Z dopisu řeholní sestry Evy

(Z dopisu mladé řeholní sestry)

 «Milý otče, znovu se ozývám po delší době, abych Vás poprosila o radu a modlitbu. Pomalu už to bude půl roku, co jsem začala nový život v našem klášteře. Co se za ten čas událo? Z takových vnějších věcí sotva něco nového - stále šijeme - nevynikám zvláštní zručností ani rychlostí v této práci, ale s pomocí Boží a sester to zvládám v pokoji ducha a pohodě. Trochu jsem měla problémy se zdravím - ledvinový písek, musela jsem do nemocnice, ale už je dobře. Když musím jít ven z klauzury k lékaři, vždy si uvědomím, jaký velký rozdíl je mezi životem "ve světě" a zde, v klauzurním klášteře. Mnoho lidí otročí světu, jeho shonu a nárokům - a já tu cítím, že Bůh stvořil svět pro mne, a třebaže nevycházím ven, mohu říci Bohu slovy františkánské písně: "Za svet ti ďakujem, že celý v láske mať ho smiem!" Klauzura je tajemství, které nelze rozumem proniknout. Jsem zde ráda a vděčná Bohu za své povolání. Když zhodnotím čas, který uplynul od vstupu do kláštera (ale i nějakou dobu ještě předtím) - teď vidím, že Pán mě učil kříži. Myslím, že jsem dozrála v pochopení tajemství Kristova kříže - a trochu i v praxi (ale zatím jen minimálně). Pochopila jsem, jaký je rozdíl mezi utrpením a křížem (který je utrpením přijatým, "poznaným", v sjednocení s Kristem). Prožila jsem boj se svým osobním křížem, pocítila jsem bolest a tíži světa. Začínám trochu víc chápat (předtím jsem to nechápala - zdály se mi to být fráze), že každá chvíle, radost, bolest se dá Bohu obětovat. Nejen věci "velké", ale i docela malé, subjektivně prožívané jako těžké Bůh přijímá jako naši oběť. Uvědomuji si, že i můj řeholní život bude mít smysl potud, pokud bude obětí (darem) Bohu za spásu světa. Myslím si, že toto moje prožívání mne povede k většímu milosrdenství a soucitu s bližními (aspoň doufám). Také jsem prožívala noc smyslů při modlitbě (dá-li se to tak nazvat - nepociťovala jsem žádné "záplavy" citů, žádné myšlenky, žádná "vzletná" slova apod. Hodně jsem přemýšlela nad utrpením Krista, lidstva. A jsem Bohu velmi vděčná za Vtělení jeho Syna, za všechno, co pro nás lidi vykonal a stále koná. Každý člověk se Boha ptá na smysl utrpení, bolesti. A Bůh nám neodpovídá jen slovy, ale odpověděl Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi, které sdílelo úděl člověka; zřeklo se své rovnosti s Bohem, což se dokonale projevilo na kříži, kde Kristus vytrpěl všechno až do konce. Nepodlehl pokušení, které je vyjádřeno v slovech: "Jsi-li Syn Boží, zachraň sebe i nás!" Jeho slabostí a chudobou jsme se my stali silnými a bohatými. Trošičku jsem se přiblížila k pochopení toho, co jsem napsala výše. Nevím, zda se vyjadřuji srozumitelně, jsem si však jistá, že pochopíte, co jsem chtěla napsat. Prosím o radu, co mám dělat, zda je můj duchovní "stav" v pořádku. S vděčností na Vás v modlitbě vzpomíná

Eva»

 Milá Evo, mohu Ti jen potvrdit, že Tvůj duchovní stav je zcela O.K. Pán si Tě vede, a Ty se jen nech vést dále a pokračuj na cestě, kterou jsi začala.

Tvůj duchovní otec

Radim