dialog o spáse v lidové řeči. První Františkův životopisec nám zanechal několik cenných poznámek o kázání sv. Františka: „ Často hlásal Boží slovo mnoha tisícům lidí a přitom vystupoval tak jistě, jako by mluvil s důvěrným společníkem. ... Tuto jistotu v kázání mu dávala čistota jeho smýšlení. I tehdy, když neměl čas na přípravu, dovedl říkat všem věci podivuhodné a neslýchané (1Cel 72)-

 Kázání se tak stává jen logickým důsledkem apoštolského způsobu života, kterým žil sv. František a jeho bratři.

Obsahem františkánských kázání byly od počátku výzvy k pokání. Později ale nabývá jejich hlásání i ráz doktrinální, což už ale vyžadovalo speciální přípravu a souhlas představeného.

Dalším charakteristickým prvkem je hlásání pokoje  František měl velikou touhu, hlásat lidem zvěst pokoje. Bylo to vlastně i poslání, ke kterému ho Bůh povolal zvláštním zjevením: „Pán mi zjevil, že máme zdravit takto: Ať ti dá Pán svůj pokoj“ (Záv. 27).  „Tento pokoj hlásal stále s velikou láskou a horlivostí mužům i ženám, všem lidem, které na svých cestách potkával. A tak mnozí, kdo dříve nenáviděli pokoj a spásu, objali z milosti Boží celým srdcem pokoj, stali se sami lidmi pokoje a byli horlivější o svou věčnou spásu“ (Cel 23).

Františkova horlivost se však neomezila pouze na tradiční formy hlásání radostné zvěsti, ale vymyslel i další. Když onemocněl, posílal svá slova prostřednictvím listů. A ještě za Františkova života začali bratři vyvíjet i další pastorační aktivity jako udělování svátostí, především svátosti smíření.

Způsob františkánské evangelizace

„Řehole a život menších bratří je toto: Zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista...“(Řeh.l). Tato věta zároveň vyjadřuje způsob jejich evangelizace, jejíž podstatou je:

a) Svědectví života

Apoštolovat slovem nemohou všichni, ale nikdo se nemůže  vyvléknout z povinnosti svědčit svým životem podle evangelia: „Všichni bratři mají kázat svými skutky“ (NŘeh 17,3).

V apoštolátě mezi nevěřícími staví na první místo svědectví života, které pak může být podle okolností doplněno i hlásáním slova: „Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale pro lásku Boží se podřídí každému lidskému zřízení a vyznají, že jsou křesťané. Druhý způsob je, že - pokud to poznají jako vůli Boží - budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha Otce, Syna a Sucha svatého (NŘeh 16,6.9).

Svědectví, které mají bratři vydávat svým životem, má být svědectví radostné. Radost tvoří důležitý „způsob“ františkánského apoštolátu. Sv. František zachází až tak daleko, že ji „předpisuje“ ve své řeholi: „Ať se také bratři chrání, aby  se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu“ (NŘeh 7,17). „Radost z Hospodina ať je vaše síla!“ A jestliže evangelium znamená radostnou zvěst, pak k živé víře patří i humor (nebo aspoň smysl pro humor).

Františkánská evangelizace se vyznačuje ovzduším svobody a otevřenosti vůči všem požadavkům  Božího království, které nelze zredukovat na jeden určitý bod či aktivitu.

Evangelizace má úzký vztah k životu, ve kterém františkán žije, a je nedílnou součástí jeho života, který má být celý apoštolský. V listu generální kapitule čteme: „Velebte Pána, vždyť je dobrotivý, vyvyšujte ho svými skutky. Vždyť proto vás poslal do celého světa, abyste slovem i skutkem vydávali svědectví jeho hlasu a naučili všechny, že není všemohoucí nikdo kromě něho.“

b) Duch minority

Celý život bratří, tedy i evangelizace, musí být prostoupen minoritou. Není tedy důležité, co konkrétně dělá Menší bratr, ale zda to dělá v duchu pokory.

Co  to ale znamená být pokorný při pastoraci?

 - Menší bratr má být  volný a připravený k jakékoliv službě, o kterou ho požádá Boží lid. Dá přednost těm oblastem a těm pracím, do kterých se ostatním nechce, či které více odpovídají životu v chudobě a v bratrské lásce blízkosti lidu. Jestliže však církev svěří Menšímu bratru nějaké vedoucí postavení, i to má vykonávat v duchu služby. Má být „sluhou a otrokem druhých“.

