Urban, Jan Ev. OFM
Zdá se mi vhodné upozornit na to, že i když máme modlitbu za naprosto nutnou a základní složku svého života, přece jen při ní ještě podléháme sklonu doby a činíme ji funkční a druhotnou, a ne samoúčelnou a prvotní záležitostí. Sice se modlíme, ale jakoby to byla škoda času, a vědomě nebo mimoděk ji spojujeme s nějakým použitím apoštolským nebo pastoračním. A to je chyba, psychologická a snad i teologická chyba. A nadto v našem františkánském, či lépe Františkově vidu ani ta naše běžná modlitba, jak ji skoro každý pojímá, nebude taková, jaká má být. Řeknu to jaksi vývojově, a ne jen kladně:
K Bohu, našemu Pánu a Spasiteli, se obyčejně blížíme z postavení pojmové víry, jak nám ji slovem (Slovem?) sděluje Zjevení nebo i duchovní teologie. A když se dobře modlíme, modlíme se ve vědomí, že nás Bůh „slyší“ buď v nás, nebo někde v nekonečnu Jeho Tajemství. Jsme sebráni na toto vědomí a na smysl slov.
To je vědomí ze slova víry, víry slovem získané. Ale jaký je to rozdíl, jak se mohl a musel modlit sv. František! Proč? Protože je nevyslovitelný rozdíl mezi modlitbou toho, kdo se modlí z pojmů, a modlitbou toho, kdo zakusil Boha. Kdo ho zakusil vnitřně (tedy mysticky) nebo zvenku (jistým Božím zásahem, zázrakem). A František měl stigmata. Tedy on stále na sobě zakoušel (alespoň po dobu posledních let života) evidentní projev, zásah hmatatelný (až příliš!) Boha všemohoucího, vystupujícího z inkognita neviditelnosti do hmotna. Kdo to nezažil, neví, co to je, a nelze to ani sdělit. A podle toho byla i Františkova modlitba, jeho spojení s božstvím. On Boha zakoušel, vnímal, „hmatal“, poznával přímo (v jeho projevu). Jeho modlitba byla nejvýš zkušenostní. A v tom je ohromný rozdíl od modlitby pojmové.
Ale mohli to zakusit také ti, kteří viděli jeho stigmata, protože oni viděli projev Boha do hmotna, do přímého poznatelna.
A to je specificky františkánská modlitba, modlitba zkušenostní.
Řekneš: Ale co mi to pomůže k mé modlitbě? Ano, právě: že bychom to měli především vědět, pak po tom toužit a potom se snažit. Ale jak? Samozřejmě nemůžeme si inscenovat zázrak nebo vidění. Můžeme se přiblížit od té pojmové modlitby k modlitbě zkušenostní, k „pocitu Boha“ (přítomně činného). Zdá se mi, že se to dá říci slovem: realizace modlitby, nebo ještě obecněji: realizace víry.
Totiž učit se - v rovině milosti-, a prosbou, čistotou a pokorou přecházet ve víře od Boha v mysli do Boha jako skutečnosti. Na to, zdá se mi, nejsou slova. Aspoň já je nemohu najít. Jde o to, beze slov se snažit v myšlence na Pána, a tedy nejspíše v modlitbě, vzbuzovat v sobě přechod od myšlenky na Boží Jsoucno v jeho Plnosti, na pocit všudejsoucí všudeplnosti božského Tajemství, a to nejspíše ve mně samém, s sobě samém.
Měli bychom asi jako lidé Františkovi v takové modlitbě hledat takový styk s Pánem. Dá to „práci“ a žádá to trpělivost a čas. A ještě je třeba říci, že ovšem nemůžeme dosahovat nějakých vysokých stupňů zážitků Boha - to je již v jeho vůli, komu se dá víc pocítit-, ale podle mínění mnohých lze touto snahou dosáhnout za určitou dobu - při čistotě srdce a věrné modlitbě - začátků a otevřenosti k takovému vztahu k Pánu, a lze jej udržet.
Zdá se mi, že se Bůh dává poznávat - dnes a snad vždy - daleko víc nebo dokonce jenom cestou prostoty, cestou svých prostých vyvolených věřících, a že touto cestou se i dnes zjevuje víc než cestou teologů a vědy. Jakoby obcházel tuto rovinu, třebaže i tou cestou se dá objektivně poznat, a mluvil v době, kdy se říká, že „Bůh mlčí“, velmi slyšitelně cestou chudých a malých k těm, kdo ho hledají v úctě a pokoře, a tak ho přijímají.
Tak mě to upoutalo, že po dřívější snaze, být trochu teologem, poznávám, že nalezení Pána je na jiné cestě.
Jan Ev. Urban OFM