- „Ať se radují, když se stýkají s obyčejnými lidmi, kterými ostatní pohrdají, s chudými a slabými, s nemocnými, malomocnými a žebráky na cestách (NŘeh 9,3). Máme sloužit těm nejmenším také tak, že se stáváme jedněmi z nich.

_ Nesmíme si vybírat apoštolát podle toho, jaké materiální či pozemské výhody nám přinese, ani proto, abychom si zasloužili chválu a uznání, a ani pod zorným úhlem větších zásluh pro život věčný.

- Duch minority také znamená,  pokládat se za neužitečné nástroje v rukou Božích, jak říká světec v řeholi: „Ať se (bratři) nehádají mezi sebou ani s druhými, nýbrž ať usilují odpovídat pokorně a říkat: Jsem služebník neužitečný.“

- „Bratři ať v žádné diecézi nekáží proti vůli jejího biskupa“ (Řeh 9,2). Ve stejném duchu služby v poslušnosti si světec přeje, aby kázali pouze ti, kdo k tomu mají pověření.

c) Bratrství

Bratrství je typickým prvkem života Menších bratří, proto se také musí projevit při evangelizaci.

Jaký to má praktický dopad na apoštolát?

- Že „přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče“ (NŘeh 7,15). S touto láskou a v duchu této pohostinnosti přistupují ke každému, nikoho nevylučují z Boží lásky. To samozřejmě předpokládá velkou důvěru v člověka, v jeho dobrotu a v jeho schopnost navrátit se k Bohu: „Také bratry napomínal, aby nikoho nesoudili a neopovrhovali těmi, kdo žijí pohodlně, přepychově a pyšně a vybraně se odívají. Vždyť Bůh je Pánem našim i jejich a může  je povolat, a když je povolá, také je může ospravedlnit“ (Leg. tří druhů 58). Menší bratr nemá zoufat nikdy a nad nikým, má věřit v moc Páně, která umí obrátit i toho největšího hříšníka. „A kdykoli vidíme nebo slyšíme, že lidé mluví nebo dělají zlé, nebo urážejí Boha, pak dobrořečme, dobře čiňme a chvalme Boha, který je veleben na věky“ (NŘeh 17,20) -  chvalme ho za to, že se i na nich zjeví jeho láska a moc.

Každý apoštol se denně setkává se zlem. Pobývá mezi lidmi, a tak zakouší, jak snadno se lidé odvracejí od Boha,  jak se mu rouhají a vytlačují ho až na okraj svých zájmů. Takové zkušenosti mohou vést k pesimismu, k paralyzující desiluzi. Menší bratr má toto vše umět překlenout láskou ke všem. Je bratrem všech lidí, tedy i hříšníků. A jako bratr má s nimi cítit. Má říkat a konat dobro a vzdávat chválu Pánu i za ty, kteří příliš přilnuli k tomuto světu. Každá pastorační zkušenost menšího bratra se má proměnit v modlitbu, kterou se srdce povznáší k Bohu. Apoštol se projeví i ve společné modlitbě bratří, při níž se Bohu dává to, co mu snad opomněli dát někteří bratři ve světě.

-Táž bratrská láska má pobízet bratry k tomu, aby se nehněvali kvůli hříchu či kvůli špatnému příkladu ostatních: „Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého, neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (NŘeh 5,10). Tento postoj bratrské lásky nás má vést k závěru: Vidíš-li kolem sebe hříšníky, polepši se. Každá negativní zkušenost by měla pro menšího bratra být jen dalším podnětem k tomu, aby nasadil všechny své síly pro Boží království.

-Bratrský rozměr františkánského apoštolátu má však ještě jeden typický úryvek- Sv. František vyslal své bratry po dvou na apoštolské cesty, tak jak je to psáno v evangeliu. Chodili však také ve větších skupinkách, po sedmi nebo desíti. Z toho jasně vyplývá, že i zde se projevovalo bratrství. Evangelizace získává další rozměr: není nikdy záležitostí jedince. Pastorační úsilí každého bratra má být sdíleno celou komunitou prostřednictvím modlitby, oběti, zájmu o jeho činnost a také společnými úvahami a plánování pastoračních aktivit. Ani v evangelizaci se menší bratr nesmí stát „skvělým sólistou“, který se proviňuje proti bratrskému životu. Ve františkánských společenstvích má být každé apoštolské dílo podporováno celou komunitou.

Zde jde především o lásku uvnitř bratrského společenství, ale také o lásku, která dokáže v každém, i v tom největším hříšníkovi, vidět svého bratra. „Měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval...“

Čím více žije apoštol ve společenství jako menší bratr, tím spíše bude spontánně jako menší bratr jednat i evangelizovat

bratři Augustin a Bonaventura OFMCap.